Mysterious Queen - DOKONČENO

Lži a intriky

Seděla jsem v čele stolu na zasedání rady. Každý na mě zíral. Nikdo z těch bohatých a uznávaných šlechticů nevěděl, proč jsem tak náhle přišla, potom co jsem skoro veškeré pravomoce přenechala svému synovi. I Edmund z toho byl mírně vykolejený. Poznala jsem to na jeho tváři, když jsem vstoupila. Hned však své pocity dostal pod kontrolu a nyní stál po mé pravici, jako by vše šlo podle předem dohodnutého plánu.
,,Pánové,"prolomile jsem to hlukové ticho a přisunula se blíže ke stolu.,,Jistě jste zvědaví, proč jsem dnes navšítivila vaše zasedání rady." Všichni přikývli.,,Dostaly se ke mně velmi znepokojující zprávy, které je třeba vyřešit." Edmund se na mě s údivem podíval. Vrátila jsem mu jeho pohled a otočila se zpět na šlechtice.,,Oč se jedná, Vaše Veličenstvo?" zeptal se don Fernando.,,V naší radě je zrádce. Zrádce, který okrádá už jistý čas korunu, tudíž mne,"pronesu a v sále se začne nést šum. Edmund mi stiskne rameno. Otočím k němu hlavu.,,Je to opravdu pravda?"šeptne ke mně. Přikývnu.,,George to zjistil,"řeknu mu a poplácám ho po ruce. Potom vstanu. Všichni mě okamžitě následují.,,Kdo je ten zrádce?"začnou volat jeden přes druhého. Edmund se je snaží uklidnit, ale dál na sebe křičí. Sepnu ruce k sobě a čekám. Po chvíli, když si všimnou mého postaje, zmlknou také.,,Víte jaký je trest za zradu koruny?"zeptám se. Všichni přikývnou. Jde na nich vidět, že jsou nervózní.,,Pak tedy vám navrhuji, aby se viník přiznal sám. Bude mu udělela milost,"dodám. Všichni se po sobě kradmo podívají. Čekám jestli bude don Frederico natolik odvážný, aby se sám přiznal. Měla jsem v úmyslu mu udělit milost, ale dát mu pořádnou lekci. Pokud se však přizná.,,Opravdu nikdo?" zeptám se znovu a potom pohoršeně zakroutím hlavou.,,Opravdu jste mě zklamali, pánové. Vždy jsem myslela, že španělská šlechta je odvážná. Zdá se, že jsem se mýlila. Dobrá tedy. Já sama potrestám viníka." Obejdu stůl a pomalu kráčím kolem nich. Všichni mají skloněnou hlavu a dívají se do země. Někteří se dokonce potichu modlí. Začínám opravdu pochybovat o poctivosti mé rady. Zastavím se u dona Frederica. Ten jediný nemá hlavu skloněnou a ani na něm nejde vidět náznak strachu. Místo toho se na mě pobaveně usměje.,,Ano, Vaše Veličenstvo?",,Byl jste shledán vinným za krádež majetku dona Alfonsa, za smrt jeho manželky a okrádání koruny. Váš trest bude vykonán zítra ráno. Budete oběšen,"pronesu s klidnou tváří a zkoukám, zda to s ním něco neudělá. On se však tváří naprosto klidně.,,Váš celý majetek bude zabaven a propadne koruně. Vaše žena bude poslána do kláštera,"pokračuji a začínám cítit vztek, že to s ním nic nedělá.,,A váš syn bude poslán do sirotčince,"doplním. Jeho samolibý úsměv zmizí. Zmínka o synovi ho vyvedla z míry. Trefila jsem jeho slabé místo, pomyslím si a usměji se.,,Mám sestru, která žije v Kastílii. Může žít u ní,"namítne.,,Může,"přitákám,,ale nebude. Nedovolím to. Syn takového otce si nezaslouží vzdělání ani žádný lepší život." Zvednu si lehce šaty a otočím se k odchodu. Don Frederico mě však rychle obejde a padne na kolena.,,Prosím, Vaše Veličenstvo. Ušetřete mého syna,"žadoní.,,Je ještě malý. Za nic nemůže. Přiznávám svou vinnu. Ano, zabil jsem manželku Alfonsa. Přišla na to, co provádím. Vzal jsem si jeho majetek, abych rozšířil ten svůj a mohl obchodovat s Angličany." Zalapám po dechu.,,Vy jste obchodoval s našimi úhlavními nepřáteli?"vyštěknu a nakloním se nad něj.,,Platili mi.." Ani to nestačí doříct. Popadne mě totiž neuvěřitelný vztek.,,Vy jeden idiote! Vždyt' vy jste jim mohl prozradit naše strategické pozice nejenom na moři, ale i na pevnině. Povědět jim celý systém řízení státu. Uvědomujete si, že za to vám hrozí ješte hroznější smrt než je oběšení?" Začne se třást. Opravdu má strach. Všichni ostatní jen lapají po dechu. Takto mě ještě nikdy neviděli.,,Odpust'te, "zakoktá a rozbrečí se. Opravdu začne brečet. Je mi z něj zle. Celou tu dobu si hrál na vychytralého muže se samolibým úsměvem a nyní se ani nedokáže s hrdostí smířit se svým osudem.
Edmund k nám přistoupí a zašeptá mi do ucha pár vět. Všichni se na nás zvědavě dívají, včetně dona Frederica. Poodstoupím od něj a s grácií sobě vlastní pronesu:,,Váš princ mne požádal abych se slitovala nad vaší rodinou. Tvrdí, že oni nemohou za to jaký zbabělý a necharakterní člověk jste. Dávám princi za pravdu. Váš syn a manželka budou moci odjet do Kastílie k vaší sestře. Avšak v životě už o nich koruna nechce slyšet. Váš majetek bude zabaven a vy zítra ráno oběšen." Don Frederico začne škytat a děkovat mi. Popadne můj lem šatů a začne ho mačkat.,,To už by stačilo,"řeknu otráveně a zavolám stráže. Ti ho odvedou do cely. Potom se otočím k mé radě.,,Necht' je toto ponaučení pro všechny. Já i můj syn si vážíme všeho, co pro naši zemi děláte. Považujeme vás za přátele. Pokud však kdokoli z vás by se rozhodl zradit korunu nebo naše přátelství, čeká ho daleko horší osud než dona Frederica. Děkujte Bohu, že vám dopřál, tak spravedlivého budoucího krále,"pronesu a podívám se na Edmunda. Všichni se mu hluboce ukloní a já se na něj usměji. Můj syn bude jednou dobrý král.,,Nyní pokračujte,"pokynu jim rukou a odcházím. Před dveřmi na mě čeká George.,,To bylo rychlé,"prohodí a já se do něj zavěsím.,,A velmi nepříjemné. Dalo mi to, ale jistý pohled na celou věc. Myslím, že už se nikdo z nich neodváží okrádat korunu. Měl si vidět, jak byli všichni vysrašení,"zakroutím hlavou a podívám se na něj.,,Nedivím se. Ten tvůj křik byl slyšet po celém paláci,"řekne mi s úsměvem a odvádí mě ven na terasu.,,Nemohla jsem si pomoci. Je to hrozný idiot.",,Naštěstí, ted' už můžeme řešit jen příjemné věci." Mrkne na mě a já se usměji. Celý den potom strávíme v zahradách.

Celé týdny mi George a Sylvie dělali společnost. Jezdívali jsme na krátké projížd'ky, chodili na procházky do zahrad, hráli jsme karty a po velkém úspěchu, kdy Sylvie porazila George v šachách, jsme hledali stále nové a nové hry. Večer jsem vždy tancovala střídavě s Edmundem a Georgem a pomalu se připravovala na odchod. I přesto, že jsem byla obklopena milujícími lidmi, cítila jsem, jak mě síly opouští. Po pár krocích jsem se zadýchávala, projížd'ky mi už nedělaly takovou radost jako dříve a všechny knihy, které jsem tak ráda četla, mi začaly připadat nudné. Snažila jsem se však působit vesele a optimisticky. Už jenom kvůli všem, kteří se snažili mi udělat radost.
Seděla jsem v altánku s nataženýma nohama a zády, podloženými polštáři. Měla jsem zavřené oči a odpočívala jsem. Milovala jsem ten klid, jen občasné šumění větru, štěbetání ptáků a v dálce šumění moře.,,Neruším?" Otevřela jsem oči a přede mnou stála Madelaine.,,Vůbec ne. Jen si ke mně přisedni,"řeknu jí a pokrčím nohy. Madelaine si s obtížemi sedne a položí si ruce na břicho. Už byla v osmém měsíci a těhotenství ji zmáhalo.,,Už to chci mít za sebou,"zafuní a zoufale se podívá na své břicho. Zasměji se a přisunu se blíže k ní.,,Neboj se. Ani se nenaděješ a už budeš své dítě držet v náručí,"konejším ji a opartně ji pohladím po bříšku.,,Měla jste strach před porodem?"zeptá se mě. Zamyslím se.,,Strach ani ne. Tedy, měla jsem obavy z neznámého, ale strach jsem neměla. Těšila jsem se až uvidím své dítě,"řeknu jí a překvapí mě, kolik pocitů se ve mně začne probouzet. Madelaine přikývne.,,A jak se vám daří?" zeptá se najednou. Nakrabatím čelo.,,Jak to myslíš?",,Pozoruji, že už pár dní jste smutná. Vím, že se to snažíte skrývat před Edmundem a přáteli, ale na mě nic hrát nemusíte. Jste smutná, že ano?" Chvíli váhám s odpovědí, ale nakonec přikývnu.,,Chybí vám děti,"odtuší.,,Také. Přijde mi, že mi v životě chybí víc věcí. Jaký paradox,"skepticky se zasměji a potom zvážním.,,Jsem královna dvou království. Mám několik dětí. Brzy budu mít i vnouče. Nežiji v chudobě. Měla jsem více méně dobrý život a přeci mi něco chybí.",,Láska?" navrhne Madelaine.,,Mh...možná láska.",,Vy jste zažila lásku. A nejen tak ledajakou,"upozorní mě. Podívám se na ni.,,Ano. Byla to láska a podívej, co z ní zbylo. Jen rány a vyčítky. Pokud je opravdová láska taková, potom doufám, že ji mé dcery nikdy nepoznají.",,To neříkejte. Král vás velmi miloval. A stále miluje." Zakroutím hlavou.,,Ne. On miluje jen sebe. Milující muž by nikdy ženě neublížil, tak jako to udělal on.",,Je pravda, že udělal chybu. Ale potom, co se vrátil z války, nic s Anabell neměl." Nechápavě se na ni podívám.,,Od doby, kdy se vrátil, nikdy spolu nebyli.",,Viděla jsem, jak k sobě měli blízko," odseknu a podívám se do zahrady. Celá tato konverzace je mi nepříjemná.,,To sice ano, ale bylo to jen divadlo. Divadlo z její strany. Chtěla abyste žárlila. A král to snášel, protože vy jste ho odmítla.",,Jak tohle všechno víš?" zeptám se jí s ostrým tónem. Madelaine skloní hlavu a na chvíli se odmlčí.,,Protože tak, jako je váš důvěrník George, já byla důvěrnicí krále." Zůstanu na ni zírat.,,Ale vždyt' on vás vyhnal. Tebe i Edmunda,"vykoktám. Madelaine přikývne.,,Ano, bylo to součástí naší dohody. Věděla jsem, že si mě Edmund chce vzít i to, že jsem těhotná. Řekla jsem to králi. Ten však věděl, že sňatek nebude možný, když byl následníkem francouzského trůnu. Vatikán na krále už delší dobu tlačil, aby se Edmund oženil s princeznou jejich výběru. Proto jsme se rozhodli udělat celé toto divadlo. Bylo nám jasné, že Vy se za nás postavíte a odvezete nás do Španělska, kde jste vlastní paní a nejste navázána přímo na Vatikán. Jediné, co jsem netušila bylo, jak moc vás to zraní. Vidět vás zlomenou v pracovně Jeho Veličenstva mi trhalo srdce. Prosím, odpust'te mi." Se psíma očim se na mě podívá. Já pomalu vstřebávám všechny tyto informace.,,Takže...vše bylo divadlo?"vydechnu. Madelaine smutně přikývne.,,Ano. Edmund o ničem nevěděl. Až před pár dny jsem mu pověděla pravdu. Už jsem to dál nemohla snášet." Podívala jsem se na ni, nyní již jinýma očima. To, co udělala bylo neodpustitelné. A přeci to dávalo logiku. Uvědomila jsem si, že Madelaine je daleko chytřejší než jsem si kdy myslela.,,A důvod, proč mi to říkáš nyní?",,Protože vidím, jak se trápíte. Možná si to nechcete připustit, ale já vidím, že krále stále milujete. Myslela jsem, že když vám řeknu pravdu, odpustíte mu." Poposednu si.,,Děkuji za tvou upřímnost. Cením si toho. To, co si udělala nebylo správné, ale věřím, že tvé úmysly správné byly. Nezlobím se, proto na tebe,"řeknu a ona mě těžkopádně obejme. Pohladím ji po vlasech.,,Takže dáte Jeho Veličenstvu ještě šanci?"zeptá se mě po chvíli. Zakroutím hlavou.,,Mezi námi jsou věci, které se jen těžko dají napravit." Vstanu a upravím si sukni.,,Mám ti sem něco poslat?"zeptám se cestou při odchodu.,,Proím vodu a nějaké ovoce." Kývnu a pomalu jdu směrem k paláci. Přemýšlím nad celou tou věcí. Tak Christopher to celé jen hrál. Mění se tím však něco? Na to jsem neznala odpověd'.