Noc nebo Jitro

28

Ráno mě vzbudilo zaklepání na dveře. ,,Valerie?" ozvala se Adda. Co tu dělá?

Prohnula jsem se v posteli a zívla si. ,,Co?" zeptala jsem se a posadila se. Ovšem vylézt z postele? Ani náhodou. Otevřela dveře do ložnice a já vykulila oči. Počkat, neměla jsem zamčeno?

Adda měla své bílé vlasy spletené v copu, na sobě měla šedé šaty s drobným výstřihem. Vzhledem k jejímu drobnému vzrůstu vypadala jako malá šedá myška. ,,Darien mi oznámil, že mám být tvá komorná. Vzhledem k tomu, že jsem tady jediná tvá přítelkyně." Kysele jsem se usmála.

Ale byla to pravda. Kromě Addy, Xavera, Aega a vladařů jsem nikoho neznala.

A neměla jsem potřebu někoho poznat. Adda začala, bez váhání, přehrabovat můj šatník. Když si všimla zbroje, ztuhla a ucouvla. ,,Co to tu dělá?" zeptala se mě s hrůzou v očích.

,,Je to dárek..." sykla jsem a vyhrabala se z postele. ,,Je to z Nočního dvora." vydechla.

,,Já vím. Fenrys mi to dal." Adda se na mě podívala. ,,Proč?" zeptala se.

,,Co já vím?" Má nová komorná se zamračila. ,,Vždyť jí nepotřebuješ. Jsi teď dcera vladaře. Nepůjdeš do války, ve které bys potřebovala něco jako je... tohle."

,,A co s tím mám jako dělat? Hodit mu to na hlavu? Abych vypadala jako blbec, který neví co má v rukou? Tohle je, jak mi Xaver oznámil, velmi vzácný druh zbroje. Nehodlám ji tomu parchantovi vracet, když už mi ji dal." Adda po mě hodila bílou košili a kalhoty a odpochodovala pryč.

,,Dobré ráno." zavrčela, když zavírala dveře. No to teda...

Zavrtěla jsem hlavou a oblékla se do oblečení v tradičních barvách Jitra. Jak nudné.

Už ani nemůžu nosit jiné barvy? Červenou, zelenou, černou? Jenom barvy Jitra?

Povzdechla jsem si a učesala si vlasy. Při pohledu do zrcadla jsem si říkala, jaké by to bylo, vidět se za další desetiletí stále takhle. Vidět se stále jako devatenáctiletou dívku, co bude žít mladá a umře mladá. Ošila jsem se a vyšla z komnat. Zamířila jsem rovnou na snídani. Nijak jsem nespěchala, protože jsem ani nechtěla. Byla jsem sice plná energie, ale tu energii jsem chtěla využít jinak.

Cvičit. Trénovat. Kouzlit.

Jak absurdní, že? Když se umím pouze přeměnit.

Ale za zkoušku to stojí. Otevřela jsem dubové, zdobené dveře do jídelny a prohlédla si vladaře, sedící u jednoho stolu, a potom Aega a Xavera u druhého. Jasně jsem věděla, kam si sednout.

Jen jsem ještě nahlédla do kuchyně. Když tam nepracoval Adrian ani já, ani Adda, kdo tedy?

Byli tam mladí dva chlapci a jedna dívka. A kuchař, samozřejmě. Odešla jsem se posadit k čaroději a generálovi. Jakmile jsem se posadila, Aego pozvedl obočí. ,,Měla bys správně sedět tam." řekl a ukázal na stůl, kde seděl můj otec. ,,Možná. Ale já chci sedět tady. Mezi svými přáteli."

,,Přáteli?" zeptali se oba jednohlasně. ,,Nevěděl jsem, že mě považuješ za svého přítele." řekl Aego a nakrabatil čelo. ,,A já myslel, že jsem něco víc." zasmál se tiše a já stiskla jeho ruku.

Aego se zadíval jinak. Nejspíš mu to bylo nepříjemné.

,,Aego, drahoušku, nedokážeš ve mě nějak probudit magii?" zeptala jsem se a Aego se začervenal.

Áaa. Tady je to místečko. Xaver pozvedl obočí a já ho pohladila po kloubech prstem.

,,Možná bych to dokázal." řekl. ,,Ale většina víl na to přijde sama."

,,Ale já ještě nejsem víla." řekla jsem. ,,A proto je zázrak, že ses dokázala vůbec přeměnit."

Kysele se usměji a zadívám se na podnos, který přinesl jeden z chlapců.

Bylo na něm snad všechno. Ovoce, chleba, buchty, koláčky, jemné plátky masa a sýra...

Překvapeně jsem zamrkala. ,,Tak tohle vy si tady každé ráno pojídáte hm?" zavrněla jsem a podívala se na generála. ,,Jak je možné, že jste pořád tak hubení?" zeptala jsem se obou dvou a oba dva se zasmáli. Nečekala jsem na nic ani na nikoho a vzala jsem si na svůj talíř tolik jídla, že jsem si myslela, že si o mě někdo něco pomyslí. Ale co. Měla jsem hlad a čekal mě tréning.

Xaver jen zíral na to, jak jsem to do sebe naházela a potom odpochodovala ven. Ti dva si snad ani nenandali nic na talíř, a já už to měla snězené. Odešla jsem na cvičiště a popadla nejbližší meč.

Dávám přednost dýkám, ale meč je důležitější pro boj. A já už nejsem vražedkyně. Snad.

Rozmáchla jsem se proti figuríně a vložila do toho máchnutí všechnu svou energii.

Dopadlo to tak, že jsem chudákovi usekla ruku. Hvízdla jsem a odhodila meč ke stojanům.

Odskočila jsem a rádoby se procvičovala. Zajímalo mě, jestli by mě za to Xaver zabil...

,,Co to-?" začal Xaver, který se objevil hned po chvíli. ,,Co co?" zeptala jsem se.

Založil si ruce na hrudi a těkal pohledem mezi mnou a slaměným panákem. ,,To ty?"

,,Neee." zasmála jsem se. Xaverovi se v ruce objevila dýka. ,,Braň se." sykl a vrhl ji po mě.

Popadla jsem nejbližší dřevěný štít a hodila ho před sebe. Dýka se do něj zarazila.

Udělala jsem kotoul a popadla zdobený štít. ,,No počkej, takový krásný štít." zavrčela jsem a vrhla se proti další dýce. Odrazila jsem ji. I tu další, a další. Vrazila jsem štítem Xaverovi do hrudi a porazila ho na zem. Xaver se přetočil a podrazil mi nohy. Převalovali jsme se jako dvě kočky a pokoušeli se tomu druhému zarazit dýku do těla. Chytla jsem ho za zápěstí, když se rozhodl, že mi ji zabodne do hrudi. Převaha byla jasná, protože na mě ležel a mohl se zapřít. Oběma rukama jsem chytla jeho zápěstí a tlačila ho pryč od své hrudi. Sykla jsem skrz zatnuté zuby a kopla ho kolenem do hrudi. Vyklouzla jsem zpod něj a postavila se na nohy. Vrhl po mě dýku, ale já ji odrazila, když jsem udeřila do její rukojeti. Xaver vypadal dost naštvaně. 

Jak jen se to mohlo stát?