Noc nebo Jitro

13

Když byl už večer, a tím myslím opravdu večeř, do pokoje vtrhl Xaver se slovy:

,,Jdeme trénovat." Vysloužil si tím ránu polštářem do obličeje. To byla výhoda být poloviční vílou. Jakáže výhoda? Rychlost. Hodila jsem po něm takhle dva polštáře a jednu knihu, která ležela na nočním stolku. Jenže Xaver byl neodbytný. Opravdu neodbytný.

Chytl mě za nohu a vytáhl mě z postele. ,,Je skoro půlnoc ty cvoku!" okřikla jsem ho a chytla se pelest postele, aby mě nemohl vytáhnout z rozehřáté postele. To mě úplně rozzuřilo. Moje postel, je pro mě jako životní láska. ,,Hele! Nebudu se s tebou hádat, a už vůbec se s tebou nebudu prát!" Pokusila jsem se ho druhou nohou kopnout.

,,Pusť mě!" zakňučela jsem. ,,A vylezeš z té postele?" Přikývla jsem. Pustil mě a já se posadila. ,,Jsi příšerný. Nemám tě ráda. Už nikdy s tebou nechci trénovat. Jsi příšerný mentor. Tohle jsem si nezasloužila." zabručela jsem a začala se obouvat. Xaver se uchechtl. ,,Přestaň mrmlat a vstávej."

Hodil po mě košili a kalhoty a já se převlékla. To že byl u toho, mi ani nevadilo.

Možná to bylo tím, že jsem byla pořád tak unavená. Zívla jsem si a zavrčela na něj.

Stejně nemá na co koukat. Je starý skoro dvě stě let, viděl snad tolik žen, že mu možná připadají i stejné. A taky mi k tomu napovídal ten fakt, že si založil ruce na hrudi a celou dobu mě sledoval, možná proto, abych nezalezla zpět do postele. Nejsem dítě! I když podle jeho úsudku ano. ,,Jdeme?" zeptal se. Přikývla jsem. ,,Tak se přeměň." přikázal. ,,Ale no tak!" okřikla jsem ho ve dveřích.

Přeměnil se na to zvíře, které bylo z části puma, z části lev. Ne, naopak.

Byl to takový lev, s elegancí pumy a pruhy od tygra. Budu tomu říkat prostě lev...

Šťouchl mě čumákem do břicha a já se zapotácela. ,,Dělám na tom, blbečku." zavřela jsem.

Zavřela jsem oči a zatnula pěsti. Rozkročila jsem se a hrábla do studnice své magie.

Když jsem se rozhodla otevřít dveře, propadly se a já se okamžitě přeměnila.

Padla jsem na čtyři. To bylo až moc lehké...

Moje zvíře – černá vlčice – se mi líbila. Vlk je podle mě nejúctyhodnější zvíře.

Dokáže být samostatný, ale i žít ve smečce. Není možná nejsilnější, ale rozhodně je nejrozumnější, nejklidnější a nejhezčí.

Procházeli jsme chodbami sídla, a já cítila, že je něco špatně. Naježila se mi srst na hřbetu a přikrčila jsem se. Stíny – ty byly jiné. Jako by mě sledovaly.

Vrhla jsem se do stínů a rafla. A mé zuby opravdu něco skously. Ruku?!

Okamžitě se vypařila a já spadla na zem. Jenže v ústech jsem stále cítila krev.

,,Co to sakra bylo?" zeptala jsem se Xavera. ,,Fenrysův špeh. Buď Auridon nebo Eduard. Ti tři jsou nerozluční." povzdechl si. Po krátké procházce sídlem – tím bludištěm – jsme se dostali do zahrad. Všimla jsem si dvou mužů, kteří spolu hovořili u fontány.

Byl to Darien a Fenrys. Darien se tvářil naštvaně a Fenrysovi hrál na tváři povrchní úsměv.

,,Neopovažuj se." zaslechla jsem Dariena, ale v tom Fenrys zmizel ve stínech.

,,Pokračujeme?" zeptal se mě Xaver, který stál za mnou. Udělala jsem několik skoků a doběhla na cvičiště. Oba jsme se přeměnily. ,,Co mě chceš naučit?" zeptala jsem se.

,,No... Zaprvé," začal a posadil se na lavičku. ,,Postřeh." Vrhl po mě dýku.

Uhnula jsem a chytla rukojeť. ,,Dobře." pronesl s údivem. Podívala jsem se na dýku.

,,Teď další." Vrhl po mě dvě. Skočila jsem kotoulem na zem a nohou kopla do rukojeti jedné z nich. Ta se odrazila a padla mi do ruky. ,,Chceš je vrátit?" zeptala jsem se a vrhla ty dvě, co jsem držela v rukou zpět k němu. Xaver vyvalil oči a skočil na zem. Dýky se zaryly dva palce do opěradla lavičky tak, že špičky byly na druhé straně opěradla.

,,Další." pronesl a hodil tři. ,,Děláš si srandu?" okřikla jsem ho. Všechny tři byly v jedné lajně. Dvě dýky, které byly po stranách, jsem chytla do rukou a tu prostřední jsem odklonila jiným směrem výkopem. Špička mé boty vrazila do rukojeti a dýka vylétla vzhůru. Hodila jsem po Xaverovi dýky a tu třetí chytla, než dopadla a také mu ji se vší vervou vrátila. Takhle jsme po sobě házely dýky. S každým hodem přibyla jedna dýka. Skončily jsme na dvanácti. Musím uznat, že jsem byla pěkně vyřízená.

,,Tak a teď," začal. ,,Obrana." Jako fakt? A co přestávka?!

Hodil po mě dva nátepníky. Byly z něčeho... divného.

,,Co to je?" zeptala jsem se. ,,Dárek."

,,Děkuju." poděkovala jsem mu. ,,Ne ode mně. Ode mně dostaneš maximálně jizvy."

,,Tak od koho?" zeptala jsem se. ,,Žádal ať ti to neřeknu."

,,Vyklop to." Xaver se jen zeptal. ,,Nátepníky z dračích šupin – nejlepší zbroj, která může být. Dračí šupiny pohlcují magii, ale nebrání v jejím užívání. Jsou pevné a pružné, lehké a odolné." Byly to opravdu nádherné nátepníky. Když jsem si je nasadila, na hřbetu ruky byla černá ocel. ,,Dračí ocel." řekl. ,,Nejlepší na výrobu zbraní. Je lehká a ostrá. Brutálně ostrá. Nepodřež se, jinak mě Darien zabije. A možná že nejen on..."

Ocel byla na jedné straně zúžená do špičky. Na té straně, která vedla k od těla.

Použil magii a ta sesbírala všechny dýky. Popadl jednu a vrhl ji po mě.

,,Kryj se!" vykřikl, když jsem tupě civěla na blížící se ostří. Zkřížila jsem před svým obličejem ruce. Zalapala jsem po dechu, když špička dýky narazila na dračí ocel a roztříštila se. ,,Skvěle." zasmál se. Nadšeně jsem se podívala na své nové, nejoblíbenější hračky.

,,Pokračuj." vybídla jsem ho. Vrhl po mě další dýku. Máchla jsem rukou a odrazila ji na stranu dračí ocelí. ,,Kdo tě učil?" zajímal se Xaver, zatímco jsem odrážela dýky. Bylo to jednoduché, ale zřejmě to dělal proto, abych si zvykla na nové nátepníky.

,,Lidský vrah." řekla jsem udýchaně. ,,Člověk?!"

,,Norion, nejlepší vrah v našich zemí. Mám za sebou desetiletý výcvik. Vlastně... ten výcvik nikdy nepřestal. Táta říká, tedy, Norion říká, že člověk se musí učit pořád."

,,Věděl o tom, že nejsi člověk?" Přikývla jsem. ,,Netajila jsem se tím. Byla jsem v tom království nejlepší bojovník, nebála jsem se o své bezpečí."

,,Tady je to jiné."

,,Já vím. Všichni jsou lepší než já. Xavere, nejsem hloupá. Kdybys chtěl, tou dýkou bys mě zabil dřív, než bych stačila mrknout. Děláš to jen proto, že mě testuješ. Vím, že nikdy nebudu tak dobrá jako vy – nesmrtelní." Xaver se pousmál. ,,Jsi chytrá, podcenil jsem tě.

Ale když se mnou budeš trénovat, něco málo tě naučím." Zasmála jsem se a uhnula dýce.

Nejsem špatná bojovnice. Dokážu zabít jakéhokoliv člověka. Ale pět set starou vílu těžko.

Tak konečně se to začalo rychleji vyvíjet. Trocha akce neuškodí, nemám pravdu? Valerie nám konečně ukázala co v ní je. I když jen trochu. Určitě jste všimli, že je docela výbušná a ostrá. To jí ale nezabrání, aby vždy pronesla nějakou tu peprnou poznámku :D. Doufám, že se vám Valerie líbí. Snažila jsem se ji udělat tak, aby byla co nejvíce odlišná od ostatních, ale přitom ne tolik. A nebojte se, rozhodně z tohohle nebudu dělat klišé...