Noc nebo Jitro

29

Napadlo mě, že jsem ho možná uštvala, ale vypadal, že v sobě má ještě dost energie.

Když jsme tak chodili v kruhu, naproti sobě a drželi své zbraně, všimla jsem si, že je dost nervózní. Nesledoval moje nohy, ale hleděl mi do očí. Pozvedla jsem štít, když lehce pohnul dýkou v ruce. ,,Stalo se ti něco?" zeptala jsem se po chvíli a zastavila. I Xaver zastavil.

Naklonil hlavu na stranu a prohrábl si rukou havraní vlasy. ,,Nic s čím by sis měla dělat starosti."

Pouze jsem se na něj zamračila. ,,Nemám ráda, když mi někdo něco takového říká. Většinou to znamená, že jde o něco vážného. Jsem dospělá Xavere- "

,,Nejsi." zavrčel. Pozvedla jsem obočí. ,,Prosím? Xavere je mi devatenáct let."

,,No právě. Pro lidi jsi možná dospělá ale tady..."

,,Kdybych se narodila jako víla tak bych byla dítě, já vím. Ale já se narodila mezi lidmi a jsem z části člověk. Jsem dospělá." Xaver zarazil dýku do slaměné figuríny. Odložila jsem štít.

,,Co tě trápí?" zeptala jsem se a došla k němu. Nechtěla jsem, aby se trápil.

Objala jsem ho kolem krku a přitulila se k němu. ,,Ty." vydechl mi do vlasů a objal mě.

Pozvedla jsem hlavu. ,,Nechápu."

,,Je mi dvě stě let."

,,A mému otci přes pět set let." zasmála jsem se kysele a políbila ho na rty.

,,Problém je, že většina víl ve tvém věku je ještě malá. Devatenáctileté víly jsou děti."

,,Ale devatenáctiletí lidé jsou dospělí a v nejlepších letech." 

,,To ano... Ale ty jsi míšenka."

,,Takže ti vadí, že jsem mladá? Co budeš dělat další století, jestli se rozhodnu být vílou?"

,,O to nejde..."

,,Jde o to, že nejsem víla? Mamka bude nespokojená, že sis nenašel vznešenou vílu, ale prachsprostou míšenku?" zasmála jsem se. Xaver se pousmál.

,,Já jen... Jsi na tomhle světě teprve devatenáct let."

,,A to ti vadí? Že neznám tento svět tak jako vy, víly? Že jsem nezkušená? Neznám to tady?"

Xaver mlčel.

,,Řekni mi co se stalo. Tohle bys svojí hlavou nevymyslel. Xavere, miluju tě. Ať je mi čtrnáct, devatenáct nebo padesát. Nezměním to. Protože jsi jediný, kdo mě tady nepřivádí k šílenství. Protože jsi jediný, díky komu se tu cítím jako doma. Jsi jediná Darienova záminka k tomu, abych to zůstala." Xaver se tiše zasmál a políbil mě. Jeho rty byly to jediné co jsem chtěla a potřebovala. Vlastně jsem ho potřebovala celého.  

Díky němu jsem si nepřipadala, že tam nepatřím. Držel mě při smyslech. Nevysmíval se mi kvůli svému vědění o vílách. Zajela jsem mu prsty do havraních vlasů a prohnula se mu v náručí.

Přitiskl si mě k sobě a pevně mě chytl za boky. Cítila jsem lásku a vzrušení, které táhlo z jeho těla.

Jenže dál to nesmí dojít. Nesmí...

Xaver mě objal šikmo přes záda a přitáhl si mě na hruď. Zapřela jsem se mu o ramena a odtáhla se. Podívala jsem se mu do tváře - do tváře kterou tak miluji. 

Ani nevím, jak se to tak rychle mohlo stát. Ale stalo se. Obětovala bych pro něj všechno.

Vlastně... Všechno jsem obětovala, abych mohla být tady. S ním. S otcem. 

Matku nemám, je mrtvá. Norion je v bezpečí, když si myslí, že jsem mrtvá.

Adrian je také v bezpečí. Dělám to pro ně - pro svého tátu a přítele.

Kdybych se vrátila, král by mě zabil za zradu. A kdyby se to nedozvěděl, celý život bych žila v obavách o Norionův život. Protože ten mě vychoval.

,,Co je ti?" zašeptal Xaver a pohladil mě po zádech. ,,Nic s čím by sis měl dělat starosti." oplatila jsem mu to s úsměvem. Xaver mě kousl do rtu a znovu mě políbil. ,,Jsi pěkně pomstychtivá." 

,,Já vím. Je to moje přednost." zavrkala jsem a několikrát nevinně zamrkala. 

Objala jsem ho kolem pasu a opřela se tváří o jeho hruď.

,,Myslela jsem na to, proč jsem pořád tady."

,,Protože jsi dcera vladaře. Protože tě miluju. Protože sem patříš."

,,To taky." zasmála jsem si tiše. Přejela jsem prsty po jeho kříži. ,,Ale nechci ohrozit Norionův život. Ani Adrianův. Chci... Chci se dozvědět kdo doopravdy jsem. Jakou mám moc."

,,Norion i Adrian budou v bezpečí. Adrian je princ a navíc jsi říkala, že Norion je nejlepší vrah v království." Pousmála jsem se. ,,V říši. Je to Král vrahů."

,,Ach tak... Takže vlastně držím v náručí princeznu vrahů a dceru vladaře Jitra. Jaký to šťastlivec to jsem." Vyprskla jsem smíchy a podívala se na něj. ,,Neopouštěj mě. Nikdy." Xaver se zasmál.

,,Nikdy tě neopustím." 

,,No to doufám." zasmála jsem se a usmála se na něj. 

 A na pravé ruce se mi zjevilo tetování. Než si toho Xaver všiml, zmizelo.

Ucítila jsem temnotu po celém svém těle.

Tak po dlouhé době další díl. Nejsem si jistá kdy vyjde další. Ve čtvrtek zase jedeme na chalupu, takže podle toho jak budu mít čas.

Vaše Nataša