Noc nebo Jitro

2

Vzala jsem si s sebou pouze brašnu, do které jsem hodila náhradní košili, kalhoty a peníze.

A samozřejmě jídlo a flakónky s jedy. Přitáhla jsem si plášť blíž k tělu, protože začínala být zima, a stáhla jsem si klobouk víc do tváře. Najmula jsem si speciální loď, která nás doveze do Valkeiry. Cestu zpět vyřešíme, až se budeme vracet.

Chci zjistit kdo je můj otec. Potom se vrátím. Za pár měsíců se má matka vrátit a nechci, aby žila sama. A potom co seřvu svého otce, mu vyčtu, že ji opustil.

Ano, to je můj plán. Až najdu králův meč a snubní prsten, půjdu najít svého otce.

Někdo mi zaťukal na rameno a já se prudce otočila. Princ se na mě usmál.

Úplně jsem na něm viděla, jak je natěšený. ,,Tak pojď. Cesta bude dlouhá." řekla jsem a nastoupili jsme na loď. Princ se opřel o zábradlí lodi a nechal všechno na mě.

Zaplatila jsem kapitánovi. ,,Mám tam na vás počkat?" zajímal se. ,,Ne."

Došla jsem k princi a opřela se vedle něj. ,,Určíme si základní pravidla, princátko." řekla jsem a prohlédla si ho. Měl alespoň meč. Dobře. Chytrý kluk.

,,Nebudeš se mi plést do cesty. Budeš dělat všechno, co ti řeknu a už vůbec nebudeš mluvit v přítomnosti víl. Když tě někdo urazí, mlč." Adrian se na mě podíval a přikývl.

Všimla jsem si, že má na sobě zbroj. Jenže z čeho? Mědíc nesvítil a zbroj byla černá.

,,Z čeho je tam zbroj?" zajímala jsem se. Princ si sundal plášť. ,,Z plátové oceli." odpověděl.

Málem jsem vyprskla smíchy. Těžká zbroj pro někoho kdo nikdy nebojoval.

Pousmála jsem se a vydala se do své kajuty. Vím přesně, kam ten zloděj šel.

Nějaký vladař ho musel poslat, aby ho ukradl. A teď, který vladař ho nenávidí nejvíc?

Po pár hodinách spánku mě probudil princ, který se mi vetřel do pokoje.

,,Co tu sakra děláš?" vyprskla jsem. Byla jsem v bílé košili, protože jsem předpokládala, že mě nebude rušit. ,,Nudím se." odpověděl a posadil se na postel. ,,To mi je ukradený."

Princ se pousmál a otevřel okno. ,,Kapitán říká, že poplujeme ještě tři dny. A není tu co dělat." Protočila jsem oči a odpadla na postel. Ne, od tohohle prince, mi nic nehrozí.

Arthur byl horší. ,,Běž počítat delfíny." zabručela jsem přikryla si hlavou polštář.

,,Valerie..." zaprosil a zatřásl se mnou. ,,Co po mě chceš?" zavrčela jsem a sundala ze sebe jeho pracky. ,,Aby si vylezla z postele, oblékla se a šla se mnou trénovat."

Posadila jsem se a praštila ho polštářem. ,,A mazej." sykla jsem a znovu ho praštila.

Oba jsme se zasmáli, když jsem po něm hodila polštář a on zmizel za dveřmi.

Oblékla jsem se do své zbroje – bílé košilky, vínové kožené košile, která byla mou zbrojí, hnědých kalhot a béžového pláště. Na hlavu jsem si dala klobouk a vyšla ven.

Adrian tam už čekal. ,,Řekni mi něco o Valkeiře." pobídl mě. ,,Je rozdělena na šest dvorů. Jitřní, Jarní, Letní, Podzimní, Zimní a Noční. Každému vládne vladař z vílího rodu a ovládá magii svého dvora." řekla jsem mu a upravila si opasek. ,,Vladaři vládnou už celá století. Je jen na nich, kdy předají vládu svým potomkům. Někteří ani po pěti set letech nemají děti. Jsou nesmrtelní." Adrian se zatvářil ohromeně. ,,Lidé toho o Valkeiře moc neví." ozval se kapitán. ,,Já nejsem člověk." upozornila jsem kapitána a znovu se vrátila k vybranému tématu. ,,Je to už asi pět tisíc let, co byla Valkeira rozdělena na dvory. Jeden král nezvládal celé království a tak ho rozdělil. Jenže může to být klidně i deset tisíc let. Lidé si to pamatovat nemohou a víly se o tom nebaví. Já jen vím, že na Jitřním trůnu se už vystřídalo dvanáct vladařů." Adrian zamrkal a ohlédl se směrem, kam jsme pluli.

Tam, kde podle pověstí byl světadíl nejmocnějších víl. Samozřejmě, že víly žily i jinde, ale Valkeira byla domovem těch nejstarších, nejmocnějších a nejvznešenějších víl.

Určitě tam žily i obyčejné, smrtelné víly a otročili tam lidé, ale... Mělo to své kouzlo.

,,Proč riskujete život toho muže?" zeptal se mě kapitán. ,,Hraničáři lidi zabíjejí."

,,Přese mě se nedostanou." ujistila jsem kapitána a poukázala na dvojici mečů u svého pasu. Nesmí ho zabít. ,,Byl jsi někdy ve Valkeiře?" zeptal se princ kapitána.

,,Jsem mrtvý?" zeptal se kapitán. ,,Ne."

,,Takže jsem tam nebyl." odbyl ho kapitán. Bylo ironické, jakým tónem mluvil k princi, a jakým tónem mluvil ke mně. ,,Proč ses nabídla, že pojedeš?" zeptal se po chvíli Adrian.

,,Jsem nejlepší vražedkyně v zemi. Jsem napůl víla a znám Valkeiru. A navíc jsem byla jediná, kdo mohl odejít." Adrian se uchechtl. ,,Ani o jedné z těch věcí nepochybuji."