Noc nebo Jitro

19

Pomalu jsem otevřela oči. Ze všech stran na mě dopadaly paprsky vycházejícího slunce.

Hladina jezera byla skoro nehybná. Opřela jsem se loktem o trávu a promnula si oči.

Rozhlédla jsem se. Lekla jsem se, když jsem spatřila Xavera, který seděl opodál.

,,Konečně jsi vzhůru. Řeknu ti, bylo dost těžké tě najít. Víš jak se schovat..." Zašklebila jsem se a pokusila se dodrápat k jezeru. Tak tak se mi to podařilo. Nohy i ruce jsem měla poškrábané od skla a měla jsem je celé od krve. Oblečení potrhané – no vypadala jsem jako bych zrovna utekla z vězení. Opláchla jsem si ruce a nohy, tvář a dekolt a potom se posadila. ,,Co se stalo, Valerie?" zeptal se a vstal. Došel ke mně a posadil se vedle mě.

,,Darien ti to neřekl?" zeptala jsem se tiše. ,,Ptal jsem se ho, řekl mi, že se mám zeptat tebe." zašeptal a vzal mě za ruku. Prohlédl si mé šrámy a potom jsem ucítila lehké doteky magie, a jeho prstů. Zavřela jsem oči a rozechvěle se nadechla. Když mu to řeknu, smířím se s tím... ,,Před nějakou dobou jsem šla za Aegem, aby mi pomohl najít mého otce. Včera jsem za ním šla a zjistila, kdo je můj otec. Je to Darien." křečovitě jsem zavřela oči a stiskla jeho ruku, i přes bolest. ,,A ty... nerozumím tvým pocitům... Vadí ti, že je tvůj otec zrovna on, nebo..." Povzdechla jsem si. Pokusila jsem se vstát, ale nešlo to.

A tak jsem se opřela Xaverovi o rameno a vzdala to. ,,Já nevím... Byla jsem tak zmatená. Musíš pochopit, že mě oba rodiče opustili. Darien, když jsem se narodila, a matka před deseti lety. Jediný, koho jsem posledních deset let měla, byl Norion, který nebyl ani můj příbuzný, a přesto ho miluji více než své vlastní rodiče. Ale přes to všechno jsem toužila svého otce poznat – vědět co je zač. Dozvědět se... proč mě opustil. A nikdy by mě nenapadlo, že můj otec je vladař. A to ze mě dělá...bastarda. A ne vílu, ale míšence.

Jsem bastard, a ještě k tomu míšenec. Ale to mu nedává záminku k tomu, aby mě opustil."

Xaver mě objal kolem pasu. ,,Darien měl určitě své důvody." začal, ale já ho přerušila.

,,Ty jsi s ním byl, před devatenácti lety, řekni, co měl tak důležitého, aby mě opustil?"

,,Nevím." přiznal tiše. Zaryl mi nehty do boku, a já zasykla. ,,Já... jsem ze života unavená. Už je mi to jedno. Nechci... nechci se vracet k mé matce, která byla tak krutá, aby mě nechala se do ní zamilovat, a potom odešla za svou sestrou protože byla ,nemocná'. Ale řekni mi, jaký člověk je nemocný deset let? A můj táta? To je snad jediný důvod, proč bych se měla vracet. Jenže jsem po Adrianovi vzkázala, aby řekl, že jsem mrtvá. A Norion si to bude myslet taky, dokud nepozná, že to co jsem mu dala je padělek." Pozvedla jsem ruku a poukázala na svůj prsten. ,,Dal mi ho jako dárek, nejhezčí dárek, co jsem dostala. Nechala jsem vyrobit kopii, pro takovéto případy. Je vidět, že se hodil."

,,A chceš přijmout Dariena za svého otce?"

,,Já nevím... Předtím jsem ho brala jako vladaře ale teď... i jako otce. Nevím, jak se to stalo, ale... něco mě láká k tomu ho poznat." Xaver se pousmál a přitáhl si mě blíž k sobě.

Za tu dobu jsme se dost spřátelili. Ani nevím jak...

,,Je to jen na tobě." řekl klidně a podíval se mi do očí. Jeho oči, ty hluboké, tmavě modré oči si mě prohlížely, jako by nemohly uvěřit, co se právě děje. Objala jsem ho pevněji a opřela se čelem o jeho rameno. ,,Děkuji." špitla jsem. ,,Za co?" zeptal se udiveně.

,,Za tvou podporu." řekla jsem. ,,Kudy do sídla?" zeptala jsem se ho a opřela se mu o ramena, když jsem se zvedala. ,,Nemám tě tam odnést?" zeptal se. ,,Ne... za chvíli se to zahojí." zalhala jsem. Popravdě? Vůbec se to nechce se to zahojit.

Vyšli jsme pomalu k sídlu. Ale mě se zdálo, že něco není v pořádku. Slyšela jsem vytí vlků.

Daleko i blízko. Xaver si toho všiml také. ,,Vy tu máte vlky?" zeptala jsem se.

,,Ne. Ty se vyskytují jen v Zimním a Nočním dvoře..." přiznal a tasil meč.

Ze stínů lesa vyšla smečka vlků. ,,Opovaž se je zabít." zavrčela jsem na něj a chytla ho za ruku, ve které držel meč. Když se ale ozvalo hluboké, táhle zavití, rychle jsem jeho ruku pustila a vytáhla z boty dýku. ,,Ty máš dýku?!" vyprskl naštvaně. Z lesa vyběhl vlkodlak.

,,Teď se to hodí, nemyslíš?" zavrčela jsem. Vlkodlak se postavil na všechny čtyři a změřil si nás pohledem. ,,Co tu děláte?" zavrčel Xaver a stáhl mě za sebe. Jen jsem ho praštila a postavila se vedle něj. Vlkodlak mlčel. Jak jinak, že Xavere?! Xaver popadl i do druhé ruky meč a zamáchal s nimi ve vzduchu. Získal s vlkodlakovu pozornost. ,,Uvidíme se potom, nemůžu si dovolit, abys mi tady umřela." Než jsem stihla pochopit, co se stalo, ležela jsem na zemi v sídle. Vykřikla jsem zlostí a rozhlédla se. Byla jsem v Aegově pracovně.

,,Co tu děláš?" zeptal se rychle a pomohl mi vstát. ,,TEN KRETÉN MĚ SEM PŘENESL!" vykřikla jsem a mrštila s dýkou do zdi. Zaryla se dva palce do kamene.

,,Kdo? A proč?" zeptal se rychle. To se ale rozrazily dveře a v nich stál Darien. Stál tam jako opařený a hleděl na mě. Otočila jsem se k němu a odfrkla jsem si. Potom jsem se otočila zpět k Aegovi. ,,Musíš mě tam poslat zpátky! V čas se tam pěšky nedostanu." zavrčela jsem. ,,Zadrž, co se děje?" zeptal se Aego. ,,Xaver. Je v průšvihu a já ho tam nenechám samotného. Měl ještě tu drzost mě sem přenést." Aego se podíval za mě, ale já ho chytla za bradu a donutila ho podívat se zpět na mě. ,,Přenes mě k němu." zavrčela jsem. Aego mě chytl z ramena a já zavřela oči. Zavřela jsem oči. Když jsem je otevřela, byli jsme na té cestě v lese. Když jsem se rozhlédla, vlkodlak a tři další vlci leželi na zemi a Xaver se opíral o strom. Krev se mu řinula z početných ran na hrudi a pažích.

Doběhla jsem k němu a vzala jeho tvář do dlaní. Prohlédla jsem si jeho tvář a potom mu vrazila malou facku. Xaver se uchechtl a objal mě kolem pasu. ,,To už nikdy neuděláš." zavrčela jsem na něj. ,,Jak sis mohl myslet- " Přitiskl své rty na mé a já v úžasu i překvapení zamrkala. Zavřela jsem oči a polibek mu oplatila. Když se odtáhl, měla jsem chuť ho znovu praštit, ale taky znovu políbit. ,,Ať tě ani nenapadne mě znovu praštit." zašeptal a já se dala do smíchu. ,,Bála jsem se o tebe." přiznala jsem tiše a pohladila ho po tváři. ,,To mě těší." Pousmál se a jeho oči se šťastně zaleskly. Něžně jsem ho políbila na rty a objala ho kolem krku. Jeho šrámy se pomalu hojily. Ale bídně pomalu.

Aego si odkašlal. ,,Pořád tu jsem." ozval se a zamával rukama ve vzduchu. ,,No a?" broukla jsem a rychle Xavera políbila na rty. Aego si povzdychl a došel k nám. Chytl mě za zápěstí a Xavera za rameno. Přenesl nás do sídla.

Takže ještě jedna kapitolka dneska :) 

Kolik že to bylo vteřin, Noro? XD