PŘÍBĚH DÁVNA To je ona!

42. ZNAMENÍ

"Miluj."

Po cestě, jsem zajela ke Zdenovi. Potřebuji zjistit, co všechno ví o té modlitbě a všem, co se děje a já to pořád ještě nechápala.

"Děkujeme Vám předkové
za to, že jste nám poslali tu,
jež byla raněna,
zevnitř i z venčí.
Tu kterou hledali,
sledovali, slídili
a měli ji zabít.
Uvidí budoucnost,
přítomnost
i minulost.
První cizinka
v opomíjené říši.
Ta se znamením
síly a věrnosti,
šípu a srdce.
Té, které pomůže
přítel, nepřítel,
zvíře, příroda.
Ta jež přemůže
zlo a zachrání
mnoho životů.
Obětuje svůj život
za životy všech ostatních.
Dejte jí sílu.
Sílu předků.
Té jménem..."

Dojela jsem k němu a on na mě promluvil, aniž by na mě byť jen mrknul očkem. "Chceš to všechno vysvětlit, viď?"
Kývla jsem na souhlas a on se na mě konečně podíval.
"Arvidána nemá svůj vlastní překlad. Je to něco jako slovo miluj. Miluj je tak silné slovo, že nemá překlad do zrendštiny." Už jsem aspoň věděla, že to není tak důležité a silné slovo pouze pro mě, ale i pro Zdena a zřejmě pro všechny Zrendňany. "Arvidána znamená něco jako nikdy nepřestávej věřit, všechno dobře dopadne, věštby se vyplní." Nakrčil bradu, jakoby nevěděl, jak jinak to vysvětlit. Prohlédl si mě, potom sjel pohledem na Hvězdu, která si to pode mnou spokojeně vyšlapovala a Dámu, která se šťastně motala okolo nás.
"Říká se, že přeživší předků putovali z Alsánu. Na jih jít nemohli, věděli, že je tam řeka Lary a Brande, přes které se nedostanou. Proto putovali na Sever a dál na západ podél břehu našeho ostrova.
Putovali přes území, kde vznikl Derdland s hlavním sídlem ve Várinu. Říká se, že někteří věděli o Temných skalách a proto se rozhodli, že dál nepůjdou a usadili se. Později tam vznikl právě Várin.
Ti nejsilnější z pozůstalých šli dál přes Temné skály. Celou cestu je vedla nejkrásnější a nejsilnější z žen. Muži chtěli proti sobě bojovat o to, kdo přeživší povede, ale nakonec všichni usoudili, že podle bájných slov, to má být žena se jménem Er. Bylo to podobné tomu, co jsem říkal včera. Žena raněna zevnitř i z venčí. Zradili ji, zkáza jí vzala blízké, rány na těle jí braly energii. Ona stále zůstávala silná a vedla ty, které si předkové vybrali. Byla to princezna na útěku, kterou hledalo nejedno království, která stejně při zkáze zanikla, byl mezi nimi i jeden muž Merán, který ji měl zabít, ale místo toho mezi nimi vznikla láska. Ona viděla minulost a zkázu, viděla, jak jednou založí celou říši. Pevnou a silnou říši. Byla cizí stejně jako všichni ostatní tam. Království se rozpadla a nikdo nevěděl, kde která byla. V troskách nebylo možné nalézt vůbec nic.
Pomáhali jí jak přátelé tak i nepřítele a zvířata. Někteří si mysleli, že vidí, jak stromy jinak chvějí listy, když se modlila mraky na nebi se rozestoupí, aby na ni vidělo samo Slunce a Měsíc.
Přemohla záhubu lidstva a zachránila spoustu životů. Měla se obětovat pro svůj lid.
Místo, kde se usadili pojmenovala po jméně muže, kterého milovala, ale který ji měl kdysi zabít. Vzniklou říši potom pojmenovali po ní. Esmer. Bylo to jméno ženy, která dokázala to, co armáda mužů neměla šanci zvládnout.
Měla znamení síly a věrnosti. Šíp jako jizva pod srdcem znamení síly a bolesti, kterou musela vytrpět. Srdce potom jako znaménko na levé noze. Měl to být důkaz lásky, oddanosti, věrnosti a poznání."

Hrdlo se mi sevřelo. Do boku mě udeřila příšerná rána. Až jsem z Hvězdy padala na zem. Naštěstí to kobylka vycítila a lehla si.
Všichni kluci byli okamžitě u mě. Daf si ke mě klekl. Ležela jsem opřená o ležící Hvězdu a u nohy mi odpočívala Dáma. Tom se radši držel na druhé straně od nich a Dorina jsem slyšela něco mumlal zezadu.
"To není možné." Zašeptal můj ošetřující blonďák, když nazdvihnul moji košili. Ostatní jen zalapali po dechu. Ničemu jsem nerozuměla a přes bolest v boku jsem se nemohla ani pohnout. Mat a Zden poklekli. K nim se přidali i dvojčata Rolf a s ním i jeho svěřenec Ben. Teď jsem nechápala už vůbec nic.
Bolest mi najednou projela od srdce po celém těle. Zakřičela jsem až se dva koně splašili, Dáma zakňučela a Ben si zakryl uši. Bolest mi pohltila celé tělo a já se jako v transu zkroutila do kuličky.
Cítila jsem všechny pohledy upřené na mě. Nemohla jsem se ani pohnout. Bolest mi rozedírala útroby. Stravovala se do mého nitra a tam se trhala. Trhala se na malé části, které se rozletovaly a zabodávali všude, kam dosáhly. Bylo to tak strašné až zajímavé, nepopsatelné.
Najednou bolest ustoupila, jako by se vila do země. Slunce vylezlo z mraků, které ho už celé dny schovávalo a začalo neúprosně pálit.
Bolest pominula. Konečně jsem se mohla narovnat a protáhnout se. Bolest se ozívala už jenom z útrob těla a z rozbitého srdce, jako by čekala na to, až bude moct vyplout na povrch. Ukázat svou sílu a dosáhnout nedosažitelného.
Uklidnila jsem se stejně jako všichni okolo mě, kteří na mě s údivem hleděli. V očích se jim zračil strach, nevěříctnost a poznání. Něco v co doufali, věřili a teď to viděli na vlastní oči. Stále klečeli.
Až teď jsem zjistila, že nehledí na mě, ale na mou znovu krvavou košili. Kývla jsem na Dafa, jako souhlas, že může ránu zkontrolovat. Znovu vyhrnul košili a kluci jen sklopili oči.
Nechápala jsem a tak jsem se musela podívat sama. Rána, modřina, otok byly pryč. Ztratily se. Zbyla jenom jizva po šití. Nebyla to obyčejná jizva, kterých mají všichni vojáci plná těla v četmě Toma, Billa a mých milovaných bratrů.
Přes žebra pod srdcem se táhla jizva, která měla přesný tvar, jako by ji tam někdo vytisknul, namaloval.
"Ta jizva..." Někdořekl Henz. Jako by neměl tu sílu vyslovit nahlas to, co si všichni mysleli a čeho se obávali.
"To není jizva..." Brandn se opřel o bratra a nechal nevěřícně otevřenou pusu.
Mat něco řekl, nerozuměla jsem mu pouze první slovo jsem už za ty dny znala. "Olva." Znamená. "Ano."
"Znamení." Koukal na mě Daf, stále držící moji košili. Když si to uvědomil, urychleně ji pustil a ruce si založil na prsou.
"Šíp." Ozvalo se pojmenování toho, co se objevilo na mém boku. Doteď nikdo neměl tolik odvahy to vyslovit nahlas. Dokud to slovo nikdo nevyslovil nahlas, bylo to, jako by to stále nebyla pravda, jako by se to dalo všechno vrátit a obrázek se mi tam neobjevil. Bylo to první slovo, které dneska vypadlo z Toma, kromě jeho "Sakra.", které vyslovil, když jsem se málem svezla z Hvězdy.
Ben přišel blíž a kleknul si naproti Dafovi. Natáhnul ruku a mrknul na mě, čekal na svolení, jestli si může na ránu sáhnout. Pohladila jsem ho po jeho tmavých kudrnatých vláskách. To mu jako souhlas stačilo.
Když se jeho studená ručka dotknul mé nahé kůže, cukla jsem sebou. Ben si toho ani nepovšimnul.
Rozhlédnul se po ostatních. "Takže..." Větu taky nedokončil. Tentokrát to nsbylo jeho ustavičné napodobování dospělých. Bylo v tom mnohem víc. City,  pochopení a víra.
Stejně jako velký chlapi neměl sílu vyslovit i ten zbytek jejich obav nahlas. Bylo jisté, že se toho nezbavím a že budou muset stát na mojí straně, ať už se mezi nás postaví cokoli. Jenom Dorin stál daleko od nás. Jako by nic z toho nechápal nebo ani neznal. Choval se, jako by věštbu ani modlitby v životě neslyšel. Něco mi na tom nesedělo.
Nakonec se odhodlal ten největší z nich.
"To je ona."