Mysterious Queen - DOKONČENO

Nikdy není brzy, říci sbohem

Od toho výstupu v pracovně Christophera jsem hned zapojila všechny své služebné. I přesto, že jsem měla pocit jako by něco ve mně umřelo, nemohla jsem se utápět v tomto pocitu. Ne ted'. Christopher se vyjádřil jasně. Zítra musíme odjet jinak je Edmund v nebezpečí. Nechtěla jsem ani pomyslet, co by Christopher mohl udělat pod vlivem té harpyje.
S balením mi pomáhala, jak Sylvie, tak i Francoise, která moc nechápala, co se děje. Měla jsem v plánu ji později napsat vše, co se stalo, ale nyní jsem na to neměla čas. Dávala jsem všechny své šperky do šperkovnic, Sylvie mi ukládala knihy a listiny do truhlic napravo a Francoise, které přišla  pomoci Esperanza skládaly mé šaty do truhlic, které byly nalevo. Ostatní dostali za úkol pomoci s balením Edmundovi a Madelaine. Lokaj měl připravit koně a kapitán Martínez slíbil, že flotila bude připravena do zítřejšího dne. Vše muselo být připraveno. Nemohla jsem si dovolit chyby. Šlo o život mého syna a mého vnoučete.
Zbytek dne byl chaotický. Měla jsem pocit, že určitě nám něco pochybí. Všechno se odehrálo, tak rychle. Sylvie slíbila, že se do Španělska vrátí se mnou. Nenaléhala jsem na ní. Věděla jsem, že tu má pořád svého syna a ikdyž se nestýkali tak často, měla ho ráda. Ona mě však ubezpečila, že pojede se mnou. Ve Francii ji už nic nedrželo. Podle jejich slov, její syn byl dospělý a měl vlastní život a po smrti jejího manžela, tady zůstávala jenom kvůli mě, a nyní když odjíždím, pojede tam, kde já. Přiznám se, že mě její slova dojala. Opravdu to byla věrná přítelkyně. Objala jsem ji a poděkovala jsem jí za naše přátelství.
Potom, co odešla jsem věděla, že musím zařídit ještě dvě věci.
Počkala jsem do půlnoci než celý palác ztichl. Potom jsem přes sebe přehodila plášt' a kapuci si natáhla na hlavu. Sešla jsem po schodech tajnou chodbou do stájí. Odtud jsem prošla zahradami a pomalu se blížila do centra Paříže. Se skloněnou hlavou jsem procházela uličkami až jsem došla do domu, kde nyní bydlel Jonathan. Třikrát jsem zaklepala a počkala než mi přišel otevřít. Potom jsem vešla a on zamkl dveře. Sundala jsem si kapuci a rozhlédla jsem se. Byl to vcelku malý domek, ale velmi vkusně zařízený. Bylo vidět, že se mu služebná o domácnost stará poctivě.,,Vaše Veličenstvo, prosím, tudy." Jonathan mi pokynul rukou a vedl mě do zadní místnosti v přízemí. Byla to malá místnost, kde hořelo pár svící. I přesto jsem viděla, že je tu hrozný nepořádek. Byla to jeho laboratoř. Úplně stejná jakou měl dříve tajně schovanou na zámku. Všude se válely zmuchlané papíry, politý stůl a milion knih ležících všude, jen ne v polici. Přitom pohledu, který se mi naskytl, jsem se pousmála. Celý Jonathan, pomyslela jsem si. Jonathan předělal knihy, které ležely na židli, na stůl a já se na židli posadila.,,Děkuji. Přišla jsem za vámi, protože si potřebuji s vámi promluvit o velmi důležité věci." Poposedla jsem si, aby jsem se cítila více pohodlně a Jonathan si mezitím sedl na stoličku naproti mě. Upřeně se na mě podíval, čekajíc co řeknu. Sklopila jsem zrak a odhodlávala se promluvit.,,Vaše Veličenstvo?"Zvedla jsem zrak k němu a odkašlala si.,,Ano. Myslím, že je vám známa situace v paláci. Zítra odjíždím společně s princem Edmundem a madame Madelaine. Než odjedu, mám na vás prosbu." Odmlčím se. Jonathan na mě bez mrknutí oka hledí.,,Vzhledem na naši společnou minulost a věci, které sdílíme bych vás chtěla poprosit o pár věcí. Co se týče té první, byla bych velmi ráda, kdybyste se postaral o tu mrchu." Hlas se mi zvýší o pár oktáv. Ani si to neuvědomím.,,Myslíte Anabell? Postarat?",,Ano, myslím tu bosorku. Odjíždím a vzhledem k mému stavu si nemyslím, že se ještě někdy vrátím. Phillip má nastoupit na trůn místo Edmunda, ale budoucnost není nikdy jistá, co se týče nástupnictví. Nevíme, jaká bude situace za týden, měsíc, rok. A ani neznáme, co se odehrává v její hlavě. Na jednu stranu nepředpokládám, že by král prohlásil svého dědice za neschopného vlády, ale vzhledem k nynější situaci, už si nejsem jistá  ničím. Nechci, aby se v té její hlavě urodil nápad, že Pierra dosadí na trůn a bude královna. Pierre je hodný chlapec, nemá tušení, jakou má matku, ale nemůžu riskovat život Phillipa, proto bych vás chtěla poprosit o laskavost. Týden po mém odjezdu, vymyslíte způsob, jak ji zabít. Je mi jedno jestli to bude jed, "nehoda", nájemný vrah. Nepotřebuji to vědět. Jenom ji zabijte. Prosím." Až ted' si uvědomím, že se nakláním k Jonathanovi a lapám po dechu. Nikdy jsem si neuvědomila, jak moc ji chci vidět mrtvou.
Jonathan na mě bez sebemenšího šoku hledí až nakonec přikývne.,,Rozumím. Co, ale uděláme s tím klukem?" Frustrovaně vydechnu. Opřu se o opěradlo.,,Nevím. Nechci ho zabít. Je nevinný a hlavně je to ještě kluk. Prozatím bych ho nechala žít. V klidu. Ale mějte o něm přehled. A pravidelně mi budete hlásit, co dělá, jak se chová. To už se dostávám k té druhé věci. Budete mi jednou za týden posílat zprávy o zdejší situaci. Chci mít přehled o tom, co se tu děje. Nechci být nemile překvapená. Můžete mi v tomto vyhovět?" Jonathan si pohladí vous a přikývne.,,Dobře,"pokývu hlavou,,a poslední věc. Chci abyste našel vhodné dívky. Nemusí být nutně šlechtičny. Hlavně, aby byly věrné. Chci je pro své dcery. Pro každou jednu. At' mají někoho, kdo jim bude věrně sloužit a na koho se budou moci vždy spolehnout.",,Někdo jako je vaše Esperanza?",,Ano. Přesně tak." Jonathan pokýve hlavou a trochu nakrčí čelo.,,Mám jistou představu, které dívky by mohly být vhodné.",,Nechávám tu Francoise. Francie je její domov a ikdyž mi věrně slouží a mám ji ráda, nechci ji odvézt pryč. Španělsky neumí a jediná komunikace s ní, vyžaduje psát francouzsky. Bude ve službách Lizí a kdykoliv vám bude k ruce. Už jsem jí dala instrukce.",,Vidím, že jste myslela na vše,"pousměje se Jonathan.,,Jako vždy,"odpovím s úsměvem. Potom tam chvíli sedíme. Potichu. Jenom na sebe hledíme. Nevím, co více bych měla říci. Je těžké se s ním loučit. Měla bych vůbec?
Vstanu. Jonathan se hned postaví také.,,Měla bych už jít. Potřebuji si ještě promluvit s dětmi a ráno brzy vyrážíme.",,Jistě. To je pochopitelné,"řekne Jonathan. Přikývnu a otočím se k odchodu. Pomalu jdu ke dveřím. Opravdu to skončí takto? Mám ho oslovit? Osloví on mě? Je vůbec dovolené se loučit se sluhou? Zastavím se. On není jen můj sluha, uvědomím si.
Otočím se k němu. Jonathan na mě s očekáváním hledí. Rychlím krokem k němu přejdu a spontálně ho obejmu. Jonathan je očividně zaskočený. Cítím, jak se jeho tělo napne pod mým objetím, ale nakonec se uvolní a obejme mne taky. Ještě pár sekund se držíme v objetí a potom se odtáhnu.,,Chci abyste věděl, že jste byl pro mne více než jenom můj poddaný. Byl jste můj důvěrník, spojenec, spiklenec. Prožil jste se mnou těžké chvíle a já vám nikdy nezapomenu, co jste pro mne udělal...",,Vaše Veličenstvo,"přeruší mě Jonathan a chytí mě za pravou ruku.,,Prosím. Nelučme se. To potom zní jako bychom se neměli už nikdy vidět...",,Vždyt' víte, jak je na tom můj zdravotní stav..."přeruším ho, ale on zakoutí hlavou.,,Nikdo neví, co se stane. Je to život. To je na životě to krásné. Nikdy nikdo neví, co mu přinese. A já se s vámi loučit nechci." Pokývnu hlavou a zaženu slzy. Jeho slova mě opravdu chytí za ruce,,Máte pravdu. Nesnáším loučení. Tak tedy, zatím nashledanou." Jonathan mi políbí ruku a potom ji pustí.,,Bylo mi ctí vám sloužit."

Do paláce jsem se vrátila za svítání. Když jsem vstoupila do komnat, Esperanza a Francoise spaly opřené o sebe navzájem na sofa. Potichu jsem kolem nich prošla a musela jsem se usmát. Čekaly než se vrátím, ale byly už moc unavené, a tak usnuly. V duchu jsem si připomněla, že až budu v Madridu, musím dát Esperanze více volného času. Za ty roky si to zaslouží.
S největší opatrností jsem otevřela dveře a prošla ven. Zamířila jsem do pokoje Lizí.
Stála u okna a dívala se ven.
Přejdu  k ní a pohladím ji po vlasech. Otočí se.,,Nespíš?"zeptám se a usměji se.,,Jak bych mohla spát? Edmund je vyhnán a oficiálně se vzdal trůnu. Otec se zbláznil, ty odjíždíš taky. Bude tu ted' vládnout Anabell a její teror. Phillip se chová zvláštně. Proč mě tu necháváš samotnou?"zeptá se mě vyčítavým tónem.,,Lizí, tak to není." Chci ji pohladit po tváři, ale ucukne. Stáhnu ruku.,,Musíš pochopit jednu věc. Tvůj otec už není ten samý člověk jaký byl. Velmi mi ublížil. Vlastně jsme si ublížili navzájem. Jestli v tom Anabell sehrála velkou roli? Ano. Jestli ji nenávidím? Myslím, že mi dáš za pravdu, že na to mám právo, ale vůči Pierrovi necítím nenávist. Je to hodný kluk. Nemůžu ho vinit za to, jakou má matku. Co se týče tvého bratra, rozhodl se. Vybral si ženu, kterou miluje a jejich budoucí dítě." Lizí ke mně vzhlédne a pootevře ústa v úžasu. Přikývnu.,,Ano. Madelaine je těhotná. Edmund udělal správnou věc. Jsem na něj pyšná. Postavil se za rodinu. To, co se stalo potom, za to nemůže on ani ty. Prostě se stalo. A ty se s tím musíš smířit. Ptáš, proč tě tu nechávám samotnou? Protože ty sem patříš. Jsi francouzská princezna stejně tak jako španělská. Je tu, ale jeden velký rozdíl. Edmund má oporu ve své ženě a bude ji mít v jejich dítěti, kdežto Phillip bude na vše sám. Nikdo mu nic nebude ulehčovat, a proto potřebuje někoho, kdo na něj dá pozor a bude ho vést.",,A tím někdo mám být já? Mám mu dělat chůvu?"odfrkne si Lizí.,,Ne chůvu, ale starší sestru. Vždycky na tebe dal. V budoucnu bude potřebovat tvoji sílu a rozvážnost. Budeš ho držet na uzdě, aby nechyboval a stal se skvělým králem. A také někdo tu musí dávat najevo Anabell, kde je její místo." Lizí se ušklíbne, ale vidím, že už se tolik nehněvá. Vezmu ji za ruce.,,Věř mi. To, že vás opouštím je pro mne to nejhorší, co se mohlo stát, ale já už tu nemohu zůstat.",,Kvůli otci?",,Nejenom kvůli němu. Kvůli situaci ve Španělsku. Kvůli Edmundovi i kvůli mému zdraví. Nejraději bych si vás vzala všechny sebou, ale podle zákona patříte sem. Vždy můžeš za mnou přijet, ale nemůžeš se mnou oficiálně odjet. Trhá mi to srdce, že tebe a tvé sourozence opouštím, ale nejde to jinak. Proto jsem za tebou přišla. Potřebuji, aby si mi něco slíbila." Lizí ke mně zvedne oči.,,Potřebuji, aby si se postarala o své sourozence. I o otce. Vím, že si ted' na něj naštvaná, ale je to tvůj otec. A král. Můžeš mi to slíbit? Mohu se na tebe spolehnout?"zeptám se jí a usměji se na ni. Chvílí se mi zdá, že na mě zase hledí moje pětiletá dcera, která přemýšlí jestli mi podá svoji hračku nebo ne. Ta vzpomínka mě bodne u srdce.
Lizí nakonec přikývne.,,Budeš mi moc chybět,"vzlykne a obejme mě. Pořádně ji stisknu a pohladím ji po zádech.,,Ty mě taky. Moje nejstarší....Všichni mi budete chybět." Slzy se mi nahrnou do očí. Vím však, že nesmím brečet. Rychle si, proto otřu oči. Odtáhneme se od sebe.,,Měla by si jít spát.At' nemáš ráno kruky pod očima.",,Nechce se mi spát,"odvětí Lizí.,,Aspoň si běž lehnout. No tak. Udělej mi radost." Št'ouchnu do ní prstem a ona se zasměje.,,Dobře, dobře. Mami?",,Ano?",,Lehneš si prosím ke mně?"zeptá se nesměle moje dcera.,,To víš, že ano." Pohladím ji po tvářích. Potom si jdeme lehnout. Lizí se o mně opře a zavře oči.,,Tohle jsem měla na dětství nejraději,"řekne Lizí.,,Spánek?",,Ne. Tedy ano, ale nejenom to. Měla jsem ráda, když si ležela mezi námi a vyprávěla si nám pohádky. Nebo jenom tak. Vždycky mě uklidňovalo cítit tvoji vůni a to jak mě objímáš. V tu chvíli jsem byla nejšt'astnější." Pohladím svoji dceru po vlasech a potom ji políbím na čelo.,,Vždycky tě budu mít ráda. At' budu kdekoliv.",,Já vím." Lizí se zavrtí a cítím, jak ji pomalu těžkne hlava. Za pár minut usne. Sleduji ji a dojímám se. Moje krásná dcera. Jak rychle vyrostla. Všichni nějak rychle vyrostli. Vždy je budu milovat. Všechny své děti. Ikdyž mi už nezbývá moc času....