Noc nebo Jitro

5

Darien, který seděl na trůnu, si nás změřil pohledem. Několik mužů a žen z vílího rodu tu bylo také, postávali pod stupínky trůnu a něco si mumlali. ,,Jak se jmenujete?" zeptal se vladař a vstal z trůnu. Jeho vlasy byly dlouhé, zlatohnědé a pá pramínků měl spletených v drobných copáncích. A jeho oči... jeho oči byly světle modré. Přišlo mi, že jsem ty oči někde viděla... Jen si nemohu vzpomenout kde.

Svit svícnů a loučí se odrážel v jeho vlasech a tvořil tak dojem, že se jeho vlasy rudě lesknou.

Na sobě měl zbroj. Zřejmě se odněkud vrátil, přeci jen ve svém sídle nebude nosit zbroj...

Na ramenou měl zelený plášť, připnutý ke zbroji. ,,Já jsem princ Adrian, třetí svého jména. Syn krále Adriana druhého svého jména." představil se princ.

,,Zeptal jsem se, jak se jmenujete. Ne kdo jste." pronesl lhostejně vladař a jeho hlas byl chladný ale zároveň vlídný. Podívala jsem se mu do očí. Do těch očí, které už jsem někde viděla! Jenom si vzpomenou kde! ,,A ty jsi?" zeptal se. Rozhlédla jsem se po několika přítomných vílách. ,,Valerie." odpověděla jsem a zvedla bradu nahoru.

,,Valerie, eh? Valerie je elegantním jménem, které skrývá prastarý původ i doslova silný význam. Je to jméno víl. Jako člověk bys vůbec neměla právo se tak nazývat."

,,Jenže já nejsem člověk." odpověděla jsem. Vladař přimhouřil oči a zvedl dlaň.

Ucítila jsem magii, která se mi zaryla do kůže. Sykla jsem bolestí, když se mi magie prodrala do kostí a projela mým tělem. ,,Ale ale... Míšenka?" zasmál se a došel ke mně.

,,Máš ne tak úplně zašpičatělé uši, magii... tu ještě musíš probudit, pokud nějakou máš.

A špičáky?" Vzal mou bradu mezi ukazováček a palec. ,,Usměj se." zavrněl.

,,Nemám špičáky." zavrčela jsem a něj a odtáhla se. Vladař vypadal na takových třicet let, ovšem z jeho očí jsem vyčetla staletí života. ,,Tak co s vámi uděláme? Hraničáři usoudili, že vás nechají odvést, řekni mi, co jste udělali tak úžasného, že jste je pobavili?"

Pobavili? Pobavili?! To, že byla zábava?!

,,Chtěli nás zabít." řekl Adrian. ,,Jenže Valerie... se rozhodla bojovat." dodal.

Zvedla jsem dlaň a umlčela ho. ,,Tak to jsi na ně musela zapůsobit. Kolik ti je let?"

,,Do toho ti nic není." zavrčela jsem a odstoupila k Adrianovi.

,,Být tebou, odpovídal bych na všechny jeho otázky." ozval se generál, který přešel k nám. Zpražila jsem ho vražedným pohledem. Co si tenhle o sobě myslí?!

Xaver vypadal na takových dvacet pět let, ale kdo ví kolik tomuhle surovci je...

,,Devatenáct." odpověděl za mě Adrian. Praštila jsem ho loktem do žeber.

Všimla jsem si, že už nemá zbroj. Museli mu ji vzít. Koneckonců, tady jí ani nepotřebuje.

,,A tobě?" zeptal se ho vladař. ,,Dvacet dva." Povzdechla jsem si.

,,Xavere, myslíš, že by byli užiteční?" zeptal se vladař. ,,Samozřejmě." odpověděl a změřil si nás pohledem. ,,Toho šoupni do knihovny a tu... do kuchyně?"

Zavrčela jsem na něj. Generál se pousmál. ,,Ne, je moc divoká. Všechno by rozbila a ještě by nás otrávila." zasmál se a zvedl mi ukazováčkem bradu. ,,Ale co, můžeme to zkusit."

Vladař přikývl. ,,Zavolejte kuchaře." pronesl vladař a nějaký sluha se rozeběhl chodbou pryč. Zanedlouho přišel muž oděný v bílé zástěře. ,,Můj vladaři," pronesl a uklonil se.