PŘÍBĚH DÁVNA To je ona!

1. OZNÁMENÍ

"To snad není pravda!" rozkřiknu se po celém pokoji. "A kdy jste mi to chtěli říct? Až budu stát před oltářem?" Nechtěla jsem věřit svým uším. Oni mi to doopravdy chtěli oznámit jen tak den před mou svatbou? Tuší to už od mého narození, vědí to už více jak rok a nic mi neřekli? Ani bratři mi nic neřekli. Věděli to? Nebo jim to matka s otcem zatajili tak jako mě?
"Nemůžu uvěřit tomu, že jste na mě ušili takovou habaďúru! Jak jste mi to mohli zatajit? Ví o tom kluci?" Klukama jsem myslela mé tři starší bratry Martina, Edu, Járu a mladšího Toníka. Oni mají alespoň normální jména.
Ale já? Samé divné takové, které se u nás vůbec nepoužívá. Jediné které se mi alespoň trošku líbí je Eleanor a z něho zkrátka Ely, ale tak mi říkají bohužel jenom bratři a moje hlavní  komorná a nejlepší kamarádka zároveň Draha.
"Nechtěli jsme tě tím zbytečně zatěžovat," začne matka potichu mluvit a jde vidět, že ji mrzí, že jsem na ně začala křičet. "A kluci o tom ještě neví. Navíc by tě mohlo napadnout se z toho nějak vykroutit." Dodala matka.
Vždycky jsem měla své rodiče ráda, ale teď jsem je skoro nenáviděla, kdo by na tom byl v téhle situaci jinak. Jistěže bych se z toho chtěla vykroutit, když vůbec nevím, kdo to má být.
"Vše už je připraveno," začne otec konečně mluvit. "Zítra ráno přijede Evžen z Meldberku. U oltáře mu řekneš své ANO," to příšerné slovo jasně zdůrazní. "Odjedeš s ním do jejich království, kde bude brzy poté korunovace, na kterou bychom měli přijet i my a stane se z tebe královna. Jediné co musíš dělat, je to, že se budeš chovat slušně, ukázněně, vybraně přesně podle etikety jako budoucí královna." Dokončí svůj monolog a chce mě pohladit po tváři. Já však ucuknu a ukážu prstem na dveře. Oba se na mě smutně podívají, shodnou se na tom, že potřebuji být chvíli sama a odejdou.
Flustrovaně se skácím na postel a začnu brečet. Proč zrovna já? Nemohla bych ho alespoň nejprve poznat? Nemohli mi to říct dřív?...
Z otázek mě vytrhne rázné zaklepání na mé dveře.
Otřu si slzy z očí a zlomeně křiknu krátké dále.
"Jdeš ven?" ozve se ode dveří a teprve pak vykouknou čtyři střapaté hlavy. "Co se stalo?" řeknou jednohlasně, když si mě prohlédnou čtyři páry modrých očí.
"Budu se vdávat."

Ahoj na začátek taková krátká kapitolka. Snad se Vám bude příběh alespoň trošku líbit.
Neodsuďte tu knížku hned na začátku. Mám v plánu druhý díl, pokud se to povede a pokud bude zájem.
Určitě mi prosím napište, jak se Vám příběh líbil a můžete napsat i něco, co bych mohla zlepšit.
Děkuji.