Noc nebo Jitro

9

Vstala jsem z lavičky a zavrčela na něj. ,,Nesnáším, když na mě někdo sahá."

Xaver se jen pobaveně usmál. ,,Takže jsi pořád panna?" zavrněl.

Udělala jsem to rychle. Tak rychle jsem se nikdy nepohybovala.

Během vteřiny jsem mu přitiskla dýku z dračí oceli ke krku, přímo na hrdlo.

Netušila jsem, jak jsem ji dokázala tak rychle vyndat z boty, ani jsem si neuvědomila, že jsem se po ní natáhla, ale teď jsem tady stála, jílec sevřený tak silně, že mi zbělaly klouby a tiskla jsem ji k jeho hrdlu. Stačilo by trochu zatlačit a přesekla bych jeho krční tepnu.

Generál byl poněkud v klidu. Uvědomila jsem si, že jsem v bojové pozici. On...

On mě dokázal úplně rozzuřit! ,,Dej to dolu, štěně, než si ublížíš." přikázal mi.

,,Proč? Bojíš se, že mi ujedou nervy a podříznu tě?" zavrčela jsem, jako nějaké zvíře.

Nad svým uvědoměním jsem klopýtla vzad a překvapeně zamrkala.

Co se to právě stalo? Podívala jsem se na svou ruku, která svírala dýku.

Všimla jsem si tetování, inkoustového, tmavě modrého, spirálovitého tetování.

Během chvilky bylo pryč. Podívala jsem se na generála. Ten byl také překvapen

,,Jdu pryč." odsekla jsem a rozeběhla se pryč. Zandala jsem přitom dýku do boty.

Využila jsem své vílí rychlosti a zmizela v sídle.

Zamířila jsem rovnou do kuchyně, kde byl Adrian a Adda.

,,Tak, vysvětlíš mi to?" zeptal se Adrian, který se opíral o zeď.

,,Měli jsme s generálem trénovat mou magii. Ale pak..." Ohlédla jsem se zpět za sebe, jako bych mohla vidět skrz stěny na místo, kde generál seděl.

,,Se něco pokazilo?" zeptal se. ,,Tak nějak. Ujeli mi nervy." Adrian zbledl.

,,A žije ještě?!" zeptal se vyplašeně a jakoby se rozeběhl ke dveřím. Chytla jsem ho za paži a zastavila ho. ,,Jak vtipné." zasyčela jsem a Adrian se zazubil.

,,Zjistila jsem, že mám nějakou tu magii." řekla jsem.

,,No a? Povídej." vybídla mě Adda, která vykoukla z kuchyně a zamířila za mnou.

,,Umím se přeměnit ve vlka." odpověděla jsem na její vyzvání. ,,Předvedeš nám to?"

Pousmála jsem se. ,,Dělala jsem to jen jednou, nevím, jestli se mi to podaří znovu."

Addě se zaleskly ty její nádherné zelené oči. ,,Fajn..." Pokusila jsem se sáhnout do studnice své magie, ale nic jsem nedokázala nahmatat. Zatnula jsem dlaně v pěst a zavřela oči.

Něco jsem cítila, slabý pramínek magie, nitku, ale nedokázala jsem za ni zatáhnout.

,,Nejde to." sykla jsem. ,,To nic." promluvila Adda a usmála se. Vlasy měla spletené do copu, jako obvykle. ,,Budeš mi vyprávět o Valkeiře?" zeptala jsem se.

Adda se lehce pousmála a poté lehce přikývla. ,,Zbývá mi tu hodina, pomůžeš mi?"

,,Samozřejmě." řekla jsem a odběhla s ní do kuchyně. Mezi tím jsem se dozvěděla něco o ní. Její dvacet jedna let, vyrůstala ve vesnici v Nočním dvoře, kde žila s otcem, který ji ale poslal sem, na druhý konec světadílu, aby jí zachránil od krutosti vladaře Noci.

Kuchař nás okřikl, že se něco pálí. A ona vskutku ano – maso, které se připravovalo na kamnech. ,,Kdo ho měl hlídat?" zeptala se Adda, která už popadala pánev a odkládala ji vedle kamen. ,,Adrian." zabručel kuchař. ,,Ale kde je?" zeptala jsem se rozhlédla se.

Vyšla jsem z kuchyně do jídelny a našla ho mluvit s generálem. Generál si mě okamžitě všiml a pousmál se na mě takovým zvláštním úsměvem. Zamračila jsem se na něj.

,,Adriane, být tebou, uteču, co nejdál to půjde, protože jinak dostaneš vařečkou po prdeli."

,,Od koho? Za co?" zeptal se a otočil se ke mně. ,,Ode mně, za to že jsi nechal maso na kamnech, je krásně černý, abys věděl." Protočila jsem vařečku v ruce, kterou jsem schovávala za zády. Adrian polkl a generál se zasmál. ,,Ukaž," došel ke mně se zvědavým pohledem. Prohlédl si mě od hlavy po paty. Měla jsem na sobě bílou zástěru a v ruce držela dřevěnou vařečku. ,,Tohle je tvá nová zbraň? Vypadáš... nebezpečně s tou vařečkou. Jsi hotový postrach všech koláčů a dortů." Rozpřáhla jsem se, že ho tou vařečkou udeřím, ale on mě chytl za zápěstí, vytrhl mi jí a švihnul mě s ní po zadnici. Vypískla jsem.

Už několikrát jsem od matky dostala vařečkou, ale od muže z vílího rodu, navíc s takovou silou a švihem... Odskočila jsem od něj a zakňučela. Vrhla jsem na něj naštvaný výraz.

,,Co si to dovoluješ?!" zasyčela jsem na něj. Adrian se pomalu a opatrně vyklidil z bitevního pole. Generál se jen arogantně uchechtl. Ten mi tak leze na nervy!

Vydal se pryč. ,,Stůj!" okřikla jsem ho. Zastavil se a otočil se ke mně. Ovšem já byla dost rychlá na to, abych mu vrazila tak krásnou facku, až to mlasklo.

Generál vytřeštil oči a chytl mě za zápěstí ruky, kterou jsem ho udeřila. ,,Co si to dovoluješ ty?" zavrčel a stiskl mi zápěstí tak silně, že jsem se bála, aby mi nepřerušil koloběh krve.

,,Pusť mě. Mám právo se bránit. Zneužíváš toho, že jsem slabší." zavrčela jsem na něj, byla jsem rozhodnutá, že nepovolím a neobejdu to bez mlčení. ,,Takže ses právě přiznala, že jsi slabší." zavrněl. ,,To je jasné. Ale to neznamená, že tě nemůžu přemoct." zasyčela jsem a vykopla kolenem vzhůru. Generál zavyl a pustil mě. Padl na kolena a zaklel.

Podíval se na mě, a z jeho pohledu jsem dokázala vyčíst jistou smrt. Ne, nezaváhám, nesmím zaváhat. Teď jsem se arogantně usmála já. ,,Příště si rozmysli, že se se mnou dáš do křížku." zavrněla jsem jeho směrem a hodila mu na hlavu zástěru.

Odešla jsem s Addou do knihovny.