Mysterious Queen - DOKONČENO

Žít jen jednou

Zdravím :)
Je to tady! Poslední kapitola tohoto příběhu. Velké díky patří všem, kteří jste tento příběh četli, at' už od samého začátku, či v průběhu mého psaní.
Tato fikce byla můj takový první pokus o historický román. Zjistila jsem, že první kapitolu jsem napsala v roce 2015. Nechápu, kam se ten čas ztratil.
Za tu dobu jsem se naučila nové věci a mé psaní se posunulo kupředu (aspoň doufám xD).
Moc si vážím za každé jedno přečtení, komentář či like.
Speciální díky patří dvěma ženám, díky kterým jsem s tímto příběhem neskončila u prvních pěti kapitol, ale které mě podporovaly ve psaní dál, i když jsem o sobě občas pochybovala.  Nutno podotknout, že to dělají dodnes. NelieEvans, HannyStories Díky holky <3
Co na závěr říci? Upřímně, nečekala jsem, jak tento příběh skončí. Měla jsem v hlavě dvě myšlenky a cesta do Francie měla rozhodnout, kterou vyberu. Snažila jsem se poslední kapitolu napsat od srdce a co nejlépe. Tak snad se bude líbit.
Lucy

Druhý den ráno jsem se rozhodla, že odjedu z Madridu. Po odjezdu Sylvie a George jsem se cítila v paláci osamělá. Emund i Madelaine mi sice dělali společnost, ale cítila jsem, že chtějí mít prostor pro sebe a jejich poslední týdny bez jejich potomka.

Rozdala jsem proto úkoly a další den po obědě jsem vyrazila společně s Esperanzou do Valencie. Cesta byla únavná. Slunce dnes hřálo přímo pekelně a ani lehký vítr nás nezachránil. Esperanza mě ovívala vějířem a já dočítala knihu.

Večer jsme konečně přijeli do cíle. Malý zámek mi připadal jako ráj na zemi. Hned jsem si vyzula boty a běžela k pláži. Písek se mi zabořoval do chodidel a vítr mi konečně ochladil tvář. Vběhla jsem do moře a nechala se smáčet vlnami.,,Vaše Veličenstvo! Vaše Veličenstvo, opatrně!" křičela na mě Esperanza a v ruce držela můj plášt'. Vypadala dost skepticky, ale zřejmě když slyšela můj smích, přešlo ji to.,,Pojd' taky. Je to krásné," křičím na ni zpátky a klesnu v kolenách. Šaty mi nasáknou vodou. Položím se do vody a nechám se unášet vlnami. Potom se přetočím a začnu plavat. Chvíli se snažím, ale nakonec to vzdám.,,V těchto šatech se nedá plavat," zafuním a vylezu z vody. Potom vezmu lem šatů a vykroutím jej. Esperanza ke mně přijde a podá mi plášt'. Použiji ho jako ručník na mokré vlasy.,,Nedívej se na mě tak. Byla to zábava," řeknu jí a obejdu ji.,,Měla byste se šetřit.",,Šetřit se k čemu? Stejně obě víme, jak to skončí," zavolám na ni zpátky a rychlým krokem jdu do zámečku. Nechci poslouchat její kázání.
Když dojdu do své komnaty, někdo zaklepe na dveře.,,Vstupte," zavolám a otočím se ke dveřím. Dovnitř vejde komorník.,,Vaše Veličenstvo, přišel vám dopis," řekne a podá mi jej. Přitom se dívá do země. Vezmu si od něj dopis a kývnu, že může odejít. Komorník za sebou zavře dveře a já dopis rozložím. Při jeho obsahu zatajím dech.

Nemůže to takto skončit. Přijedu za vámi i se vzkazem od krále.

George

Přiložím si dopis k hrudi. Přijede. Ale opravdu chci, aby přijel? Nechtěla jsem na něj zapomenout, a proto jsem ho doslova vyhnala? Nechci mu ublížit. Mám pro něj city, ale nemůžu mu dát to, co chce on. Nemohu ho milovat. Vezmu dopis a hodím ho do hrbu. Potom rozdělám oheň. Sleduji, jak se dopis pálí, až z něj zbyde jen prach.,,A s námi to bude stejné," zamumlám a odeberu se ke koupeli.

Další tři dny jsem trávila u moře. Sedávala jsem na pláži a četla knihy, večer jsem chodila do zahrad na procházky a poslouchala v dálce serenádu. Cítila jsem se tu v bezpečí i přesto, že bolesti neustupovaly. Jak však znalecky poznamenala Esperanza, aspoň se můj stav nezhoršoval.
Zrovna jsem si namáčela nohy po kolena v moři a dívala se na nebe, kde létali rackové, když na mě Esperanza zavolala:,,Vaše Veličenstvo, máte tu návštěvu!",,George?"otočím se k ní a zarazím se.,,Ne. Jsem to já." Přede mnou stojí můj manžel.,,Christophere,"vydechnu.,,Doufám, že nejsi příliš zklamaná. Byl to Georgův nápad," řekne spěšně a udělá pár korku směrem ke mně. Polknu a vzpamatuji se.,,Nejsem zklamaná, jen zaskočená. Nečekala jsem královskou návštěvu," odseknu a otočím se k němu zády. Vydám se, proti proudu vln. Christopher chvíli váhá, ale nakonec mě doběhne. Je zvláštní ho vidět po takové době. Černé vousy má propletené stříbrnými nitkami, kolem očí a čela vrásky od starostí a smíchu a celž jeho postoj je jiný. Důstojnější? Dospělejší?,,Proč si přijel?" zeptám se ho a jdu stále dál. Nemám v úmyslu se mu zatím podívat do tváře.,,Přišel mi tvůj dopis," řekne a vyčkává na mou reakci. Já však jen pokývu hlavou.,,Ten, který si poslala po Georgovi. Tvém...",,Mém co?" ostře se na něj podívám. Vidím jiskřičky v jeho očích.,,Tak přeci jen se na mě podíváš," řekne a úsměv mu hraje na rtech.,,Pokud si přijel mne provokovat, můžeš zase odjet. Nemám náladu na takové věci," odseknu a vylezu z vody. Chci ho obejít, ale chytí mě za ruku.,,Četl jsem tvůj dopis," vydechne a podívá se mi do očí. Znejistím. Vidím v nich smutek. Strach. Lítost. Vyděsí mě to a vymaním se mu ze sevření.,,A? Myslela jsem, že vše jsme si již řekli.",,Madelaine mi psala. Vím, že víš pravdu o tom vyhnanství jí a Edmunda." Přikývnu.,,To, ale na věci nic nezmění. Lhal si mi. Zradil si mě. Opakovaně si mě ponižoval. Já ti to vše už odpustila. Nechci zemřít se záští v srdci.",,Ale zapomenout nedokážeš," odtuší a skloní hlavu.,,Nikdy nezapomenu. Je mi to líto." A myslím to vážně. Opravdu bych si přála zapomenout. Vymazat všechny zlé vzpomínky. Oba však víme, že to nelze.

Najednou, z mého neznámého popudu, ho pohladím na tvář. Vzhlédne ke mně a políbí mou dlaň.,,Nechci, aby si zemřela," zašeptá. V jeho očích se objeví slzy.,,Každý jednou musí zemřít. Je to život," snažím se ho uklidnit mírným tónem hlasu. Vezmu jeho tvář do svých dlaní.,,Nikdo před smrtí neuteče ani já." Christopher zakroutí hlavou.,,Vím, že jsem udělal chyby. Chyby, které se nedají zapomenout a i když ty si mi odpustila, já si nikdy neodpustím.",,Pšt," přeruším ho a opřu své čelo o jeho.,,To je v pořádku. Možná to byl náš osud. Možná jsme měli mít velkou lásku, abychom ji navzájem zabili." Slza mi steče po tváři.,,Nechci žít život bez tebe, Margaret," zašeptá Christopher a podívá se na mě. Poprvé ve svém životě vidím svého manžela takto. Zraněného. Zlomeného životem se slzami v očích. Sama zavřu oči plné slz. Zhluboka se nadechnu a odstoupím od něj.,,Nemůžeme na tom nic změnit. Promiň." Otočím se s bolestí a pomalu odcházím.,,Dovol mi tu zůstat. Dovol mi zůstat v tvé blízkosti," volá za mnou můj manžel.,,Prosím, Margaret! Na kolenou tě prosím." Zalknu se a otřu si tváře od slz. Otočím se zpět k němu a vidím, jak klečí v písku celý zlomený.,,Miluju tě,"zakřičím na něj.,,Slyšíš? Miluju tě!" Christopher zvedne hlavu. Rozběhnu se k němu a vběhnu mu do náruče. Silně se obejmeme.,,Ale vždyt' si říkala...",,Já vím. Nemůžu zapomenout na minulost, ale můžeme začít novou budoucnost. Uvidíme, jak nám to půjde," usměji se. Vím, že je to bláznivé. Vím, že každý druhý by to nepochopil. Ale já nemohu jinak. Miluji ho. Vždy ho budu milovat. Christopher mě postaví zpět do písku a potom mě políbí. Přitisknu se k němu a mám pocit, že je to náš první polibek ze všech. Je v něm vše, co chceme tomu druhému říci.

Na pláži ještě zůstaneme. Držíme se za ruce a procházíme se. Povídáme si a svěřujeme se navzájem. A tak to děláme každý den a každý večer. Potom přemluvím Christophera, aby se se mnou vrátil do Madridu a vše vysvětlil Edmundovi. Po delším naléhání souhlasí.

Nejdříve vše vypadá ztraceno, ale po narození našeho prvního vnoučete, vnučky Anne Margaret Louise se konečně můj manžel a syn smíří. V ten den pocítím jistou slabost u srdce. Zapotácím se a Christopher ke mně okamžitě přiběhne.,,Stalo se něco? Jsi v pořádku?" ptá se starostlivě. Chytím se jeho ruky a přesvědčím ho, aby mě odvedl do komnaty. S obtížemi si lehnu do postele.,,Dojdu pro lékaře," řekne a už chce odejít, když ho zadržím.,,Ne! Prosím, zůstaň tu se mnou. Neopouštěj mě." Můj manžel se ke mně polekaně otočí.,,Dobrá. Nikam nepůjdu. Lehnu si k tobě, dobře?" Přikývnu. Christopher si lehne vedle mě a já se k němu přitulím.,,Chci, aby si tu byl než odejdu,"zašeptám.,,Takhle nemluv." Začne mě hladit po vlasech.,,Dnes. Je to dnes. Můj syn se smířil se svým otcem a viděla jsem svoji vnučku. Stihla jsem vše, co jsem chtěla. Nyní už odejdu." Christopher mě pevněji obejme kolem pasu.,,Nesmíš. Nepustím tě." Trpce se zasměji.,,Slíbíš mi něco?" podívám se na něj.,,Cokoli.",,Nechej mě pohřbít zde. Vím, že je tradice, aby královna byla pohřbena v zemi, kde údajně vládla, ale já se v mé rodné zemi vždy cítila více královnou než kdykoli jindy ve Francii. Uděláš to pro mě?" Christopher přemůže rozpaky a přikývne.,,Uděláš něco ty pro mě?" zeptá se na oplátku. Zamrkám.,,Dovol mi být pohřben ve tvém království. Chci být s tebou navždy. V životě i ve smrti." Jeho slova mě dojmou. Lehce ho políbím a potom si opřu hlavu o jeho hrud'.,,Nikdy jsem tě nemilovala víc." Potom zavřu oči a pomalu usínám. Necítím žádnou bolest ani výčitku. Cítím už jen mír...