Mysterious Queen - DOKONČENO

La vida es hermosa

Hned jak jsme vpluli do přístavu, lid začal jásat. Já stála s Edmundem na přídi lodi a mávala svým poddaným. Jak osvobuzující byla jejich upřímná radost a spontální chování. Žádné uhlazené způsoby, ledové tváře. Nic, co by mi připomínalo Francii. Edmunda jejich upřímnost nejprve trochu zaskočila, ale potom se nechal pohltit nadšením a začal mávat také.,,Je to možné? Opravdu jsme tady?"zakřičel na mě, snažíc se překřičet dav. Radostně se na něj podívám.,,Si. Tohle je tvá země a tvý poddaní. Jenom se podívej, jak nás už nyní vítají,"zakřičím na něj zpátky. Potom se otočím k Sylvii. Drží v ruce můj světle modrý hedvábný plášt', který má stejnou barvu jako mé dnešní šaty. Vlasy jsem si spletla do rybího copu a ozdobila čelenkou s pomněnkami.,,Je skvělé být zpět, že ano?"zeptá se mě a přidrží mi plášt'.,,To ano. Už jsem zapomněla jak temperamentní a vřelí umí být zdejší lidé,"odpovídajíc si obléknu plášt'.,,A přitom si celá Evropa myslí, jak jsou strozí a odměření.",,Další důkaz toho, že jsou hlupáci,"podotknu. Sylvie se pousměje a jde za mnou. Mezitím za Edmundem přijde i Madelaine. Od včerejšího večera ji nebylo dobře a tak jsem ji doporučila, aby vypila meduňkový čaj a šla si lehnout.
Nyní měla už zdravější barvu a stála mému synu po boku. Jak mě ten pohled jen uklidňoval. Dodával mi pocit jistoty. Jistoty toho, že po mé smrti tu zůstane můj odkaz a budoucnost pro můj lid a království.
Nadechla jsem se a připojila se k nim.,,Můžeme?"zeptám se a pomalu sejdu na pevninu. Jako královna jdu první. Za mnou jde Edmund, který přidržuje svou ženu. Za nimi jde Sylvie a zbytek naší posádky. Lidé jásají, křičí a hází květiny k našim nohám. Stráže jsou kolem nás a drží je v bezpečné vzdálenosti. Já však žádné nebezpečí necítím. Mávám jim dokud nedojdu ke kočáru. Tam se ještě naposledy rozhlédnu a potom nastoupím. Kočár se rozjede a veze mě přes město k mému paláci. Když uvidím v dálce brány, stisknu Edmundovi ruku.,,Těšíš se?"zeptá se mě můj syn.,,Velmi." Když kočár zastaví, zhluboka se nadechnu. Potom za pomoci sluhy vystoupím. Přede mnou stojí můj krásný palác. Můj domov. Št'astná natáhnu ruku směrem k Sylvii. Ta okamžitě ke mně přistoupí a chytí mě za paži. Obě vstoupíme do paláce. Služebnictvo i šlechta již čekaji v řadách. Když vejdu, všichni se pokloní.,,Vítejte doma,"řekne předseda rady.,,Děkuji. Je skvělé být doma,"odpovím mu a rozhlédnu se. Nic se tu nezměnilo. Potom se otočím k Edmundovi.,,Done Frederico, dovolte mi představit vám vašeho budoucího krále, prince Edmunda,"řeknu a kývnu směrem k mému synovi. Edmund se na dona zadívá a ten se pod jeho přísným pohledem pokloní. Na tváři se mi objeví úsměv.,,Je mi velkou ctí,"pronese Don Frederico.,,Až si odpočineme po cestě, já i princ se zúčastníme zasedání rady. Doufáme, že budete princi vycházet ve všem vstříc,"pronesu a speciálně poslední slova vyslovím s velkým důrazem.,,Zajisté." Odtrhnu od něj pohled a jdu dále.,,Děkuji všem, kteří jste nás přišli přivítat. Já i má rodina si toho vážíme. Nyní běžte plnit svoje povinnosti." Všichni se opět sborově ukloní a postupně odchází.,,Vaše pokoje budou prozatím v pravém křídle. Esperanza vám je ukáže. Mé jsou v levém. Ty patří vždy vládnoucímu členu královské rodiny. Půjdu si nyní odpočinout. Potom vám chci však vše ukázat,"řeknu a pohladím Madelaine po tváři. Edmund mi políbí ruku a potom ve společnosti Sylvie odcházím do svých komnat.

V mých komnatách hned se Sylvií odděláme okenice a otevřeme okna. Slunce a čerstvý vzduch vletí okamžitě do místností. Přejdu k verandě a opřu se o zábradlí. Kochám se mým výhledem. Slyším, jak Sylvie v mé ložnici otevírá skříně a něčím šustí. Snažím se ten zvuk oddělit od zvuku ptáků a hučení větru v korunách stromů. Slunce mi hřeje tvář.,,Musím říci služebným, aby si daly na úklidu více záležet,"řekne pohoršeně Sylvie a stoupne si vedle mě.,,Sice tu poklidily, ale nepředřely se.,,Co na tom záleží? Hlavní je, že jsem doma,"řeknu a usměji se.,,To opravdu jsi. Už jen příjezd sem ti pomohl cítit se lépe.",,Mh..?"pootočím se k ní.,,Úplně si ožila. Máš růžová líčka a pořád se usmíváš. Už dlouho jsem tě takovou neviděla,"řekne mi mile Sylvie.,,Máš pravdu. Už dlouho jsem se necítila tak dobře.",,Možná, že pobyt tady ti údělá dobře a uzdravíš se," zadoufá Sylvie a obejme mě jednou rukou kolem ramen. Poplácám ji po ruce.,,Už ne. Vím, že tohle je má konečná cesta. Ale přiznám se, že zakončit ji v mém rodném domě a s vědomím, že můj odkaz bude dále žít v mém synovi a v jeho dětech mi dodává na klidu." ,,Nevím, co budu dělat až odejdeš." Sylviina tvář se zachmuří.,,Nebud' smutná. Ještě se nikam nechystám,"mrknu na ni. Potom se k ni energeticky otočím.,,A ted' pojd'. Máme práci." Sylvie povytáhne obočí.,,Musíme začít vybalovat. Mám sice plný palác služebných, ale nikoho kromě tebe nenechám sáhnout na moje knihy." Sylvie se zasměje společně se mnou a vrátíme se do mé ložnice.

První měsíc zpět v mém domově proběhl přímo pohádkově. Edmundovi a Madelaine jsem ukazovala palác, jeho zahrady a nejbližší zámky. Každý den jsme jezdili na výlety. A každý večer jsme pořádali večeře při kterých všichni museli bud' pít a nebo tancovat. Ráno jsem si vždy s Edmundem přivstala a snažila se ho zasvětit do chodu říše. Jak jsem předpokládala, můj syn se role vůdce velmi rychle chopil. Dvakrát jsme spolu navšítili zasedání rady, kde jsem ho poprvé nechala vystupovat jako mého oficiálního nástupce. Nemyslela jsem si, že matku někdy může její syn zklamat. Vždy jsem byla na své děti pyšná, ale v den, kdy Edmund zasedl na mé místo, předkládal otázky a připomínky radě, přesně věděl o čem mluví i jaké chyby by mohli udělat, nemohla jsem být více pyšná. Celou dobu jsem se na něj dívala a každou vteřinou jsem si byla jistější, že lepšího syna a nástupce jsem si nemohla přát.

Právě jsem seděla s Madelaine v zahradě. Její těhotenství už bylo vidět, a proto jsem ji nechala ušít daleko pohodlnější šaty. Dokonce jsem ji dovolila nenosit korzet. Sama jsem věděla, jak nepříjemné to je, obvzláště v tyto měsíce. Toto se však neslučovalo s názorem ostatních. Párkrát jsem v paláci zaslechla, jak si pohoršeně dvorní dámy nebo služebné šuškají o mé snaše. Okamžitě jsem to však zarazila. Jasně jsem dala najevo, na čí příkaz a přání nosí jejich budoucí královna tyto šaty bez korzetu. Od té doby byl klid.,,Myslím, že to bude dcera,"řekne zničeho nic Madelaine. Vzhlédnu k ní.,,Prosím?",,Myslím, že to bude dcera,"zopakuje Madelaine a položí si ruku na břicho.,,Mám takové tušení už pár týdnů. Edmundovi jsem to však neřekla. Bojím se, že bude zklamaný," svěří se mi má snacha. Chytím ji za ruku.,,Proč si to myslíš? Bude nadšený at' se narodí cokoli,"řeknu ji konejšivě.,,Myslíte?" Přikývnu.,,A vy?",,Já?"podívím se.,,Vy nebudete zklamaná, že se vám nenarodí vnuk?"zeptá se mě se zachmuřeným hlasem Madelaine. Vřele se na ni podívám.,,Já budu ráda pokud si vnouče budu moci pochovat a mít ho ráda. Je mi jedno jestli to bude chlapec nebo dívka."  Na tváři Madelaine se rozleje úleva.,,Pojd' ke mně,"řeknu ji a obejmeme se. Madelaine se ke mně přitiskne.,,Jsem neuvěřitelně vděčná za to, jaká jste,"řekne mi.,,A já jsem vděčná za další dceru, jako si ty." S naší chvilky nás vytrhne Esperanza.,,Odpust'te Vaše Veličenstvo, ale je tu někdo, kdo by s vámi chtěl mluvit.",,A o koho jde?"zeptám se s očekáváním.,,O mě." Při tom hlasu ztuhnu. Vzhlédnu a před sebou mám jeho tvář.,,Georgi,"vydechnu.,,Vaše Veličenstvo,"pokloní se a potom se mi zpříma podívá do očí.,,Musím s vámi mluvit."