Noc nebo Jitro

14

Výpad. Úder. Výpad. Úskok. Úskok. Úskok. K zemi! Skočila jsem na zem a podrazila mu nohy. Bojovat s ním bylo úplně k ničemu. Na boj zblízka jsem byla k ničemu, když jsem měla bojovat s vílou. Proto jsem to zkusila jinak. Přeměnila jsem se a rozběhla jsem se proti němu. Vrhl po mě dýku, ale já uskočila. Skočila jsem po něm. Předními tlapkami jsem narazila do jeho hrudi a srazila ho tím k zemi. Přeci jen, mé tělo bylo teď mnohem těžší ale rychlejší. ,,Dobře." vydechl skrz zatnuté zuby, když jsem mu klečela na hrudi s tlamou u jeho obličeje. ,,Pozor na sliny." upozornil mě a dlaní mě strčil do brady.

Slezla jsem z něj a mávla ocasem. Přeměnila jsem se. Podívala jsem se na své úžasné nátepníky. ,,Proč by se někdo obtěžovat dávat mi je?" zeptala jsem se a odrazila dýku, kterou po mě hodil. ,,Nevím. Nechápu to. Stejně by ti to v boji moc nepomohlo, vzhledem k tvým zkušenostem." Ušklíbla jsem se na něj. Uslyšela jsem něco podivného.

Něco jako... tygří zívnutí? Otočila jsem se a spatřila bílého tygra se zlatými pruhy, který ležel nedaleko od nás. Opřel se hlavou o tlapy a podíval se na mě. Pozvedla jsem obočí.

Darien? ,,Co tu dělá Darien?" zeptala jsem se. ,,Asi se přišel podívat, jak trénujeme."

Zkřížila jsem ruce před obličejem a odrazila dýky, které se změnily v prach.

,,Ne že by mě to nebavilo, ale jsem unavená." řekla jsem. Xaver si povzdechl.

,,Tak běž." řekl. Pravda byla ovšem taková, že jsem nebyla unavená. Chtěla jsem jen napsat dopis. Pro Adriana. Tajně mu ho dám do kapsy, aby si ho později přečetl.

Mám ho ráda. Není špatný. Záleží mi na tom, co se s ním stane. A chci, aby se dostal zpět ke svému otci v pořádku. Doběhla jsem do knihovny. Nikdo tam nebyl.

Zapálila jsem svíčku a posadila se ke stolu. Vzala jsem papír a začala na něj psát:

Je mi líto, že s tebou nemůžu odjet domů. Jenže jak víš, mám tu ještě plno věcí na starost. Nesmíš dopustit, aby sem tvůj otec vtrhl se svou armádou. Nakonec přeci jen, máš meč a prsten, to je to co chtěl. To že se nevrátím s tebou, snad přežije. Řekni, že mě zabili.

Mám tě ráda, Adriane, dávej na sebe pozor. Doufám, že se ještě uvidíme, ne, věřím v to.

Pozdravuj ode mě Noriona... Ne. I jemu řekni, že jsem mrtvá. Kdyby ti nechtěl uvěřit tak mu dej tohle, řekni mu, že jsi to vzal z mého mrtvého těla. Je to prsten, který mi věnoval před pěti lety. Samozřejmě je to napodobenina, kterou jsem nechala zhotovit. Jestli mu někdy dojde, že je to napodobenina, bude vědět, že jsem naživu. Ale nikomu neříkej, že jsem naživu. Kdybych se někdy chtěla vrátit, nesmí vědět, že jsem zavrhnula svého krále.

Nezapomeň na mě Adriane, nebo se vrátím a připomenu ti, čím jsem si zasloužila titul nejobávanějšího zabijáka království." Složila jsem dopis a dovnitř schovala prsten.

Ten pravý jsem měla samozřejmě pořád na prstu, ale potřebovala jsem, aby Norion potvrdil, že jsem mrtvá. Jestli přijde na to, že je to padělek, bude vědět, že jsem nechtěla, aby se to někdo dověděl. Vplížila jsem se k Adrianovi do pokoje a schovala to do jeho košile, kterou si připravil, že si vezme. Potom jsem se vydala do svého pokoje. Nechtěla jsem Norionovi ublížit, ale musela jsem to udělat, aby měl král jasný důkaz.

Má matka bude určitě zničená. Ale musela jsem to udělat. Nakonec... i ona mě opustila.

Na deset let. ,,Co se tu couráš?" ozval se za mnou neznámí hlas. Otočila jsem se.

Aha... Fenrys. Přimhouřila jsem oči a postavila se rovně. ,,Co ty se tu couráš?" zasyčela jsem. Arogantně se usmál. ,,Procházím se, na tom není nic špatného." zasmál se a došel ke mně. Okamžitě jsem odstoupila. ,,Bojíš se mě?" zašeptal se zlověstným úšklebkem.

,,Ne." řekla jsem klidně. Proč bych se měla bát? Je mu přeci pět set let, pět set let trénoval boj, je to vladař Nočního dvora a dokáže číst myšlenky. Na tom není nic strašidelného!

Podíval se na mé nátepníky. ,,Hezké." řekl a mrkl na mě. ,,Doma mám takovou zbroj."

A proč by mě to mělo zajímat? Protočila jsem oči a vydala se k odchodu.

,,Stůj." zavrčel. Ohlédla jsem se přes rameno. ,,Co?"

,,Měla bys mi poděkovat." vysvětlil a opřel se o zeď. ,,A to za co?!" zavrčela jsem a opřela se rukama o své boky. Pozvedla jsem bradu. ,,Za ty nátepníky. Kdo si myslíš, že ti je dal? Darien k takovým věcem nemá přístup. Jen Noční dvůr."

,,Proč bys mi zrovna ty, měl dávat nějaký dárek?"

,,Nudím se tu. Ty jsi docela příjemné rozptýlení."

Znechuceně jsem se odvrátila. ,,Polib si." zavrčela jsem a otočila se k odchodu.

Začal se smát. Přeměnila jsem se, a on úplně ztichl. Uchechtla jsem se arozeběhla se pryč do svého pokoje. 

Dnes trošku kratší kapitola, nemám dneska vůbec čas, jsem ráda, že jsem stihla alespoň tohle. Omlouvám se, příště vám to vynahradím. Ještě bych chtěla říct, že nevím jestli zítra stihnu něco napsat, protože ve dvě odpoledne pojedeme s rodinkou do Krumlova. Děkuju za pochopení.