Mysterious Queen - DOKONČENO

Laskavý dotyk

Ležela jsem v posteli, nyní převlečená do čisté košile. George mě odnesl do komnaty, kde za pár vteřin přiběhl i můj syn s doktorem a Sylvií. Snažila jsem se protestovat, ale Edmund byl tvrdohlavý a trval na tom, že zůstane. Doktor mi dal sirup na uklidnění a potom mi namíchal směs, která by měla zmírnit mé záchvaty kašle končící pliváním vlastních plic.
Potom co doktor odešel, můj syn požádal Sylvii a George, aby nás nechali o samotě. Sylvie se na mě upřeně podívala a se zdvyženými palci a úsměvem odešla. George se na mě naopak, nepodíval vůbec a v tichosti odešel. Dělalo mi to starosti.
Můj syn si ke mně přisedl a vzal mě za ruku.,,Proč si mi neřekla, že si nemocná?"zeptá se a v jeho hlase neslyším žádnou výčitku. Spíše strach. Po tváři se mi rozleje úsměv a stisknu mu ruku ještě pevněji.,,Protože jsem nechtěla, aby si byl smutný. Nesmíš se trápit věcmi, které nezměníme. Ano, jsem nemocná. Ano, je to vážné, ale nemusíš se bát. Dokud neuvidím své vnouče, nikam se nechystám," řeknu mu a pohladím ho po tváři. Edmund mi chytí mou druhou ruku a opře si tvář do mé dlaně. Na chvíli mi připomíná zase toho malého chlapce, který se na vše ptal a běhával po zahradách před svými učiteli. Edmund zřejmě vycítí moje rozpoložení a nakloní se ke mně blíž. Obejmeme se.,,Jsem tu pro tebe,"zašeptá.,,Já vím."

Uběhly čtyři dny. Edmund na mé přání nic neřekl ani Madelaine ani nikomu dalšímu. Zůstalo to naše tajemství. Za ty čtyři dny poléhávání v posteli jsem nabrala opět sílu, a proto jsem se rozhodla jít na procházku do zahrady.
Procházely jsme se Sylvií, zavěšené do sebe kolem zahrad, kde nechal můj dědeček vysázet různé odrůdy chrizantém pro mou babičku jako dárek k jejich dvacátému výročí svatby. Vždy, když jsem procházela touto částí zahrady, vzpomněla jsem si na vůni mé babičky a připomněla si, že láska v některých případech opravdu zvítězí nad vším ostatním.,,Jsi nějaká zamyšlená,"prohodí Sylvie a pustí mě. Sundá si z hlavy klobouk a prsty si upraví účes. Musela jsem uznat, že tyto nové kloubouky jí  slušely. Vypadala velmi elegantně. To já musela dále zůstat u slunečníků.,,Ale vůbec ne. Jen jsem ráda, že jsem opět na čerstvém vzduchu. To je vše.",,Opravdu?" Sednu si na lavečku, která je kousek od Sylvie a znovu se na ni podívám.,,Nevím, co myslíš. Připadám ti v nepořádku?" Sylvie si povzdechne a přejde ke mně. Stoupne si přede mě a zezhora se na mě zamračeně podívá.,,Štve tě, že viděl George v jakém si stavu. Co tě, ale štve více, je fakt, že od té doby, co tě viděl se na tebe ani nepodíval. Nepřišel. Nenapsal. To tě prostě štve." Ošiji se. Nesnáším, když ve mně takhle čte.,,Tak to není,"zahuhlám a uhnu pohledem.,,Ne? Tak jak tedy?"zeptá se mě přímo má přítelkyně a dá si ruce v bok.,,Protože se už ani na jednoho z vás nedokážu dívat. Oba jste zamklí, duchem nepřítomní a přitom by stačilo si promluvit.",,Ty si ted' viděla George?" podívím se.,,Vídím ho každé odpoledne. Hraje se mnou šachy,"mlaskne Sylvie a posadí se vedle mě.,,Ty umíš hrát šachy?"vyhrknu a až potom si uvědomím, jak nevěřícně to muselo znít. Naštěstí se Sylvie začne smát a lehce mě svým kloboukem praští po hlavě.,,Ty si tak zlá! Náhodou jsem v tom dobrá,"ohradí se a začne se smát se mnou.
Když nás přejde smích, chvíli jen tak sedíme na lavičce a díváme se před sebe.,,Víš, někdy mi přijde, že jsem nikdy neměla odjet,"svěřím se své přítelkyni. Sylvie se ke mně přisune blíže.,,Jak to myslíš?",,Jen se na to podívej,"mávnu do prostoru.,,Taková nádhera. Klid, mír. Žádná krev, žádná závist, žádný strach. Někdy uvažuji jestli vzít si Christophera byl ten správný krok. Neříkám to jenom proto, jak to mezi námi dopadlo, ale celkově. Vždy jsem tu byla št'astná. Dokonce i nyní, i přesto, že vím o mé nemoci a mém času, který se krátí každým nadechnutím. Jsem tu št'astná. Cítím se tu doma. Opravdu doma. S celou mou rodinou. Jestli víš, co tím myslím." Podívám se na Sylvii, která má v očích slzy.,,To jsem nechtěla, "vyhrknu a podám ji z mého rukávu rafinovaně ukrytý kapesníček. Sylvie si osuší oči a potom mě poplácá po ruce.,,Nebrečím. Opravdu. Jenom jsem si vzpomněla na své dětství. Ale to nic. Už jsem v pořádku." Až ted' mi dojde, že Sylvie není Španělka. Její rodná země je České království. Má ubohá Sylvie. Celý život žila v zemích, které nebyly jejím domovem. Cítím se provinile. Opravdu. Obejmu svou přítelkyni a držím ji, dokud se neuklidní. Potom se jí úplně s vážnou tváří zeptám:,,Chtěla by si se vrátit domů?" Sylvie se zarazí.,,O čem to mluvíš? Můj domov je přeci tady s tebou." Zakroutím hlavou.,,Ne. Tohle nedělej. Celý život si byla se mnou. Vyrůstala si se mnou zde a potom si se mnou odjela do Francie. Nikdy si, ale neřekla, kde by si chtěla žít ty. Doopravdy. Bez nějaké povinnosti. Ted' mi to musíš říct." Sylvie se nejdřívě podívá na své ruce, potom na mě a nakonec promluví.,,Nevím jestli by mě tam ještě někdo poznal. Moji rodiče jsou dávno mrtví. Strýc se mnou přerušil kontakt už před lety a o ostatních přátelích nemám žádné zprávy.",,Ale jet by si chtěla, "odtuším.,,Ano. Jela bych velmi ráda,"připustí.,,Potom není co řešit,"usměji se a vstanu.,,Necháme vše připravit, aby si mohla odjet.",,To nejde!"vyhrkne a vyskočí.,,Nemůžu tě tu nechat.",,Proč by si nemohla? Nejsem žádné dítě. Jsem královna. Pokud nepojedeš, protože sama chceš, dám ti to jako příkaz,"pohrozím. Sylvie chvíli těká očima, ale nakonec se pousměje.,,Pojedu domů,"hlesne.,,Já pojedu domů!" rozkřičí se a začne se točit dokola. Přitom se směje. A já se směji s ní. Konečně ji vrátím všechnu radost a lásku, kterou mi ona dává celý můj život.