Mysterious Queen - DOKONČENO

Královna dvou království

Cesta trvala několik týdnů. Mezi tou dobou jsem přemýšlela jakou chci být královnou a jak zapůsobím na šlechtu. Taky jsem se strachovala o Christophera a děti. Jsou zdraví? Neublíží jim Victorie? A k tomu všemu ještě půlka mého doprovodu měla mořskou nemoc. Měla jsem mizernou náladu a skoro pořád jsem seděla v kajutě. Jediný kro mě dokázal rozveselit byl George. Hrál se mnou karty a vyprávěl mi historky ze svého dětství. Někdy mě tolik rozesmál až mě bolelo břicho a prosila jsem, aby mlčel.
Bylo jedenáct hodin večer. Už jsem si chtěla jít lehnout, ale když George přišel a zeptal se jestli bych si s ním nezahrála karty, řekla jsem, že ano. Hráli jsme kanastu. Měla jsem celou srdcovou postupku. Spiklenecky jsem se usmála a vyložila karty na stůl.,,Ne. Už zase,''zakňoural George a složil karty. Já se smála.,,To není možné. Vy vždycky vyhrajete,''postěžoval si.,, Štěstěna je na mé straně,''řekla jsem s úsměvem.,,A ted'. Jaká je má výhra?''zeptám se zvědavě. George se poraženecky opře o židli.,,Vyberte si co jen chcete,''řekne mi. Zkoumavě si ho prohlížím. Potom si všimnu, že za opaskem má zdobenou dýku.,,Tohle chci,''ukážu na ni. George se podívá směrem kam ukazuji a potom zafuní.,,No tak dobrá,''řekne a dýku mi podá. Prohlížím si ji. Rukojet' je zdobená zlatem a jsou na ní tři červené rubíny.,,Je krásná. Od koho je?''zeptám se.,,Od Jeho Veličenstva, zesnulého krále,''odpoví mi. Překvapeně se na něj podívám.,, V tom případě si ji nemůžu vzít.'' Natáhnu ruku s dýkou, aby si ji vzal zpět. George, ale odmítavě zamává rukou.,,Ne. Je vaše. Vyhrála jste ji.'',,Ale ta dýka pro vás musí znamenat hodně,''namítnu.,,To ano, ale budu raději když ji budete mít vy než někdo jiný,''řekne s úsměvem. Taky se usměju a dýku položím na stůl vedle lampy.,,No, myslím, že už je čas jít spát,''řekne a vstane. Obleče si kabát a ukloní se mi. Usměju se.,,Dobrou noc, Veličenstvo.'',,Dobrou noc, Georgi.'' Ještě jednou se mi pokloní a potom odejde. Vstanu a jdu do postele. Ani nevolám Esperanzu s Francoise. Jsem tak unavená, že usnu s oblečením.
Ráno mě vzbudila Esperanza. Byla tak nadšená, že jsem ji poprvé vůbec nerozuměla. Potom to zopakovala:,,Jsme v Madridu, má paní.'' Rychle jsem vyskočila z postele a běžela jsem na palubu. Opravdu. Přede mnou se tyčil Madrid. Usmála jsem se. Někdo si odkašlal. Otočila jsem se. Stál tam George. Uklonil se.,,Výsosti jsem rád, že se tak radujete, ale možná by jste se mohla jít převléci a trošku se upravit?''nadnesl jemně. Zamračila jsem se. Potom jsem si uvědomila, že mám na sobě bílou košili a zelenou sukni. Vlastně to co jsem měla včera večer. A určitě musím být rozcuchaná. Uhladila jsem si sukni a důstojně kolem něj prošla.,,Máte naprostou pravdu.'' Přešla jsem celou palubu v klidu a potom když jsem byla z očí posádky jsem rychle běžela po schodech. Vpadla jsem do kajuty.,,Okamžitě mi připravte šaty!''vykřiknu. Francoise a Esperanza hned začnou konat.  Převleču se do krásným zelených šatů, které mi odhalovaly ramena a rukávy se rozširovaly od loktů. Byly podšité červenou látkou. Na šatech jsem měla vyšité červenou nití květy. Vlasy mi Esperanza učesala do mohutného drdolu. A když říkám mohutného, tak myslím mohutného. Potom mi nasadila korunu. Byla stříbrná a posetá zelenými smaragdy. Ještě jsem si vzala naušnice a náhrdelník, který mi věnoval otec. Vstala jsem a otočila se. Obě mé služebné vydechly.,,Výsosti. Jste opravdová královna,''řekly. Usměju se.,,Snad si to bude myslet i lid Španělska,''zamumlám  a pomalu výjdu na palubu. Všichni přestanou pracovat a ukloní se mi. George se na mě usmívá.,,Zemřel jsem a uviděl jsem anděla,''řekne poeticky. Zasměju se. Vezmu ho za ruku.,,Vstaňte.'' On i celá posádka vstanou. Kapitán lodi přede mne předstoupí.,,Veličenstvo, vše je připravené. Můžete přejít na pevninu.'',,Děkuji kapitáne. Vám i celé vaší posádce.'' Kývnu na námořníky a zavěsím se do George. Společně sejdeme na zem. Za námi jde Francoise s Esperanzou. A samozřejmě stráže a další sluhové. Čeká na mě kočár. Nasednu do něj a naposledy se podívám na lod', která tu bude stát až do doby než zase budu odjíždět. Kočí práskne bičem a kočár se rozjede.,,Jste nervózní?''zeptá se Geroge.,,Ne,''řeknu a ted' mluvím pravdu. Je to zvláštní pocit, ale najednou jako bych cítila přítomnost své rodiny. Není proč se bát. Tady jsem vyrůstala. Vjedeme do města  a najednou uslyším volat své jméno. Vykouknu z kočáru. Všichni obyvatelé stojí na náměstí a mávají mi. Volají mé jméno a směsí se.,,Tohle jste nečekala, že?''zeptá se pobaveně George.,,To opravdu ne. Myslela jsem, že když mě nikdo nepřijel přivítat hned u přístavu tak, že na mě zapomněli.'',,Ale vůbec ne. Bylo to překvapení.'' Podívám se na něj.,,Ty si o tom věděl?'' George přikývne. Lehce ho praštím do ramene. Potom se zase vykloním a mávám. Jsem dojatá. Děti se snaží běžet stejně rychle jak jede kočár. Lidé mi mávají a slyšet své jméno křičet tolika lidmi je opravdu opojný pocit. Ještě jednou jim zamávám a potom se posadím. Projíždíme branou do paláce. Jedeme královskou zahradou. Potom kočár zastaví. Otevřou se dveře. Sluha mi pomůže z kočáru. Upravím si šaty a podívám se před sebe. Palác mého dětství. Tady žila celá má rodina. Snažím se zahnat slzy. Všichni sloužící stojí u dveří. Podívám se na ně a oni se ukloní. Trošku si nadzvednu šaty a pomalu jdu po schodech. U dveří mě čeká překvapení. Má vychovatelka madam Relande.,,Madam? Jste to opravdu vy?''zeptám se.,,Ano, Vaše Velienstvo,''řekne a ukloní se. Od mého odjezdu se velmi změnila. Její kdysi tmavě hnědé vlasy zešedivěly a kolem očí se jí rýsují vrásky stáří. Hodně přibrala a ikdyž má kolem sebe ještě plášt' bez rukávů jde vidět její korpulentní postava.,,Ráda vás tu vidím,''řeknu.,,Je mi ctí, že vás můžu přivítat jako naši královnu,''řekne pokorně. Pohladím ji po rameni a vstoupím do paláce. Vešla jsem do zahradního salonku. Prošla jsem jím a šla pořád dál a dál. Procházela jsem komnatami. Jako by se tu nic nezměnilo. I vázy, obrazy, židle, stoly, vše bylo na svém místě jako kdysi. Zastavila jsem se před komnatami otce a později bratra. Otočila jsem se na svůj doprovod.,,Počkejte tady,''přikážu a vejdu do komnaty. Je zatažena závěsy. Odtáhnu je. Prach začne vířit kolem. Rozkašlu se. Otevřu rychle okno a světlo i teplo pronikne do komnty. Rozhlédnu se. Na stole je nepořádek. Jako by tu nikdo nebyl od doby co..Slza mi steče po tváři. Rychle si ji utřu a nadechnu se. Přejdu ke stolu. Všimnu si, že je tu hodně dokumentů za vlády mého bratra, ale taky tu jsou věci ještě od otce. Třeba jeho poznámkový deník. Vezmu ho a otevřu ho. Na straně je napsano:
12. května
Margaret mi tolik chybí. Slíbil jsem Catherine, že se za ní pojedeme podívat. Můj zdravotní stav se zhoršuje. Snažím se to přede všemi skrýt, protože král musí vždy vypadat silný. Skutečnost je, ale jiná. Mám strach. Ne o sebe. Smrti se dávno nebojím. Bojím se o svou rodinu. Jsem si jistý, že Phillip bude dobrý král a Margaret je silná, zvládne to. Nejvíc se bojím o Catherine. Poslední dny jako by tušila, že mě ztratí. Musím to skrýt. Musím všechny přesvědčit o své moci a zdraví.
Zavřu deník a přitisknu si ho k tělu. Můj otec. Byl tak silný a přesto zemřel. Najednou uslyším šum. Rychle se otočím. Vidím, že někdo stojí za závěsem u postele.,,Kdo je to?''zeptám se ostražitě. Jsem připravená začít řvát pookud by to byl nepřítel. Objeví se přede mnou žena, která mi neuvěřitelně chyběla.,,Mami?'',,Margaret,''řekne a rozpřáhne ruce. Rychle k ní přiběhnu a obejmeme se.,,Tolik si mi chyběla,''řeknu jí.,,I ty mě.'' Chvíli se ještě objímáme a potom se od sebe lehce odtáhneme. Matka je oblečená celá v černém. Všimnu si, že kolem očí se jí rýsují vrásky ze všeho toho smutku. Taky na sobě nemá žádné šperky. Jen zásnubní prsten od otce.,,Kdy si přijela?''zeptám se jí.,,Před pár dny. Nechtěla jsem se sem vracet, ale vím, že budeš potřebovat každou pomoc. A taky si mi chyběla,''řekne mi něžně. Snažím se nebrečet.,,Jak se mají moje vnoučata?''zeptá se a snaží se o veselý výraz.,,Dobře. Edmund je čím dál víc chytřejší a Lizí roste jako z vody. Malý Phillip a Laetitia jsou rozkošní. Musíš přijed a seznámit se s nimi.'',,Přijedu, ale až později. Ted' se musíme připravit na tvoji korunovaci.'' Přikývnu.,,Ještě před ní se budeš muset sejít se šlechtou. Chci tě varovat. Od smrti tvého otce jsou více draví a odvážní. I tvůj bratr s nimi měl problémy.'',,,Budu na to myslet,''slíbím.,,Kde je Mary Louisa?''zeptám se. Při vzpomínce na bratrovu manželku je mi úzko. Co asi musela prožívat když jí zemřel syn a potom i manžel?,,Víš ona...''matka sklonila hlavu.,,Snad mi nechceš říct, že se zabila,''vyděsím se.,,Ne! To ne. Odešla do kláštera. Řekla, že se chce věnovat dopročinostem a modlit se za duše Phillipa a jejich syna.'' Vydechnu si. Aspoň, že tak.,,Snad tím najde trochu klidu,''řeknu. ,,Snad. Když Bůh dá.'' Chvíli tam stojíme mlčky.,,No, já půjdu do své komnaty. Zítra se setkám se šlechtici,''řeknu.,,Jistě. Tvá korunovace by měla být za dva dny pokud půjde vše dobře,''oznámí mi matka. Kývnu a jdu ke dveřím.,,Margaret?''zavolá na mě. Otočím se.,,Ano?'',,Jsi překrásná,''řekne mi matka a usměje se. Usměju se taky a odcházím.

Seděla jsem v zasedací síni včele stolu. Kolem něj sedělo dalších šest nejvýznamějších šlechticů. Všichni si mě prohlíželi bud' to s odporem a nebo se zvědavostí. Měla jsem na sobě tmavě fialové šaty se zlatou výšivkou. Tentokrát jsem měla dlouhé, rovné rukávy. Šaty mi odkrývaly holá záda, ale mé rozpuštěné vlasy mi je celkem zakrývaly.  Ve vlasech jsem měla tenkou fialovou čelenku. Seděla jsem hrdě v křesle. Snažila jsem se skrýt nervozitu a pochyby. Já jsem královna. Oni by se měli bát mě. ,,Pánové. Jsem ráda, že jste všichni přišli. Jak víte náš král nás opustil a odešel do ráje. A já, jako jediná příbuzná a dcera krále Phillipa II. jsem právoplatná dědička trůnu,''řeknu.,, Výsosti. Nikdo ani nepochybuje, že by jste jí nebyla. Bohužel rada se bojí o vaše závazky ve Francii,''ozve se lord Alfonso.,,Nechápu.'' Zamračím se.,,Vy jste královna Francie. Jste manželka krále a i vaše ctěné děti žijí ve Francii. Ted' když by jste se stala královnou Španělska jak by jste tuto skutečnost vyřešila?''zeptá se mě Don Diego. Nadechnu se sepnu ruce k sobě.,,Je pravda, že jsem královna Francie. Avšak Francie má svého krále. Já jako svrchovaná královna Španělska bych vládla tady a později bych za sebe určila regenta, který by v době mé nepřítomnosti zastupoval moji osobu.'' V sále to zašumí.,,A kdy by jste se vrátila zpět? Pokud vůbec,''ušklíbne se lord Alfonso. Mile se usměji ikdyž mám chut' ho praštit.,,Předbíháte událostem. V první řadě bude má korunovace. Samozřejmě jste všichni srdečně zváni. Potom bych se chtěla seznámit se všemi novými zákony, které zavedl můj zesnulý bratr, váš král. Sama bych potom chtěla navštívit sirotčince a hospici.'' Skloním oči.,,Vím jak tuto zemi zachvátil mor,''zvednu k nim pohled,,chci svému lidu pomoci, aby se mohl uzdravit a být zase tak silný a hrdý jako byl za vlády mého otce.'' Vstanu a všichni se mnou.,,Pánové. Nečekejte, že se budu chovat stejně jako můj otec. To není možné. Nikdo ho totiž nenahradí. Nepochybujte ale, že pro svůj lid jsem ochotna obětovat i svůj život. Žádný národ a ani žádná nemoc tento národ nezničí. Nedovolím to! Pokud mě podpoříte a budete na mé straně, získá Španělsko zpět svoji pověst a sílu.'' Všichni mi zatleskají.,,Dovolím si říct, že jste nás přesvědčila. Královno,''řekne Don Diego. Usměju se.,,Ted' když mě omluvíte.'' Hrdě přejdu místnost a odejdu. První úkol mám za sebou. Ještě zvládnout korunovaci.

Stála jsem u zrcadla. Dívala jsem se na svůj odraz. Měla jsem na sobě stejné šaty jako má matka, když ji korunovaly královnou. Já měla, ale místo pláště pro královnu, plášt' pro krále. Plášt' mého otce a bratra. Byl samozřejmě upravený mé postavě, ale i tak mi dodával jistou sílu. Věřila jsem, že je tu se mnou otec i s bratrem. Vlasy jsem měla kolem hlavy spletené do copu. Prý, aby mi lépe držela koruna. Bylo mi upřímně jedno jak mi vlasy učesaly. Pro mne bylo daleko důležitější, že se stanu královnou země, kterou můj otec tolik miloval. Otevřely se dveře. Stála v nich matka. Dnes si vzala tmavě modré šaty se stříbrnou výšivkou. Chtěla abych se necítila provinile. Musím uznat, že jí to slušelo. Dokonce si vzala i naušnice a čelenku do vlasů.,,Moc ti to sluší,''řeknu.,,Blázníš? Viděla si se? Jsi jako víla. Ne. Jsi královna.'' Pousměju se a podívám se zpět na svůj odraz. Matka ke mě přišla a pohladila mě po rameni.,,Tvůj otec by byl na tebe pyšný,''řekne dojatě.,,Myslíš?'',,Jsem si tím jistá.'' Pohladím ji po ruce. Znovu se otevřou dveře. V nich stojí George.,,Odpust'te, že ruším, ale je čas.'' Kývnu. Narovnám se a odcházím. Za mnou jde matka s Georgem. Potom všichni co jsou v radě a nakonec mé služené - Esperanza a Francoise. Společně jsme došli do katedrály. I tady byly slyšet výkřiky lidí, kteří provolávali mé jméno a přáli mi dlouhý život. Poklekla jsem před biskupem. Ten odříkával modlitby a slavnostní řeč. Potom mi dal požehnání a nasadil mi na hlavu korunu. Musím říct, že byla těžší než ta kterou mi nasadili ve Francii. Nebo se mi to zdálo? Potom mi podal žezlo a královské jablko. Sedla jsem si na trůn. Všichni propukli v jásot.,,At' žije královna Margaret. At' žije naše panovnice!'' Usmála jsem se. Ted' jsem královna dvou království.