Mysterious Queen - DOKONČENO

''Můj celý svět''

     Měsíce ubýhaly a já každým okamžikem čekala kdy se mi narodí mé další dítě. Sylvie porodila v půlce devátého měsíce krásného chlapečka, kterému dala jméno John. Přála si abych mu šla za kmotru a nakonec i přes námitky ostatních jsem souhlasila.  Křtiny byly opravdu krásné a Sylvii jsem nikdy neviděla tak št'astnou.
Seděla jsem v křesle a četla si knihu. Lizí seděla naproti mě  a snažila se vyšívat. Edmund měl hodinu šermu, ale slíbil, že se za námi příjde podívat. Zrona jsem otáčela list, když jsem v břiše ucítila pichlavou bolest. Rychle jsem se nadechla a snažila se bolest vydržet. Lizí se na mě vyděšeně podívala.,,Co je ti mami?''zeptala se a přiběhla ke mně. Nadechla jsem se nosem a pusou vydechla.,,Nic. Zavolej Esperanzu at' pošle pro doktora.'' Lizí běží ke dveřím. Než je otevře ještě se na mě podívá.,,Jenom běž. Budu v pořádku,''řeknu jak nejklidněji umím. Lizí přikývne a odběhne. Já se opřu o opěradlo křesla a mám dlaně položené na břiše. Kontrakce jsou čím dál větší a v kratší době. Snažím se dýchat,ale nedokážu potlačit výkřik. Za pár minut přiběhne Esperanza společně s Francoise a za nimi doktor. Opatrně mě položí na postel. Porod je ted' daleko bolestivější než předešlé. Snažím se být plně při vědomí a dělat vše jak mi doktor říká, ale občas na pár seknud ztratím vědomí. Když po dlouhé dřině mi doktor konečně oznámí,že mám syna, jsem štěstím bez sebe. Lehnu si na postel a všechny starosti mě opustí. Najednou mě, ale po celém těle zachvátí neuvěřitelná křeč.,Doktore!''zaječím. Francoise mě rychle chytí za ruku a odhrne mi vlasy ze spoceného čela.,,Výsosti,vypadá to,že budete mít dvojčata,''řekne mi doktor se zachmuřenou tváří.,,Cože? To není možné!''křičím. Doktor pokýve hlavou.,,Ale ano, je to možné. Mám,ale jisté obavy,''řekne mi a vyhrnuje si rukávy. Záda se mi propnou od bolesti.,,Jaké?'',,Už tenhle porod byl těžký. Vaše Výsosti budu k vám upřímný. Nejsem si jistý jestli druhý porod přežijete,''řekne mi sklesle. V šoku na něj zírám.,,A mé dítě? Myslíte si,že ono přežije?''chci vědět. Doktor se vyhýbá mému pohledu.,,Mluvte!''poručím mu.,,Je tu větší pravděpodobnost,''řekne nakonec. Dýchám a připravuji se na další vlnu kontrakcí. Cítím se slabá a hrozně unavená. Všechno mě bolí. Při myšlence,že nikdy neuvidím svá dvojčátka a že už nikdy neobejmu Edmunda a Lizí se mi oči zalijí slzami. Zamrkám. Ne! Tohle dokážu! Já zemřu,ale mé děti budou žít! Prostě budou!,,Dobrá tedy,''řeknu. Doktor se na mě podívá s respektem.,,Až vám řeknu, tak budete tlačit co nejvíce to půjde,''řekne. Kývnu. Chytím se ruky Francoise a polštáře a snažím se zůstat při smyslech. Zhluboka dýchám.,,Jeden. Dva. Tři. Tlačte!''nařídí mi doktor. Zatlačím ze všech sil a potom uslyším křik. Křik mého druhého pokladu. Usměju se a chci se na něj podívat,ale zatmí se mi před očima a má poslední myšlenka je na mou rodinu.

     Jsem v zahradách Madridu. Teplý vítr mi čechrá mé vlasy. Na sobě mám své oblíbené pomněnkově modré šaty,které jsem nosila ještě když jsem byla princezna. Rozhlédnu se a nechápu co tu dělám,proto se rozhodnu jít do paláce. Výjdu schody a přejdu přes most nad jezírkem s kachničkami. Už chci jít ke dveřím do paláce,když uvidím na druhé straně postavu. Udělám pár kroku blíže. Zamrkám. To není možné.,,Otče?''zeptám se. Postava se otočí a já uvidím tvář,kterou už léta postrádám.,,Rád tě vidím, Margaret,''řekne mi. Rozběhnu se a vběhnu mu do náruče jako bych byla zase ta malá,sedmiletá holčička. Otec mě silně obejme a potom mi dá pusu na čelo. Chvíli se objímáme a nakonec se od sebe trochu odtáhneme. Otec mě chytí za ruce.,,Jak jsi mi zkrásněla. Vždycky jsem říkal,že budeš nejkrásnější princezna v naší rodině,ale tvá matka se mnou nesouhlasila,protože nechtěla být na mé straně. Vždyt' ji znáš,''řekne s úsměvem. Taky se usměju.,,Jak to,že tě vidím a dotýkám se tě?''zeptám se zvědavě.,,Měla jsi moc těžký porod,''řekne mi.,,Narodil se ti syn a holčička. Stejně ukřičená jako jsi byla ty,''cvrnkne mě do nosu a odvede mě na lavečku. Sedneme si.,,To,že se tě dotýkám a povídám si s tebou není jen tak,že? Jsem..?''Ani to nechci vyslovit. Skloním hlavu. Otec mi zvedne bradu abych se mu dívala do očí.,,Nejsi.'' Zamračím se.,,Margaret ty nejsi mrtvá,''řekne.,,Rozhodně nejsi mrtvá! Můj Bože,odkdy se v naší rodině umírá na porod? Nejsi mrtvá jen si hodně zesláblá. Dali ti nějaké léky na spaní. To je vše.'',,Takže jsem živá?''ujišt'uji se.,,Ano.'',,A ty jsi můj sen,''dovtípím se.,,Sen. Představa. Cokoliv co budeš chtít,''usměje se na mě. Položím si hlavu na jeho rameno.,,Ani nevíš jak jsem ráda,že jsi tu se mnou. Moc mi chybíš.''Otec mě jednou rukou objme.,,I vy mi chybíte. Tvá matka o mě sní skoro pořád a tvůj bratr občas,ale s tebou jsem neměl možnost si popovídat. Takže je čas to napravit. Co mi všechno povíš?'',,Nevím kde začít. Je toho tolik,''povzdychnu si.,,V klidu. Máme spoustu času. Můžeš mi říct úplně všechno.'',,Dobře. Tak asi první věc je,že máš vnuka Edmunda a vnučku Elizabeth,ale to určitě víš jestli mluvíš s matkou.'',,Ano,pochlubila se mi.'' Zaculím se.,,Potom jsem měla dalšího syna. Jmenoval se Charles. Má sestra ho zabila.'' Po delší době to vyslovím nahlas a ještě ted' mám chut' se rozbrečet.,,Já vím a moc mě to mrzí. Ale nemusíš se bát. Anastazie dostala co si zasloužila,''ujistí mě. Trošku sebou zavrtím. Slyšet to od otce mě uklidní.,,A potom je tu věčná válka mezi mnou a Victorií. Dřív šlo jenom o mě a ji,ale ted' do toho zatáhla i svoji vlastní dceru a vnuka. Ona je oba zabila.'' Rozklepu se.,,Malého prince nechala nakazit souchotinami od jedné vesničanky a potom oběsila Mary Elise. Řekni mi otče. Kdo tohle může udělat? Která zrůda?''hlas mi přeskakuje. Otec mě silněji obeme.,,Ona nemá srdce a ani svědomí. Už léta ne. Musíš ji zastavit Margaret. Nebo zničí i tvoji rodinu.'' Odtáhnu se od otce a vyděšeně se na něj podívám.,,Co to říkáš?'',,Victorie má plán,kterým by mohla ohrozit tvoji pozici královny a nástupnictví tvých synů,''řekne mi vážně otec.,,Jaký plán?'' Otec najednou začne blednout.,,Otče, jaký plán?''křičím. Otec mi,ale už neodpoví.
     Zamrkám a zhluboka se nadechnu. Ucítím vůni růží. A také uslyším hlasy.,,Jak dlouho bude v takovém stavu?''zeptá se někdo. O pár vteřin poznám,že to mluví Christopher.,,To opravdu nevím,Vaše Veličentvo. Je zázrak,že vůbec přežila,''říká doktor.,,Měl si mě o všem informovat,''rozčiluje se Christopher.,,Odust'te,ale nebyl čas. Oba porody přišly rychle. Navíc královna by si to jistě nepřála.'',,To co si královna přeje nebo nepřeje není tvá věc,''odsekne Christopher. Chci mu říct,že jsem v pořádku,ale jediné co ze mě výjde je zakňučení. Christopher se na mě okamžitě podívá a když uvidí,že jsem vzhůru,rychle ke mně přiběhne. Vezme mou dlaň a zasype ji polibky.,,Konečně jsi vzhůru,''řekne mi. Usměju se na něj.,,Vaše Výsosti jak se cítíte?''zeptá se mě doktor. Pomalu se snažím dát větu dohromady.,,Jsem unavená,''zachrčím. Christopher pustí mou ruku,protože přejde ke stolu a nalije do poháru vodu. Tu mi potom donese. Podepře mi hlavu a já se napiji. Polykám rychle a až ted' si uvědomuji jakou jsem měla žízeň.,,Děkuju. Jsem unavená,ale konečně jsem vzhůru,''řeknu už svým normálním hlasem. Christopher si sedne ke mně na kraj postele a obejme mě. Opřu se o něj a cítím se v bezpečí.,,Musíte odpočívat a to velmi dlouho. Jen Bůh ví jakým zázrakem se vám i dětem podařilo přežít.'',,Tak mu za to poděkuj,''odbyde ho Christopher. Trošku ho plesknu přes ruku. Cítím jak se potichu zasmál.,,Můžete jít a cestou vzkažte chůvám at' přinesou ukázat královně její děti.'' Doktor se ukloní a odejde. Když se za ním zavřou dveře,nahlas se zasměju.,,Nemusel si na něj být tak zlý. Chudák. Ještě z toho bude mít noční můry.'',,Neměl tě nechat tak trpět. Může být rád,že má ještě hlavu připevněnou k tělu,''zamručí. Zasměju se a opřu si hlavu o jeho hrud'.,,Ani nevíš jak krásně tvůj smích zní,''řekne mi a proplete si prsty s mými.,,Jak dlouho jsem spala?'',,Čtrnáct dní.'' Čtrnáct?,,Co Edmund? Lizí?''zeptám se.,,Lizí se o tebe hodně bála,ale Edmund jí řekl,že jejich maminka je bojovnice a všechno zvládne. Měl pravdu. Zase si to zvládla a nenechala si nás tu.'',,Nikdy bych vás neopustila. Nikdy,''řeknu. Otevřou se dveře a chůva společně s Esperanzou drží v náručí uzlíček peřin. Narovnám se. Tep se mi zrychlí. Poprvé uvidím své děti. Natáhnu ruce. Nejdřív mi podá miminko Esperanza a potom chůva.,,Můžete jít,''řekne jim Christopher. Dívám se na dvě malé bytosti,které na mě hledí mýma očima. Přičichnu si k nim.,,Jsou dokonalí,''vydechnu.,,Nalevo je tvůj syn a vpravo držíš svoji dceru,''pošeptá mi do ucha Christopher. Slzy štěstí mi stékají o tvářích.,,Jak se jmenují?''chci vědět.,,Ještě jména nemají.'',,Jak to?''podivím se.,,Chtěl jsem počkat na tebe a tvoje návrhy,''odpoví mi.,,Laetitie a Phillip?''navrhnu.,,Krásná jména.'' Dám dětem pusu na čelíčka a usměju se. Najednou se otevřou dveře a do komnaty vběhne Edmund s Lizí. Okamžitě se přiřítí na postel a zasypou mě pusinkami.,,Opatrně at' nepomačkáte sourozence,''upozorním je,ale směju se. Oba se zarazí a potom si k nám lehnou.,,Ted' mám celý svět,''řekne Christopher. A já s ním jenom můžu souhlasit. Tohle je můj svět.