Mysterious Queen - DOKONČENO

Plavba za svobodou

Z pokoje Lizí jsem odešla těsně před svítáním. Pomalu jsem procházela palácem a prohlížela si každý kout jako bych tu byla poprvé. Můj domov. Opravdu to byl někdy můj domov? Vše se mi zdá, tak vzdálené. Před lety jsem zde našla milujícího manžela. Porodila jsem tu všechny své děti a vybojovala své vlastní bitvy. Ted' je všemu konec. Jestli cítím lítost? Ani nevím. Může člověk litovat, že štěstí ho opustilo? Není právě to podstata života? Být chvíli št'astný a vracet se k těmto chvílím v dobách zlých a pochmurných? Budu na smrtelné posteli vzpomínat na mé nejšt'astnější okamžiky v životě?
Vyjdu na terasu a opřu se o zábradlí. Zavřu oči a nechám si tvář ovívat teplým vánkem. Pomalu začíná svítat. Otevřu oči a kochám se pohledem.,,Vaše Veličenstvo?" Otočím se za hlasem. Dívají se na mě Georgevy oči. Pousměji se a popojdu k němu.,,Co vás donutilo vstát, tak v brzkou hodinu?"zeptám se.,,Vy. Potřebuji s vámi mluvit dříve než odjedete." Jeho tvář se zamračí a na malou chvíli v ní uvidím smutek.,,Stalo se něco?",,Ne. Totiž ano. Chci si promluvit o vašem dnešním odjezdu. Nemyslím si, že je to dobrý nápad." Narovnám se a založím si ruce na prsou.,,O tomhle s vámi nebudu diskutovat. Viděl jste sám, co král řekl. Nemám v úmyslu tu zůstat a ohrožovat život svého syna a mého vnoučete. Navíc odmítám žít s tyranem pod jednou střechou," řeknu s ledovým klidem. George se mi podívá přímo do očí. Vidím v nich bolest. Ten pohled mě zarazí. Zachvěji se a rychle uhnu pohledem.,,Nechci vás přemlouvat, abyste zůstala. Není to ani možné. Jen...,"vzdechne a zakroutí hlavou,,neodjíždějte hned. Počkejte pár týdnů.",,Nemám důvod. Christopher se jasně vyjádřil. A ted' mě omluvte, musím se jít připravit." Obejdu ho a chci jít dál, ale najednou mě chytí za ruku. Přitáhne si mě zpět, takže ted' stojíme těsně u sebe. Nechápavě k němu zvednu oči. George mi věnuje ten nejjemnější polibek. Šokovaně zůstanu stát. Vím, že bych ho měla zarazit. Odtrhnout ho a varovat. Možná ho i nechat zavřít. Ale jediné, co dokážu udělat je jen stát. Stát zcela paralizovaná celou situací.
George se ode mně odtáhne.,,Kdybych to neudělal nyní, do smrti bych si to vyčítal,"hlesne a bez dalších slov odejde. Dívám se za jeho vzdalujícími se zády. Prsty se dotknu svých rtů. Je možné, že by George...Ne! Určitě ne. Určitě do mne není zamilovaný. Vzchopím se a pomalu jdu do svých komnat.,,Musím se připravit na cestu,"opakuji si celou cestu. Ale i přesto v mé mysli se pořád vracím k Georgovi. Z mých myšlenek mě vytrhne až příchod Sylvie. Má na sobě tmavě fialové šaty a kolem růkávů bílou krajku. Když vidí můj výraz, zarazí se.,,Co se stalo? Tváříš se jakoby si viděla právě ducha,"zeptá se mě a mezitím mi na posteli rozloží šaty.,,Něco takového," zamumlám a začnu se vysvlékat.

V jedenáct hodin je vše připraveno. Všechny naše zavazadla jsou již na lodi. Sloužící, šlechta a má rodina čekají na nádvoří než před ně předstoupím se svým synem a jeho ženou. Pro dnešní den jsem si vzala tmavě zelené šaty, propletené zlatými a červenými nitkami, zvláště u korzetu. Vlasy mi Esperanza zčesala do velkého drdolu a ozdobila červenou růží se světle zelenými lítsky. Při pohledu do zrcadla jsem se musela pousmát. Po dlouhé době jsem opět poznávala samu sebe. Silnou, připravenou, odhodlanou.
Nyní jsem čekala až ke mně přijde Edmund. Už zdálky jsem slyšela jeho tlumený hlas, který uklidňoval Madelaine. Přišli ke mně ruku v ruce. Edmund s úsměvem na tváři a Madelaine s mírnými obavami. Oba jsem objala.,,Neměj strach. Vše dobře dopadne,"řeknu ji konejšivě a pohladím ji po paži. Madelaine se pousměje a přikývne. Lesknou se jí oči.,,Musíme ukázat odvahu a hrdost. Nezapomínejte, že nás odtud nikdo nevyhnal. My se rozhodli odejít!"prohlásím razantně a otočím se k nim zády. Poupravím si vlečku a vyjdu z paláce.
V okamžiku, kdy se objevím na nádvoří, všichni se sborově ukloní. Edmund a Madelaine mi jsou v patách. Nejdříve zamířím obejmout Lizí, která se snaží zůstat statečná, ale všimnu si, jak se jí brada začne třást, když nás spatří. Pevně ji obejmu a pohladím po vlasech.,,Budeš mi chybět,"hlesne a poposmrkne.,,Já vím. Ty mě taky. Pamatuj, co jsme si řekly. Bud' statečná. Věřím ti,"řeknu a pohladím ji po tváři. Jak moc jen jsem na svou dceru hrdá. Lizí se prodýchá a uklidní. Přikývne a opět nasadí vážnou tvář. Můj pohled se stočí na malou Laetitii. Drží se ruky své chůvy a nechápavě po nás kouká. Je jí sice už deset, ale vždy žila ve svém světě. Kleknu si a natáhnu k ní ruce. Vběhne mi do náruče a silně mě stiskne kolem krku.,,Prosím, já chci jet s vámi,"zašpitá. Musím se ovládnout, aby mi slzy nezačaly téct po tváři. Silněji ji obejmu a pohladím po jejích zlatých vláskách.,,Já vím, zlatíčko. Slibuji, že se brzy uvidíme, ale ted' tu musíš zůstat s Lizí.",,Já, ale nechci!"řekne umíněným hlasem a zadrží dech. Vždycky to dělá, když trucuje. Tvářičky ji začnou rudnout, a tak ji pošimrám, načež se začne smát,,Vidíš? Takhle je to lepší. Moje malá princezna se musí jenom smát,"řeknu se smíchem v hlase a políbím ji na obě líčka.,,Ted' mi slib, že budeš moc hodná. Budeš poslouchat Lizí a učitele abych na tebe mohla být pyšná až se zase uvidíme." Laetitia vystrčí špičku jazyku, svráčtí obočí a dá ruce v bok. Ta podívaná mě nutí se smát a zároveň plakat. Po chvilce jejího vnitřního boje, nakonec má dcera přikývne.,,Dobře, mami. Slibuji, že budu hodná a budu se učit, aby si na mě byla pyšná.",,Výborně." Ještě jednou ji obejmu a potom ji předám Lizí. Nakonec se podívám směrem k Phillipovi.,,Nebudu sentimentální ani nic podobného, jestli očekáváte tohle, matko,"řekne s rukama za zády. Kývnu.,,Neočekávám. Vím, jak velmi ti záleží na tvé image. Chtěla jsem ti říct jen pár slov.",,Prosím." Sehnu ruce a přejdu k němu, tak blízko, aby nikdo jiný kromě něho, nemohl slyšet má slova.,, Chceš být sám. Vzal si bratrovi jeho místo a toužíš být sám. Věř, že až se jednoho dne staneš králem, tvé přání se ti vyplní. Na světě totiž není osamělejšího člověka než je král." Phillip se na mě zmateně podívá a já jenom pokývu hlavou.,,Doufám,že až přijde tvůj den vzpomeneš si na svou matku, která tě nikdy nepřestane milovat i přesto, jak si se zachoval ke svým sourozencům." Vidím na Phillipovi, že se moje slova dotkly jeho schránky chladného prince. Je to však jen okamžik. Jakoby s novým nádechem, vše bylo zapomenuto.,,Děkuji, matko. Věřím, že se vaše slova nenaplní. Budu si je však pamatovat." Mírně se ukloní a potom odejde. Povzdechnu si a otočím se k Francoise. Předám jí list, který jsem jí napsala, kde jí vysvětluji, vše co se stalo, děkuji jí za její věrné služby a prosím ji, aby dále sloužila Lizí. Potom jedním dechem poděkuji všem svým sloužícím a daruji jim peníze, za léta věrné služby.,,Bůh, ochraňuj královnu!"zakřičí sborově.
Naposledy se ohlédnu k paláci. Dívám se na tu mohutnou, krásnou stavbu, která byla roky mým domovem. Aspoň jsem v to věřila. Všimnu si postavy stojící v okně nalevo od mých komnat. Christopher. Na pár vtěřin věřím, že se na sebe díváme, avšak tento okamžik zmizí, když odstoupí od okna. To je vše?, pomyslím si. Vše z mé velké lásky? Ano.
Naposledy se podívám na všechny přítomné a potom nastupuji do kočáru, který nás odveze ke flotile.

Na palubě mě přivítá kapitán Martínez s celou posádkou.,,Vítejte, Výsosti. Je nám čest, opět plout s vámi domů." Usměji se na něj.,,Děkuji. Jsem ráda. Pokud je vše připraveno, můžeme hned vyplout.",,S radostí," kapitán si pohladí svůj vous a začne řvát pokyny. Edmund a Madelaine stojí na přídi lodi. Edmund ji drží kolem pasu a ona má položenou hlavu na jeho rameni.
Dojdu k nim a stoupnu si vedle Edmunda.,,Nejsi smutná, že to tu opouštíš?"podívá se na mě můj syn s obavami v hlase.,,Smutná? Trochu ano. Ale v životě jsem se naučila, že každý smutek jednou přejde a přijde něco nového." Edmund mě pohladí po zádech a já se na něj usměji. Flotila vypluje na moře. Zvedne se vítr a můj, tak pracně česaný drdol, povolí. Vlasy mi začnou vlát podél zad.,,Příští zastávka Madrid!"zařve Martínez radostně a já mohu jen souhlasit.Příští zastávka svoboda, pomyslím si, a při té představě se upřímně z celé duše usměji.