Mysterious Queen - DOKONČENO

Pohřeb a zúčtování

Pohřeb Charlese byl pro mě jako mým vlastním pohřbem. Seděla jsem v kostele a dívala se někam do dálky. Christopher seděl vedle mě a držel mě za ruku. Kněz říkal slova modlitby,ale já jako bych duchem nebyla přítomná. Slyšela jsem jeho slova vzdáleně. Jen jsem se dívala někam kde nikdo jiný neviděl a nechala jsem slzy,aby mi stékaly po tváři. Když mše skončila,Christopher za pomocí George mě odnesli do komnaty. Sylvie zůstala na hradě,aby se o mě mohla starat. Ale proč vlastně? Proč by se měla starat o někoho kdo je mrtvý.
Lehla jsem si do postele,šaty nešaty a zakryla se přikrývkou. Christopher si sedl do křesla u krbu a zůstal tam celou noc. Věděla jsem to,protože ikdyž jsem spala,cítila jsem jeho přítomnost. Viděla jsem v jeho očích smutek. Trpěl velmi moc,ale nedokázala jsem ho utěšit. Jak bych taky mohla? Sama jsem se nedokázala té bolesti zbavit. Druhý den Christopher musel odejít kvůli svým povinnostem,ale slíbil mi,že zase příjde. Ani jsem se na něj nepodívala. Seděla jsem v křesle u okna a dívala se jak kapky deště padají na okno. Byl začátek září a to ve Francii bývá ještě hezky. Ted',ale jakoby i počasí cítilo mou bolest a plakalo se mnou.
Sylvie mi s Esperanzou nosila jídlo,ale já se ničeho nedotkla. Nemohla jsem jíst. Nemohla jsem ani přemýšlet nebo mluvit. Už jen samotné dýchání pro mě byla velká námaha. Všichni se začali o můj zdravotní stav bát. Nikdo mi nic neřekl,ale viděla jsem soucitné a starostlivé pohledy jak ze strany Christophera a Sylvie,tak i ze strany služebných,které mi chodily natřepat polštáře. Christopher mě přemlouval,prosil a potom mi dokonce i přikazoval abych něco snědla. Podívala jsem se na něj. Christopher okamžitě zjihl. Klekl si ke mně a vzal mě za ruku.,,I já cítím to co ty. Taky mi chybí,ale to,že přestaneme žít nám ho nevrátí,''řekne tlumeným hlasem.,,Jsme vládci. Na našich rozhodnutích a činech závisí miliony lidí. Tisíce dětí. Nemůžeme je nechat na pospas osudu.''Konečně jsem se na něj podívala.,,Mám žít?''zeptám se ho tichým hlasem.,,A kvůli čemu? Kvůli lidem? Kvůli své povinnosti královny? Já ztratila syna. Bylo mu sotva pár měsíců a zemřel. To,že ted' mluvím,to,že dýchám...Víš jak těžké to pro mě je?''Slza mi steče po tváři.,,Možná jsem královna,ale jsem matka,které zemřelo dítě. At' si jdou všichni k čertu!''řeknu ledově a otočím se zase k oknu. Christopher pustí moje ruce a vstane.,,Cítíš bolest,ale tu cítím já taky. Jenže narozdíl ode mě,ty se nechceš o tu bolest podělit. Margaret moc tě miluji a chápu proč ted' nemáš zájem o vládnutí,ale musíš se sebrat. protože tvůj lid a tvé děti a tvůj král na tebe čekají.'' S těmito slovy odešel a pak už za mnou nepřišel ani ten večer ani žádné další dny.
Když jsem zrovna neseděla a nedívala se z okna,spala jsem. Zdály se mi sny o mě a Charlesovi. V těch snech byl živý,zdraví a hlavně byl se mnou. Hrála jsem si s ním,mazlila se a dávala mu veškerou svou lásku. Ve snech jsem necítila bolest ani smutek. Vždycky když už jsem byla dokonale št'astná se objevil temný stín postavy. Neviděla jsem jí do tváře,ale vždycky jsem se snažila ji odehnat a malého Charlese chránit. Jenže ona byla lstivější a vždycky mi ho vzala a odnášela ho pryč. Slyšela jsem jak malý Charles pláče a potom najednou nastalo ticho. Takové z kterého mi běhal mráz po zádech a já se vždycky s výkřikem vzbudila.
Uběhlo pár týdnu. Sedávala jsem pořád ve své komnatě a s obtížemi jsem jedla. Byla jsem bledá,slabá a unavená. Tak unavená jako nikdy předtímm. Navíc se potvrdilo to,co jsem si už dávno myslela. Byla jsem těhotná. Podle doktora v druhém měsíci. Všichni z toho měli radost. Každý mi říkal,že s novým dítětem můj smutek odejde a já budu zase št'astná. Christopher ten zářil štěstím. Po dlouhých týdnech jsem v jeho očích konečně viděla jiskřičky,které se předtím ztratili. A co jsem cítila já? Jako každé své dítě už ted' jsem to maličké milovala a jenom kvůli němu jsem se snažila pravidelně jíst a pít. Můj smutek,ale neustupoval. Večer jsem si šla brzy lehnout. Přikázala jsem,aby mě nikdo nerušil. Uběhla hodina,když zavrzaly dveře.,,Řekla jsem,že nechci nikoho vidět.'' Uslyšela jsem jak se dveře zavřely a někdo šel blíž k posteli. Otočila jsem a sedla si. Přede mnou stál unavený Edmund a rozespalá Elizabeth. Držely se za ruce a dívali se na mě v očekávání co udělám.,,Edmunde proč nespíte?''zeptám se.,,Nemůžeme spát. Všichni nám říkají,aby jsme neplakali a chovali se dospěle,ale nám bráška chytí a ted' nám říkají,že budeme mít dalšího,''řekne Edmund s úzkostí v hlase.,,Pojd'te ke mně,''řeknu jim a posunu se dál. Lizí se ke mně přitiskne a Edmund mě chytí za ruku. Přikryju je dekou.,,Asi jsem vám to měla vysvětlit už dřív,''přiznám provinile.,,Váš bratříček odešel,protože jeho čas s námi už vypršel,ale nebojte se. Zase se s ním setkáme. Ted' je na místě kde je spokojený a št'astný,''řeknu a snažím se,aby mi neselhal hlas.,,Takže Charles je ted' v nebi?''zeptá se Lizí. Dám ji pusu na čelo.,,Přesně tak. Je v nebi a dívá se na nás. A víte co ještě? Vždycky když vám bude chybět,tak se večer podívejte na oblohu. Jedna z těch hvězdiček je totiž on.'',,A jak ho mezi tolika hvězdami poznáme?''zeptá se Edmund.,,No to poznáš,protože je to tvůj bratříček. Máte mezi sebou takové kouzelné pouto díky kterému poznáš kde je,''řeknu a poprvé od Charlesovy smrti se usměju.,,,A náš nový bratříček?''ozve se ospalým hláskem Lizí.,,No ano. Budete mít dalšího bratříčka nebo sestřičku. A budeme ji milovat tak jako Charlese,dobře?''Oba přikývnou. Obejmu je rukou.,,Mami?''ozve se Edmund.,,Ano?'',,Myslím,že nás Charles vidí a je moc št'astný.'' Pousměju se.,,Myslím si to stejné a ted' už spinkej.''
Jako by mi Edmund a Elizabeth dodali ztracenou sílu. Přikázala jsem Esperanze,aby mi připravila koupel. Byla z toho tak nadšená,že zavýskla. Když jsem se na ni podívala,omluvila se a odběhla mi připravit koupel. Když jsem vykoupala,dovolila jsem,aby mi Sylvie rozčesala vlasy. A že to nebylo jen tak. Týdny jsem se nečesala. Nakonec se jí to podařilo a vlasy mi učesala do velkého drdolu. Přesto,že jsem vstala a byla připravená zase žít jsem nechtěla žádné šperky jen mou korunu. Taky jsem chtěla tmavé šaty.Nne černé,ale tmavé. Esperanza mi přinesla tmavě fialové na kterých byly zlaté listy. Podívala jsem se na sebe do zrcadla. V mých očích nebylo to co jsem v nic viděla. A asi už nikdy neuvidím. Rozhodně,ale tohle byl velký krok. Vzala jsem si Edmundova slova k srdci. Charles je určitě št'astný a nikdo mu už nemůže ublížit a jednou se s ním zase uvidím. Přísahala jsem,že na něj nikdy nezapomenu a budu o něm vyprávět svým dalším dětem. Vstala jsem a za doprovodu Sylvie jsem šla chodbami paláce. Věděla jsem,že dnes má přijed německý vyslanec,který je pro udržení míru mezi Francií a Německem velmi důležitý. Když jsem přišla před dveře trůnního sálu,sluha se mi poklonil a potom otevřel dveře. Slyšela jsem jak říká:,,Její Veličenstvo,královna.'' Byl slyšet šum. Vstoupila jsem a šla hrdě k trůnu. Christopher stáhl u stolu kde seděli šlechtici ,nabídl mi rámě a já se do něj zavěsila. Oba jsme došli k trůnům. Já si upravila sukni od šatů a sedla si. Potom si sedl i Christopher a všichni ostatní se narovnali. Každý se na mě se zvědavostí díval. Já jsem,ale nepohla ani jedním svalem a tak jsem musela působit jako socha. Německý vyslanec přistoupil blíž a uklonil se.,,Veličenstva. Jsem rád,že jste mě přijali na vašem hradě,''řekne lámavou francouzštinou.,,I my jsme rádi,že jste přijel,''řeknu mu německy. V sále to zašumí. Christopher se na mě zvědavě podívá. Zřejmě jsem se mu zapomněla zmínit,že kromě španělštiny,francouzštiny,latiny,angličtiny a italštiny umím i němčinu. Vyslanec se na mě zatváří s respektem.,,Vaše Výsost umí mluvit mou řečí?''zeptá se německy.,,Velmi dobře. Naučila jsem se to ještě,když jsem žila ve Španělsku,''odpovím mu.,,Pokud Vaše Výsost dovolí rád bych mluvil tedy německy,''řekne.,,Pokud to nebude králi vadit,že mu budu dělat tlumočníka?''Otočím se na Christophera. Usměje se.,,Vůbec ne. Jen pokračujte,''vybídne nás. A tak mi vyslannec řekl,co Německo požaduje na oplátku za udržení míru. Všechno jsem tlumočila Christopherovi a říkala i něco navíc z mé strany. To,že Francie by v případě války pomohla Německu se mi zase až tak moc nelíbilo. Sami jsme měli velké hranice s ostatními zeměmi kde byli vojáci a další jsme potřebovali ve Francii kdyby se znovu objevily rozbroje mezi katolíky a protestanty. Christopher nakonec řekl,že Francie je ochotná poslat v případě války do Německa tři tisíce mužů, na oplátku,ale Německo bude dovážet pět set pytlů obilí do Francie každý druhý měsíc. Vyslanec váhal,ale nakonec souhlasil. Vstala jsem a popřála vyslancovi,aby se vrátil št'astně domů.,,Děkuji Výsosti. Zmíním se o královně Francie našemu králi. Bude potěšený,že aspoń někdo v této zemi mluví našim jazykem.'' Kývnu hlavou a odcházím.

Další dny jsem trávila dopisováním a upravováním dokumentů,které jsem zanedbávala po dobu kdy jsem truchlila. Celkově šlo o probíhání docházky dětí do škol a o uplatnění nových domů kde se chudí lidé chodili najíst,ohřát a případně tam i přespali. Taky jsem se víc věnovala Edmundovi a Lizí. Edmund mi ukazoval jak plynule už umí číst latinsky. Byl opravdu moc šikovný. V šesti letech byl velmi chytrý. Byla jsem na něho náležitě pyšná. To Lizí si mohla ještě hrát s koníky a látkovými panenkami. Za ty chvíle s nimi jsem byla velmi vděčná,ale všimla jsem si,že Madelaide se mi vyhýbá. Nevěděla jsem proč,ale chtěla jsem to zjistit a tak když se nenápadně vyplížila z pokoje Lizí,šla jsem za ní do její vlastní komnaty. Seděla u stolu a utírala si slzy.,,Madelaide? Proč pláčeš? Stalo se něco?''zeptala jsem se jí,když jsem si k ní přisedla.,,Já..já..vám to ne..nemůžu říct,''koktala přes slzy. Pohladila jsem ji po vlasech.,,Proč ne? Já to nikomu nepovím.'',,Jenže,když vám to řeknu,tak mě budete nenávidět,''zakvílí přes vzlyky.,,Prosím tě, co to jsou za řeči? Jsi pro mě jako má vlastní dcera. Nebudu tě nenávidět at' se stalo cokoliv.'' Madelaide se na mě podívá a popotáhne.,,Když já jsem jí nezabránila..''Zase se dá do pláče. Vytáhnu kapesník a podám jí ho. Madelaide se vysmrká.,,Nezabránila si komu v čem?''nechápu.,,Nezabránila jsem jí,aby neublížila Charlesovi,'řekne potichu. Úplně ztuhnu.,,O čem to tu mluvíš? Jak nezabránila? Komu?!''zvýším hlas. Madelaide se přikrčí. Uvědomím si,že jsem to přehnala., Vezmu ji za ramena.,,Madelaide slibuji,že se na tebe nebudu zlobit,ale musíš mi všechno říct!''řeknu klidným,ale pevným hlasem.,,Dobře,''hlesne.,,Ráda si hraji s Lizí,ale ten den byla hrozně náladová. Chvíli si hrála a potom najednou rozhazovala věci všude kolem,tak jsem si řekla,že se půjdu podívat na Charlese. Chodívala jsem za ním často i chůvy mě u něj rády viděly. Tak jsem šla do jeho komnaty. Chůva akorát odběhla,zřejmě pro přikrývku. Charles spal,tak jsem se na něj jen dívala a usmívala se. Pak jsem uslyšela jak se dveře otevřely z druhé strany. Myslela jsem si,že jde chůva,ale nebyla to ona. Byla to ta zlá paní.'' Madelaide začala brečet.,,Hrozně se jí bojím a tak jsem se před ní schovala za závěsem. Šla k Charlesovi. Dívala se na něj. Myslela jsem si,že se na něj jde jen podívat,ale ona začala mluvit takovým zlým tónem. Chtěla jsem se vyplížit ven a zavolat chůvu jenže to nešlo. Měla jsem děsný strach,že mě tu objeví a něco mi provede. Najednou vzala polštář,který ležel na křesle u kolíbky Charlese. Myslela jsem si,že ho odělává,aby si mohla sednout,ale ona ne. Vzala ten polštář a přitiskla ho Charlesově hlavičce. Smála se. Chtěla jsem křičet,ale nešlo to. Jen jsem se na to dívala. Za chvilku ta paní přestala a to už byl Charles mrtvý. Uslyšela jak se vrací chůva a utekla druhými dveřmi. Prosím odpust'te mi to,''řekne a její slzy neberou konce. Já jsem jak v tranzu. Právě jsem se dozvěděla,jak někdo udusil mého syna. Moje zlatíčko.,,Já mu chtěla pomoct,ale moc jsem se jí bála a ted' je Charles pryč. Nikdy si to neodpustím..''Zamrkám. Mám chut' ted' všechno rozbít,ale potřebuji vědět jednu věc.,,Madelaide to nebyla tvá chyba. Pokud ta paní je tak zlá,je dobře,že jsi se schovala.Mohla ublížit taky tobě. Madelaide poslouchej mě. Tohle zůstane naše tajemství. Já nikomu nic neřeknu a to samé ty. Ted' mi řekni kdo je ta zlá paní,''pobídnu ji. Madelaide si utře slzy a podívá se na mě pohledem jaký bych u devítilété dívky nečekala.,,Vaše sestra. Anastazie.''
Výjdu z pokoje Madelaide. Opřu se o zed' a snažím se dýchat. Už se setmělo a všude hoří svíčky. Narovnám se a jdu postranními chodbami,aby mě nikdo neviděl. Dojdu k dveřím ke kterým jsem chtěla. Rozhlédnu se a potichu vstoupím. Anastazie už dávno leží v posteli a spí. Chodí si brzo lehnout jako stará ženská. Opatrně jdu k její posteli. Vezmu světle fialový polštář,který leží vedle ní. Chytím ho a namířím ho na obličej Anastazie. A potom ho k němu přiložím. Anastazie se okamžitě vzbudí a snaží se polštář odstrčit.,,Ty jedna mrcho! Zabila si mi syna! Zabila si nevinné dítě,které za nic nemohlo! Proč? Řekni proč?''Odělám na chvilku polštář. Anastazie lapá po dechu.,,Tak mluv!''zařvu.,,Chtěla jsem,aby jsi trpěla,''řekne lapající po dechu.,,A to se mi povedlo. Trpěla si ještě budeš až se dozvíš co tvůj manžel...''nedokončí větu,protože ji přitisknu polštář zpět k obličeji. Brání se a škrábe mě. Sednu si na ni obkročmo a vší silou ji tlačím polštář k obličeji.,,Zabila jsi mi syna. Udusila ho polštářem! Stejnou smrt dopřeju i tobě!'' Anastazie se ještě chvíli brání a potom najednou přestane. Odělám polštář. Anastazie se dívá kamsi doleva. Nedýchá. Je mrtvá. Položím polštář na postel a slezu z ní.,,Shní v pekle!'' otočím se a pomalu odcházím,tak nenápadně jako jsem přišla.