PŘÍBĚH DÁVNA To je ona!

38. SPÁNEK

"Jsem ráda, že jste mě unesli právě Vy."

Vzbudila jsem se až pozdě ráno. Všichni byli vzhůru. Chtěla jsem si sednout, ale bolest v boku nebyla tak strašná, jako motání mé hlavy.
"Lež." Řekl ten hromotluk a donesl mi něco na pití. Byl to bylinkový čaj. Zůstala jsem koukat na to, že chlapíci jako oni, znají bylinky. Nebo jsem aspoň doufala, že je znají, jinak bych mohla být mrtvá ne na otravu krve, ale na otravu bylinami.
Usmála jsem se na něj a poděkovala. Viděla jsem jak Daf spí kousek ode mě, vypadal z toho všeho ještě unavenější než já.
Potom přišel Tom s tím svým zadumaným pohledem. "Chvilku počkej, kluci ulovili lišku. Jak ti je?"
"Aspoň že to není had." Pokusila jsem se o vtip, ale Tom byl zase vážný. "Motá se mi hlava a škube mi v boku. Daf vypadá ještě hůř než já."
Brandn mi donesl kousek masa. "Děkuju. Zbylo ještě na Dafa?" Podíval se na mě takovým pohledem jako 'princezna a chce se dělit?'.
"Jo ještě zbylo a není zač." Otočil se na patě a odešel.
Bylo mi té lišky docela líto. Hlad jsem také neměla, ale věděla jsem, že potřebuju něco sníst.
Než jsem to však stihla dojíst zase jsem usnula.

Bylo poledne když jsem se znovu vzbudila. To už se probouzel i Daf. Zvedla jsem se a opatrně si šla balit věci.
"Co děláš?" Vyhrknul na mě ten obr. Zjistila jsem, že se jmenuje Rolf.
"Balíme ať se posuneme aspoň o kus dál." Nevzrušeně jsem mu odpověděla a dál se balila.
"To snad nemyslíš vážně." Ozval se Daf, který se taky zvedl šel ke mně. "Moje největší operace v životě a ty si v klidu řekneš, že jedeš na koni? Nezbláznila jsi se?" Díval se na mě jako na malé děcko, které nemá rozum.
Pohled jsem mu vrátila. "Ne nezbláznila. Maximálně jsem trochu opitá. Jedeme dál. Do večera ještě stihneme ujet kus cesty. Pak zakotvíme. My dva se umyjeme, převlečeme, najíme a půjdeme spát." Daf pochopil, že se ke mě tak nemá chovat a ustoupil. V očích jsem mu viděla krapet studu.
"Myslíš si, že se udržíš na koni?" Ani jsem neviděla Toma přicházet. "Vždyť se motáš už teď."
"Taky proto pojedu s tebou. Tak se snaž nemotat aspoň ty" Řekla jsem jednoduše a koukala na jeho podivený výraz. "Neboj pojedu za tebou. Před tebou už nikdy."
Zase se musel ozvat Dorin. "Ta ti chlapče zadarmo nedá. Znáš to zadarmo ani kuře nehrabe natož naše milostivá poblitá krvavá princezna."
Chtěla jsem mu na to něco říct, ale nikdo mu nevěnoval pozornost, tak jsem to nakonec taky vzdala.
"Tak šup dámy." Zavolala jsem. "Vyjíždíme."
Zůstala jsem koukat, že se všichni začali balit. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem jim řekla dámy nebo chtěli být co nejdříve doma. Teda samozřejmě až na Dorina.
"To ji vážně budete poslouchat na rozkaz?" Čertil se. "To nám od teď poroučí krvavá princezna?"
Nesnášela jsem ho.
"Drž už zobák." Ozval se ten lenoch. Myslela jsem, že s ním bude souhlasit, aby mohl ležet, ale on se v rychlosti balil. "Ta holka chce, aby jsi byl dřív doma a ty si ještě stěžuješ. Posledně tě jenom praštila do hlavy a chtěl si ležet ještě dva dny po tom. Ona přišla o půlku krve a jede na koni. Navíc ti třeba jednou zachrání život. Pokud je to ona." Poslední věta mě zarazila, nechápala jsem to.
Přišel za ním Mat a poplácal ho otcovsky po zádech. Řekl mu asi pochvalu jediné slovo, kterému jsem rozuměla bylo Zden. Takže teď už znám všechna jména.
Došla jsem ještě za Dafem. "Moc ti děkuju." Objala jsem ho. Obětí mi opětoval a zašeptal, že nemám vůbec zač. Prý jednou bude vyprávět dětem, jak ošetřoval samotnou princeznu.
Přátelsky jsem ho plácla do ramene, ale dojalo mě to. Pak jsem si šla stoupnout už za Toma vyhoupl se do sedla. Zezadu za mnou přišel Rolf. Vzal mě opatrně za boky. Snažil se vyhnout místu pod mými žebry. I tak to strašně bolelo, ale mlčela jsem a nechala se vyzvednout do sedla.
Poděkovala jsem a chytla se Toma.
Asi po hodině bolestné cesty jsem ho poprosila, aby jsme dojeli ke Zdenovi.
Zden byl docela překvapený, ale ochotně se se mnou začal bavit, když jsem mu poděkovala za to, že se mě zastal.
"Co jsi myslel tím, že mu třeba jednou zachráním život." Moje otázka ho vyvedla z míry. Rozhlédl se a zůstal koukat na Toma. Nechápala jsem to.
Zavrtěl na mě hlavou a naznačil, že mi to řekne až jindy, jen jsem na to kývnula hlavou.
Opřela jsem se o Tomova široká ramena a usnula. Spánek byl to jediné, co jsem teď potřebovala.

Nevím, jak jsem se udržela na koni za Tomem a kdo mě sundal, ale když jsem se vzbudila už jsem ležela na dece.
Daf přišel ke mě a nesl mi mou sedlovou brašnu s oblečením. Už byl umytý a převlečený.
Podal mi brašnu. "Běž támhle za ten lesík." Ukázal na pár mladých listnáčů, přes které nešlo vidět. "Je tam řeka. Umyj se a převleč se." Byl na odchodu za klukama, ale ještě se otočil a neodpustil si poznámku. "Vypadáš strašně." Hodila jsem po něm Tomovu vestu, kterou mi půjčil jako podhlavník na spaní.
Zasmála jsem se a opatrně zvedla.

Bylo tam tak krásně. Stromy hrající barvami podzimu se rozestoupili a najednou jsem stála na břehu. Na druhé straně byl les a slyšela jsem odtud kukačku.
Voda byla jako led. Po dlouhém dni plném bolesti mě to uklidňovalo a cítila jsem jemné mravenčení postupující žilami někde pod kůží. Jakoby mi voda dodávala sílu, kterou jsem od zjištění o mé svatbě postupně ztrácela.
Kdoví jestli se teď náhodou Evžen nekoupe ve vaně s pěnou, ze které stoupá horká pára. Okolo něj se točí plno služek, protože která z žen, která si ho nemusí brát, by se nemotala okolo prince a budoucího krále?
Přestala jsem nad tím raději přemýšlet, co kdyby do té doby někdo přišel?
Nikde jsem nikoho neviděla a tak jsem se v klidu umyla a převlékla. Měla jsem strach z Dorina, ale doufala jsem, že si ho kluci pohlídají.
Těšila jsem se až usnu.

TOM

Viděl jsem jí na očích ten zármutek, který měla, když se dozvěděla, kdo jsem. Bylo mi jasné, že mi nikdy neodpustí.
Mýlil jsem se. Její srdce bylo natolik dobré a plné lásky, že mi odpustila a dokonce řekla, že je ráda, že jsme ji unesli zrovna my. Byla trochu napitá, ale tehdy přece lidi říkají pravdu.
Nevěděl jsem jestli jsem udělal dobře, že jsem ji vzal s sebou. Není zaručeno, že nezemře. Kdybych ji nechal v hostinci, přišlo by se na to, že žije a poslali by někoho jiného, aby dokončil to, co Zaren nezvládl.
Nesnášel jsem to pojmenování, to jenom ona a občas kluci, mi řekli Tome. Jinak jsem byl pro všechny už čtyři roky Velký Pán, hlavní voják, zabiják a nebo Zaren. Nic z toho se mi nelíbilo, ale nemohl jsem nic dělat, pokud jsem chtěl přežít.
Včera jsem cítil Elyno bijící srdce. Nechtěl jsem, aby trpěla a teď trpěla právě kvůli mě. Cítil jsem, jak se jí pode mnou napíná celé tělo. Každý sval na jejím droboučkém těle.
Působil jsem jí obrovskou bolest a to nejenom fyzickou, ale i psychickou. Bylo mi jasné, že tímto to nekončí. Budu jí omylem a nerad ubližovat dál.
Asi nám to tak bylo souzeno, protože ač bych se rozhodnul jakkoli, tak jako tak bych jí ublížil. Nemám na výběr a ona taky ne. Tedy já teď už nemám, dřív jsem měl. Ona neměla na výběr nikdy a o to ji obdivuji ještě víc.
Nevěděl jsem, jak jí všechnu tu bolest vynahradit. Musím něco vymyslet. Nejradši by utekla, ale to jí nemůžu udělat. Nepřežila by cestu zpět do Esmeru a v Esmeru už vůbec ne. Každý na ni má pifku. A já s tím nic neudělám. Nemám šanci, jí nějak pomoct.
"Omlouvám se."