Mysterious Queen - DOKONČENO

Přichází nepřítel

Bylo potřeba uklidit těla, proto jsme zamkli komnatu Lorda Alfonsa a vrátili se zpět na slavnost. V zámku bylo příliš mnoho očí a uší, které by nás mohli prozradit. Sedla jsem si zpět na trůn a usmála se. Snažila jsem se působit vyrovnaně ikdyž to šlo z těžka. Nohy se mi třásly a ruce jsem měla úplně ledové. George stál u stolu a pil jeden pohár vína za druhým. Bála jsem se, aby se mu neudělalo špatně.  Slavnost skončila až v jednu hodinu ráno a podle ohlasů to vypadalo, že jsem si šlechtu získala. Aspoň něco z tohohle večera se mi povedlo. Vyprovodila jsem poslední vážené šlechtice a potom jsem kývla na George. Poručila jsem služebné, aby nás nechala o samotě. Když za ní zapadly dveře, podívala jsem se na něj.,,Máš klíče?",,Samozřejmě, že ano. Co chceš s nimi provést?"zeptal se mě George. Vyčerpaně jsem si sedla do křesla a podepřela jsem si hlavu rukou.,,Musíme se jich zbavit. Nikdo nemůže vědět, že jsme je zabili ikdyž to bylo v sebeobraně,"povzdechnu si.,,Vlastně jsme zabili jen Alfonsa. O jeho ženušku se postaral někdo jiný." Naštvaně se na něj podívám.,,Není to ted' jedno?",,Není.",,To byla jen řečnická otázka!"zasyčím.,,Omlouvám se,"zamumlá. Vstanu a jdu k oknu. Za chvíli na okno začnou padat kapky deště.,,A jak se jich tedy zbavíme? Pokud by jste to uznala za vhodné mohl bych říct pár mužům kterým opravdu věřím..",,Ne. Nikdo o tom nesmí vědět. Má pozice je velmi nejistá. Vyřídíme to sami,"řeknu autoritativně. Otočím se na George a pousměju se.,,Víš kde má služebnictvo lopaty?"

George po delší chvíli našel lopaty a tak jsme oba co nejtišeji vytáhli těla ven z komnaty. S mým velkým údivem a Georgovým klením byla těžší Alfonsova manželka než on sám. Zatáhli jsme je do tajného schodiště a tam je potom shodili až úplně dolů.,,To není moc citlivé,"podotkne George. Vyhrnu si rukávy.,,Copak? Začíná ti jich být líto? Jsou mrtví. Ti už nic neucítí,"odbydu ho a sejdu schodiště. Potom oba dotáhneme do zahrady.,,Kam je vůbec chcete zakopat?"zafuní George a pustí nohy Alfonsa na zem.,,U kompostu. Tam nikomu nebude připadat divné, že je tam smrad." Odhrnu si mokré vlasy z čela. Pořádně se rozpršelo a šaty se mi přitiskly na postavu. Doufala jsem, že v té tmě nejde nic moc vidět.,,Tak dobře. Zvedneme je na tři?"navrhne George. Přikývnu.,,Jedna...Dva..Tři." Vezmu manželku Alfonse za ruce a táhnu ji za sebou. Cesta ke kompostu mi příjde jako věčnost. Když tam dorazíme jsem úplně vyčerpaná a proto si sednu na zem.,,Budete špinavá.",,Už jsem a je mi to jedno. Vykopej tu díru at' je do ní můžeme hodit,"poručím mu a podám mu lopatu.,,To vážně?"zeptá se frustrovaně.,,Ano. Jsem královna. To je příkaz,"řeknu mírně.,,Ale to vás chtěl zabít,"odvětí.,,A to tebe jsem zachránila před smrtí,"řeknu s vítězným úsměvem. George si povzdechne.,,Fajn." Vezme lopatu a začne kopat. Opřu se o kmen stromů a zavřu oči.  Jsem promočená, unavená a zakopávám mrtvoly. Tohle někomu říct, tak si bude myslet, že mi přeskočilo. Chvíli jen vnímám šumění deště a Georgovo hlasité funění až mě nakonec vytrhne Georgova věta:,,Hotovo." Otevřu oči a vstanu. Jáma je dost hluboká pro oba dva. Nejdřív do jámy shodíme Alfonsa a potom jeho ženu. Ted' si vezmu i já lopatu a začneme na ně házet hlínu. Když hlína jámu zaplní ještě ji udupeme. Potom se na všechno podívám.,,Když budeme mít štěstí tak brzy tu něco vyhodí a nikdo se o tom nedozví,"řeknu.,,Souhlasím. Doufejme, že tohle už nikdy nebudeme muset řešit.",,Ano. Co se toho týče,"otočím se na George.,,musí to zůstat mezi námi. Nikdo o tom nesmí vědět.",,Spolehněte se. Zůstane to naše tajemství,"řekne George a lehce mi stiskne ruku. Přikývnu.,,Pojd'me odsud." Naposledy se podívám na místo kde jsme pohřbili člověka, který mě chtěl zabít. Odvrátím hlavu a společně s Georgem běžíme zpět do hradu.
Když se vrátím zpět do své komnaty jsem celá promrzlá. Nechci, aby mě takhle viděly služebné a tak si sama ohřeju vodu na koupel. Musím uznat, že to vůbec není jednoduché, ale nakonec se mi to po delším snažení podaří. Svleču se a hodím šaty do krbu. Nikdo nesmí vidět jak jsou od krve a bahna. Potom se ponořím do vody. Opřu si hlavu o kraj vany a zavřu oči. Budu v pořádku. Jsem živá a nikdo se to nedozví.

Druhý den jsem se měla sejít s matkou. Oblékla jsem si světle modré šaty a k nim si vzala dlouhé korále perel. Vlasy jsem si nechala pro dnešek rozpuštěné jen jsem je ozdobila perlet'ovou čelenkou. Nařídila jsem, aby nám donesly čaj.,,Dneska si nějaká jiná,"řekne zkoumavě matka. Upiju ze šálku a položím ho na stůl.,,Jiná? Nevím co tím myslíš.",,Jsi taková zamyšlená. Nevím. Možná se mi to jen zdá.",,Nejspíš.",,Chtěla jsem s tebou o něčem mluvit,"řekne najednou matka. Zvědavě se na ni podívám.,,Ano?",,Ty si dovolila Lordu Alfonsovi odjet na své panství?"Zaskočí mi.,,Si v pořádku?"zeptá se mě matka polekaně. Odkašlu si a zhluboka se nadechnu.,,Proč se ptáš?",,Říkal to Don Diego,"odpoví. Zarazím se. Proč by něco takového říkal? Ví snad o tom co jsme s Georgem udělali? Matka se na mě dívá s očekáváním.,,Ano. Ano dala jsem mu povolení. Každý by si měl odpočinout." Matka přikývne.,,A co má vnoučata? Máš o nich nějaké zprávy?" zeptá se. Usměju se.,,Ano. Edmund mi psal. Chybím jim.",,To si umím představit. Když si odjela taky jsem byla smutná,"řekne matka a zalesknou se jí oči od slz. Chytím ji za ruku.,,Ty si mi taky chyběla. Všichni jste mi chyběli." Matka se na mě usměje. Najednou se ve dveří objeví Esperanza. Odtáhneme se od sebe s matkou a já se na ni podívám.,,Co se děje?"zeptám se.,,Vaše Veličenstvo přijel posel z Francie. Je to prý velmi naléhavé,"řekne. Zamračím se a vstanu.,,Kde je ted'?"chci vědět a procházím chodbou. Matka je mi v patách.,,V přijímací síni. Čeká tam na vás,"odpoví mi okamžitě Esperanza.,,Dobře." Projdu chodbami a všechny které míjím se mi klidí z cesty. Vejdu do síně. Vyslanec se mi ukloní.,,Vaše Veličenstvo.",,Vstaň a mluv,"přikážu mu. Popojdu k němu blíž. Vyslanec mi předá list.,,Od jeho Veličenstva,"řekne. Přejdu ke stolu kde jako vždy leží nůž. Rozříznu jím pečet' a začnu číst.
Má drahá Margaret.
Píšu ti tento dopis, protože jako má manželka a královna Francie by si měla být informována o problémech, které tu jsou. Vypadá to, že Navarský král se spolčil s regentkou Anglie. Jinak si neumím vysvětlit náhlé spojenectví mezi nimi. Každopádně nám obě země vyhlásily válku. Sama dobře víš, že Francie je nyní zabezpečená a proto máme prostředky na obranu. Nejsem si, ale jistý jestli to samé můžu říct o Španělsku. Pochybuji, že by se odvážili vstáhnout ruku na tvou zemi. Přece jen je to katolická země, kterou ochraňuje Řím a sama o sobě je dost daleko. Nejdřív jsem přemýšlel, že bych děti poslal za tebou, ale podle mých rádců by to bylo velice nebezpečné. Nevím zda je vůbec bezpečné psát tento dopis, ale mé srdce mi říká, že ho musím dopsat a poslat ho. Neumím vyjádřit slovy jak moc bych tě chtěl mít po svém boku, ale zároveň si uvědomuji všechna rizika, kterým by ses vystavila pokud by si se rozhodla vrátit do Francie. Navíc musím myslet i na tvou zemi. Proto tě prosím, aby si byla opatrná a pokud tento dopis dostaneš, aby sis promyslela veškeré možnosti.
S láskou, Christopher.
S hrůzou se podívám na vyslance.,,Jak daleko jsou anglické lodě od průplavu?'zeptám se.,,Zatím jsou v dostatečné vzdálenosti. Král si myslí, že máme ještě dobrých čtrnáct dní než začne pravý útok. Taky nesmíte zapomínat, že vylodit se není tak jednoduché.",,Děkuji za poučení,"odseknu podrážděne.,,Omlouvám se, Vaše Veličenstvo,"řekne kajícně vyslanec.,,Můžete odejít. Jděte za Esperanzou, aby vám ukázala váš pokoj.",,Děkuji, Vaše Velienstvo." Ukloní se a odejde. Podívám se znovu na dopis.,,Co se děje Margaret?"chce vědět matka.,,Anglie a Navara se spojily a chtějí zaútočit na Francii,"řeknu. Matka si zakryje rukou ústa.,,Nechápu jak se vůbec mohla opovážit spojit se s Navarou,"zaskřípu zuby.,,Jak to myslíš?"nechápe mě matka.,,Regentkou je totiž jenom díky mě. Nikdy by mě nenapadlo, že se proti mě obrátí zády." Zabubnuju prsty o stůl.,,No nic. Poučení pro mě pro příště. Ted' se musím co nejrychleji zbalit." Chci odejít, ale matka mě chytí za paži.,,Jak to myslíš? Nemůžeš odjet." Šokovaně se na ni podívám.,,Španělsko tě potřebuje,"řekne mi naléhavě.,,I Francie mě potřebuje.",,,Ne víc než Španělsko." Vytrhnu se matce ze sevření.,,Jak tohle můžeš říct? Ve Francii mám všechno. Manžela. Děti. Moji rodinu. Nemůžu je nechat zemřít.",,Jsi královna ne vojenský velitel.  Nepomůžeš jim když budeš mrtvá a nebo uvězněná." V šoku zalapám po dechu.,,Nemůžu pochopit, že mi to říkáš zrovna ty. Ty, která si klidně odjela do vojenského tábora za otcem když byl ve válce proti Portugalsku. Pamatuješ si to? Byly mi dva roky a i přesto si jela, protože si ho tam nechtěla nechat zemřít. Tehdy jsem byla moc malá abych chápala co si nám řekla, ale později si nám to vyprávěla. Řekla si, že raději by si zemřela po boku manžela než, aby si žila život bez něj. A to samé ted' udělám já." Udělám pár kroků než si matka přede mě stoupne.,,Jenže já nevládla dvěma zemím a musíš uznat, že Španělsko tě potřebuje víc.",,Španělsko je v pořádku. Za tu dobu co tu jsem se dost zocelilo a s pravým zástupcem to bude ještě lepší,"namítnu.,,A kdo bude ten tvůj zástupce? Nikomu tu nemůžeš věřit,"zakřičí.,,Ale můžu věřit tobě,"vykřiknu frustrovaně. Obě se na sebe chvíli díváme. Potom ji obejdu a jdu dál.,,Jsi královna. Tak se podle toho chovej,"zavolá na mě matka. Zastavím se a otočím.,,Jsem královna a chovám se tak. Ale nikdy si nebudu vybírat mezi svou zemí a svou rodinou,"řeknu ledově.,,Ta země je Francie a nebo Španělsko?",,Obě." Otočím se a odcházím. A ikdyž vím, že jako královna dvou zemí bych tu měla zůstat, srdce mi říká, že musím odjet.