Noc nebo Jitro

24

Ráno mě probudily kroky po pokoji. Otevřela jsem oči a zívla si. Prohnula jsem se a rozhlédla se pokoji. Darien? Povzdechla jsem si a posadila se. ,,Co tu chceš?" zavrčela jsem a zachumlala se do peřiny. Vešla jsem do obývacího pokoje a našla ho, jak si prohlíží jediný obraz v mých komnatách. Můj obraz. ,,Chodím sem každý den, už čtyři roky..." řekl a já si založila ruce na hrudi. ,,Proč?" zeptala jsem se. ,,Udělal jsem strašnou chybu, že jsem tě opustil. Byla jsi, a stále jsi, mé dítě, a já tě tam nechal. V chudobě. Jen s matkou. Jako vyvržence. Jako černou ovci..." Pozvedla jsem obočí. ,,Proč?" zeptala jsem se znovu.

Proč, proč, proč. To bylo to jediné, co jsem chtěla vědět. ,,Proč jsi mě opustil? Proč jsi mě tam nechal? Proč ses o mě zajímal? Proč mě tu chceš nechat? Proč si nikdy nenavštívil mou matku? Proč ses neozval, že stále žiješ? Proč jsi neřekl, kdo jsi?"

Darien se smutně uchechtl. ,,Nemohl jsem si z mírové schůze přivést..." zasekl se ve větě.

,,Bastarda. Míšence." doplnila jsem ho a svěsila ruce k bokům. Sevřela jsem je v pěst. Měla jsem chuť ho z toho pokoje znovu vyhodit. ,,Ne... Tedy ano... Ale... Nebyl to jediný důvod. Tvá matka nechtěla jít se mnou, a když jsem žádat o tebe, odmítla. Vyhodila mě a nechtěla, abych se někdy vracel. To bylo po tom, co jsem jí oznámil, že se musím vrátit. A proč jsem se o tebe zajímal? Jsi moje dcera. Moje jediné dítě. Zamiloval jsem si tě. Proto jsem poslal jednoho svého špeha, aby mi sehnal tvůj portrét. Před čtyřmi lety. A od té doby jsem nechal své špehy, aby tě hlídali a posílali mi o tobě informace. Což mi připomíná, je mi líto, že tě matka musela opustit. Jsem rád, že se tě někdo ujal. Ale..."

,,Opovaž se Noriona soudit. Staral se o mě. Vychoval mě. Dával mi jídlo, oblečení, výcvik. Měla jsem všechno, co jsem chtěla. Stačilo si říct, a všechno mi dal. A ať si o sobě říkáš co chceš, on bude stále můj táta, do konce tohohle světa, bude Norion můj táta." zavrčela jsem na něj a ucítila, jak mi prsten na prsteníčku rozřízl kůži na dlani.

,,Tvá matka je mrtvá." řekl a podíval se na mě. ,,Co prosím?"

,,Je mrtvá. Tvá teta byla nakažena morem, a tvá matka... Zemřela krátce po svém příjezdu." Nechápavě jsem se na něj podívala. ,,Ale... poslala mi dopis... O tom že se tenhle rok vrací..." Darien polkl a sklopil zrak. ,,To jsem napsal já."

,,Proč? Vždyť... Co by se stalo, kdybych sem nepřijela? Čekala bych na ni! Dariene, čekala bych na ni a říkala si, co se stalo, že mi napsala, ale nepřijela!" Stekla mi slza po tváři.

Moje matka je mrtvá. Moje teta je mrtvá. A zbyl mi jenom Norion a Darien...

Norion si ale myslí, že jsem mrtvá. ,,Proč jsi matce neřekl, že jsi vladař Jitra?"

,,Nepochopila by to."

,,Proč jsi mě nenavštívil, když ses dozvěděl, že je má matka mrtvá?!"

,,Byla jsi šťastná. S Norionem. Nechtěl jsem ti ničit život. Nebo tě nutit si vybrat, mezi mnou a jím." Cítila jsem vztek. Sevřelo se mi hrdlo. Má matka je mrtvá...

A on si myslí, že se nějakým zázrakem stanu jeho dcerou, jenom proto, že mi řekne něco takového? Jak se o mě stará, že jsem byla šťastná, že nechtěl, abych si musela vybírat otce?! ,,Co po mě chceš?!"

,,Aby ses stala mou dcerou. Aby si mi odpustila. Aby si tu se mnou žila. Venku už není tak bezpečno. Hlavně v zemi lidí." Povzdechla jsem si. ,,Stejně už se nemám proč vracet."

Norion je v bezpečí, když si myslí, že jsem mrtvá. ,,Skvěle. Dnes večer sem dorazí vladaři, abych jim oznámil tu novinu." To je to tak důležité, že se sem mají sjet vladaři?!

,,Nemůžeš jim to oznámit dopisem?"

,,Budou tě chtít vidět." řekl. ,,Proč?" zeptala jsem se. ,,Pro víly je důležité mít dědice. A upřímně? Pro víly je jen malá šance mít děti. Ne jako lidé." Pozvedla jsem překvapeně obočí. ,,Jako vážně?" Pouze přikývl. Tak co Val? Jsi připravená stát se šlechtičnou? Ne. A nikdy nebudu. ,,Tak už běž." sykla jsem a vyhnala ho z pokoje. Ale přes to všechno, přesto všechno jsem se cítila alespoň šťastná. Ale přesto všechno bude pro Dariena velmi těžké, získat si moji lásku. A rozhodně mu bude dlouho trvat, než si získá mou důvěru natolik, abych ho oslovovala tati.

Převlékla jsem se do černých kalhot a rudé košile. Někdo zaklepal. ,,Ano?" Darien otevřel.

,,Ještě jsem zapomněl říct jednu věc." Pozvedla jsem obočí. ,,Měla bys nosit světlé oblečení."

,,Děláš si srandu?" Zavrtěl hlavou. Hodila jsem po něm svícen. Darien rychle zavřel.

Házení svícnů po vladařích se mi začíná líbit.

Pro sebe jsem se zasmála. Oblékla jsem se do bílých kalhot a halenky, která neměla rukávy a měla výstřih do véčka. Upravila jsem si vlasy a svázala je do drdolu.

Pro sebe jsem se usmála a vydala se na snídani. Ve dveřích jsem se ještě zarazila a došla otevřít okno. Dozvěděla jsem se, že v říši víl není tolik hmyzu, přesto byly však v oknech sítě proti hmyzu. A to se mi líbilo. Zavřela jsem za sebou dveře a vydala se do kuchyně.

Cestou mě pozdravilo pár sluhů. Usmála jsem se. V jídelně na mě čekal Darien, Aego a Xaver. K mému vlastnímu překvapení. Jenže já je jen obešla a vešla do kuchyně.

Adda se tam otáčela kolem peci a furt někde běhala. Bylo vidět, že nestíhá.

,,Pomoc?" zeptala jsem se. Otočila se ke mně a široce se usmála. Objala mě.

,,Vím, že už tu nemusíš pracovat, ale opravdu potřebuju pomoc." zasmála se tiše. Rychle jsem si oblékla zástěru a vrhla se k peci. Kuchař mi hodil chňapky a já vyndala chléb. Odložila jsem ho a dala do pece nový. Odhodila jsem rukavice na půl a pomohla své přítelkyni připravit jídlo na tácy. ,,Řeknu ti, kdybys nepřišla, nevím, co by se stalo." zasmála se a podala mi jeden tác. Jen jsem se usmála. Odnesli jsme jim jídlo na stůl. ,,Nemusíš pracovat v kuchyni." upozornil mě Darien. ,,Já vím." řekla jsem a vzala si z tácu kus chleba. ,,Ale ráda pomůžu."

Xaver se usmál a já na něj mrkla. Odešla jsem s Addou ven do zahrad.

,,Tak?" zeptala se mě. ,,Co?"

,,Našla jsi svého otce?" zeptala se. Oh... Ona to neví.

,,A-ano..." Adda se rozzářila. ,,Kdo to je?" zeptala se. ,,Darien..."

,,Cože? Vladař Darien?" Přikývla jsem. ,,Ale... Jak to?"

Nezbylo mi nic jiného než jí to vysvětlit. Všechno jsem jí řekla. Jak jsem se to dozvěděla, jaká byla moje reakce... Jediné co jsem jí neřekla, byla ta část se mnou a Xaverem.

,,A taky ze mě zřejmě bude vznešená víla." dodala jsem nakonec. ,,A? Co si o tom myslíš?"

,,Ani nevím. Ty jsi víla, co mi o tom můžeš říct?"

,,Jsem sice víla, ale ne vznešená."

,,Nějaký rozdíl?"

,,Nejsem nesmrtelná."

,,Což znamená?"

,,Že jednou umřu stářím. Za takových dvě stě let..."

,,Takže se umíš přeměnit v nějaké zvíře?"

,,Jak jsi na to přišla?"

,,Víly se umí měnit, ne?"

,,Jen vznešené."

,,A magie?"

,,Samozřejmě, že nějakou magie ovládám. To každá víla."

,,A Adernell?"

,,Také ovládají magii. Jak jsem říkala, nemůžou se přeměnit, ale mají křídla."

,,Ale Fenrys se umí přeměnit a je Adernell."

,,Fenrys je výjímečný. Je vznešená víla i Adernell. Umí se přeměnit, má křídla a ovládá velmi mocnou magii."

,,A Darien?"

,,Ten tak mocný není. Málo kdo to ví, málo kdo si to dovolí vyslovit nahlas. Ale kdyby došlo k boji, Fenrys by vyhrál. Fenrys vždycky vyhraje a dostane, co chce."