Noc nebo Jitro

3

Vyšla jsem na palubu a všimla jsem si, že už jsme kousek od přístavu. Necelou hodinu plavby.

,,Takže kam máme namířeno?" zajímal se Adrian. ,,Začala bych..." Najednou se ozvaly zvony. Z přístavu. ,,Asi hlavním městě Podzimního dvora, což je pro nás nejbližší dvůr."

Adrian si poupravil zbroj a meč. ,,Co máš v plánu udělat, jestli nás budou chtít zabít?"

Pousmála jsem se a odhrnula plášť z mečů u pasu, a dýky z dračí oceli vzadu na koženém pásu, který jsem nosila přes břicho. ,,Bojovat." zavrněla jsem a upravila si plášť.

Podzimní dvůr nebyl tak teplý, jak jsem ho čekala, proto se mi můj oděv dokonale hodil.

Když kapitán připlul k molu, vystoupili jsme. ,,Kam teď?" zeptal se princ.

,,Město se dá opustit jedinou branou. Tu hlídají hraničáři. Budeme muset jít tamtudy."

Ukázala jsem na bránu na kopci, nad přístavištěm. Když jsme procházeli ulicemi, všimla jsem si, že většina obyvatel jsou lidé. Ale víly co tu žijí...

Jsou nádherné. Vysoké, sličné bytosti, přesně jak mi to popisovala matka.

Muž z vílího rodu byli vysocí, vyšší než Adrian. A to byl vysoký člověk.

Většina lidí se na nás dívala s pozdviženým obočím. Víly si mě prohlížely s překvapeným výrazem ve tváři. Když jsme procházeli kolem hostince, jeden z mužů z vílího rodu mě chytl za ruku. ,,Co jsi zač?" zajímal se. Zůstala jsem klidná, i když mě to gesto úplně vyvedlo z míry. Když sevřel mé zápěstí, cítila jsem jeho magii, která mu kolovala v žilách.

A byla jsem si jistá, že kdybych se snažila vytrhnout, neuspěla bych.

Kdyby tohle udělal člověk, nepotřebovala bych ani využít svou nadpřirozenou sílu.

,,Míšenec." zašeptala jsem a uhnula před ním pohledem. Měl dlouhé bílé vlasy, zašpičatělé uši, a když promluvil, všimla jsem si lehce viditelných špičáků. Určitě pocházel z Jitřního dvora. ,,Který z tvých rodičů je víla?" zeptal se znovu. Snažila jsem se, abych se nezačala třást. ,,Otec." Muž se uchechtl a pustil mě. ,,Běž děvče." pobídl mě s úsměvem.

Věděla jsem, že je to vznešená víla. Prostě... prostě mi to bylo jasné.

Adrian se na mě podíval a chytl mě za rameno. ,,Nesahej na mě." varovala jsem ho a zvedla dlaň. Adrian se odtáhl. ,,Nikdy jsem tě neviděl takhle... pokornou."

Zasyčela jsem a sáhla na meč. ,,Znovu už mě tak neuvidíš. A být tebou, až s tebou bude mluvit vznešená víla, držela bych jazyk za zuby a sklopila zrak. Pokud nechceš přijít o život nebo svobodu." Adrian pootevřel ústa, že něco řekne, ale já ho odbyla a zamířila k bráně.

Stálo tam pár mužů z vílího rodu. ,,Stůj." řekl mi jeden z nich a já se poslušně zastavila a usmála se. ,,Kam jdete?" zajímal se jejich velitel a vystoupil z řady. Došel ke mně s tajemným úsměvem. ,,Do Podzimního dvora." zavrněla jsem a nevinně se usmála.

,,Aha." zasmál se, ale pak se zarazil. Vztáhl ke mně ruku, ale já se ani nehnula.

Zastrčil mi vlasy za ucho a pozvedl obočí. ,,Míšenka, hm?" pronesl a založil si ruce na hrudi. ,,A on?" zajímal se. ,,Člověk." odpověděla jsem a hraničáři se zasmál.

,,Kdo to je?" zeptal se velitel. ,,Princ. Syn krále Adriana II svého jména."

,,Já si pamatuji už jeho praděda. Jak ten čas letí, že smrtelníku?" zasmál se velitel a podíval se na Adriana. ,,Hezká zbroj. Škoda, že je ti k ničemu." Stiskla jsem rty k sobě a pokusila se nedat na sobě znát neklid. Nechoď k němu blíž... Ne...

,,Chopte se jich. Pošlete je do Jitřního dvora." rozkázal velitel. Tasila jsem meče a skočila před prince. Velitel se zasmál. ,,Děvče, tohle jsou staletí trénovaní válečníci. Nemáš sebemenší šanci." zasmál se. Ovšem já se nebála. Oni za sebou možná mají stoletý výcvik, ale já mám za sebou výcvik nejlepšího vraha na světě.

Velitel mávl rukou a jeden z hraničářů tasil meč. Princ tasil meč, ovšem já ho jen odstrčila.

,,Nepleť se do toho." odbyla jsem ho a velitel se zasmál. ,,Děvčátko musí chránit prince říše! To až povím Rhysovi, ten se nasměje." zasmál se velitel a opřel se o bránu.

,,Když nás porazíš, můžeš jít." řekl. První hraničář, který si usmyslel, že mě porazí, se na mě zazubil a udělal několik rychlých výpadů. Všechny jsem vykryla a zaútočila.

Jenže on byl... Kde je?!

Ucítila jsem jak se za mnou zavířil vítr a prudce jsem se otočila. Schytala jsem ránu hruškou meče do hrudi. Spadla jsem. Vyrazil mi dech...

Nevěděla jsem, že jsou víly tak silné. Prudce jsem se nadechla a odrazila další úder. Vykopla jsem nohama do vzduchu a kopla hraničáře do břicha. Postavila jsem se na nohy a rozmáchla se mečem. Udělal další výpad, uhnula jsem. Další výpad, uhnula jsem.

Nešlo je odrážet, byl moc silný. Jak jsem si mohla myslet, že je přemůžu?

Chytl mě za paži a strhl k zemi. Vykopla jsem, ale on mě chytl za nohu a hodil mě o kus dál. Vyplivla jsem prach a dostala se zpět na nohy. Takže špinavá hra?

Rozeběhla jsem se a těšně před ním jsem vyskočila a prudce ho kopnula do hrudi.

Klopýtl vzad a spadl na zem. Jenže já taky. Udělala jsem kotoul a rychle jsem se vydrápala na nohy. Ostatní hraničáři byli zticha. Sevřela jsem meče silněji. Cítila jsem bolest v nohách, od toho jak jsem ho kopla. Cítila jsem, jak se mi kolena podlamují. Udělal další výpad. Vykryla jsem ho a klopýtla jsem vzad. Nemá cenu ty údery vykrývat. Je moc silný...

Norion mě cvičil proti lidem, ne proti nadpřirozeným, magickým bytostem se staletými zkušenostmi a výcvikem. Ucítila jsem nával energie, která projela mým tělem. Nadpřirozené energie. Ale i když jsem se cítila silnější, bylo mi to stejně na nic. Věděla jsem, že souboj se blíží ke konci. Hraničář udělal silný výpad a já ho odrazila zkřížením svých mečů. Váha jeho meče, a síly, kterou do toho úderu dal, mě dostala na kolena. A pak jsem ucítila, jak mě někdo zezadu praštil naplocho mečem do hlavy.

Takže tady máte třetí kapitolu. Snažím se psát každý den a doufám, že vás hned neodradím. Myslím si, že takto dlouhé kapitolky budou vyhovovat. Nebo mají být delší?

Je to jen na vás. Každopádně jsem ráda, pokud se vám příběh líbí. 

Vaše Nataša :)