PŘÍBĚH DÁVNA To je ona!

29. TAK JAK TO MÁ BÝT

"Tom mi právě málem vyznal lásku."

Bill na mě vytřeštil oči. "Páni, ještě že jsem to stihl už předtím. Jinak by mi tě ještě přebral." Zasmáli jsme se tomu.
Pak trumpetista konečně oznámil novou písničku. "A tato písnička patří milované a milující Ely."
Bill si mě k sobě přitáhl a začal se se mnou pohybovat do rytmu.
"To ty?" Na souhlas jenom lehce kývnul a za ucho mi dal poměnky.
"Mají stejnou barvu jako tvoje oči." Zašeptal, udělal se mnou otočku a zaklonil mě.
Oněměla jsem úžasem. Uměl skvěle tancovat. "Jak si věděl, že je to má nejoblíbenější?"
Podíval se někam za mě a mrkl na někoho tam. Při tanci jsem se s ním otočila a viděla jsem Drahuš, jak na nás kouká. "Aha, už je mi to jasné."
Tancovali jsme spolu jako jeden. Nikdy se mi netancovalo lépe, kdysi jsem si myslela, když jsem se učila tančit, že se už nikdy nebudu tancovat radši než s pážetem místo nějakého barona nebo učitele. Ale teď vím, že "Nikdy neříkej nikdy," platí.
Po skončení písničky jsme se navzájem uklonili a Bill mě vytáhnul ven.
Zašli jsme za náš domeček. Přitiskl mě ke zdi a zapřel se rukama, aby mě nezalehl. Sklonil hlavu a jemně mi přejížděl rty po krku. Já jsem svoje ruce dala do jeho vlasů, vískala jsem mu v nich a občas za ně malinkato zatahala. Rty se mi přisál ke krku a myslím, že mi tam z toho zůstane modrák, ale ne že by mi to nějak vadilo. Pak jsme si role vyměnili.
Bill se mi zahleděl do očí a pak pohlédl na moje rty. Zhluboka polkl a mě polilo horko. Pomaloučku se ke mě začal přibližovat, celou dobu jsme si hleděli do očí. Oba jsme se utápěli v studánkově modrých očích toho druhého. Ani jsme se nepotřebovali políbit, stačilo nám, že máme jeden druhého tak blízko u sebe.
Stáli jsme, hledíce na sebe a s opřenými čely navzájem několik minut. Nevadilo nám, že začíná být chladno.
"Páni s jinými, kdybych jen stál, tak se u nudím k smrti, ale s tebou..."
"Ani slova nedokáží přesně popsat to, co máš v srdci?" Zkusila jsem říct to, co jsem cítila já.
"Jo, líp vyjádřit bych to asi nedokázal." Zasmáli jsme se.
Konečně vyplnil mezeru mezi námi.
Vůbec to nebylo jako poprvé. Náš první polibek byl něžný, nejistý, ale zato krásný a lehoučký.
Tento byl tvrdší, pevnější, zato však vášnivější, hladovější, zamilovanější a celkově úplně jiný než ten první.
Líbali jsme se asi docela dlouho, pochvilce jsme se od sebe odloučili, abychom se mohli nadechnout. Bill chtěl pokračovat, ale já nemohla. Přiložila jsem svůj prst na jeho rty, abych ho utišila. Zase jsem něco slyšela.

"Hele Dore, myslím, že můžeš bejt v klidu a nadmíru spokojenej. Princeznička vyměnila našeho skvělého, odvážného a spolehlivého Toma za nějakýho obyčejnýho, venkovskýho, smradlavýho balíka."

Vůbec se mi to nelíbilo. Nevím, kdo mluvil a ani nevím, co by to mělo pro mě nebo pro někoho jiného znamenat. Kdo ještě ví o mě a Billovi a o Tomových citech?
Bill na mě s obavami hleděl. Zaslouží si vysvětlení a já mu je poskytnu.
Nejdřív na mě hleděl jako na úplného pošetilce, ale jak se mu to v hlavě začalo rozkládat, tak asi postupně začal chápat a nakonec se na mě usmál.
Oddychla jsem si. Bála jsem se, že mě nechá až se o tom dozví, ale naštěstí se nic takového nestalo.
Políbil mě na špičku nosu. "Neboj sice tak nějak nechápu, jak je to možné, ale jsi tím výjimečná. Máš skvělý dar, který tobě i ostatním může zachránit životy. Nepotlačuj ho. Spíš se snaž ho zdokonalovat. Může to pomoci spoustě lidem. Snaž se toho slyšet a vidět co nejvíce." Usmál se na mě tím svým krásným úsměvem.
Vzal to s klidem. Bála jsem se, že si bude myslet, žeje blázen a nechá mě, ale ne. Vzal to skvěle a ještě mě podporuje! V to jsem vůbec nedoufala.
Znovu mě políbil.
Vypadlo to, že všechno do sebe zapadá. Všechno nasvědčovalo tomu, aby jsme tady dnes spolu mohli být. Kdybych neutekla před sňatkem, nikdy bych se s ním neseznámila.
"Ale seznámila..."
Zaslechla jsem, ale připadalo mi to, spíše jako výplod mé mysly.
Cítila jsem se tady s těmi lidmi skvěle.
Nechtěla jsem, aby to někdy skončilo. V mé příliš bujné fantazii, jsem si teď svůj život přesně nalajnovala.
Dítě Drahuš a Jirky.
Naše svatba.
Stěhování.
Naše děti.
A klidné stáří.

Vše mělo být v pořádku.
Nic nikomu z nich nechybělo.
V tu chvíli bylo všecičko tak, jak má být.
Ale nic krásného nemůže trvat věčně.

"Měli bychom se vrátit." Zašeptala jsem a ruku v ruce jsme se vraceli zpět k práci.
Tentokrát už nás viděl i Jirka s Tomem. Jirka se na nás od pípy povzbudivě usmál, ale Tom jen obrátil zklamaný pohled.
"Měli pravdu."
Ach, kdy už skončí ty šepoty, nebo kdybych alespoň přesně věděla, kdo to říká. Bylo by vše snazší.

Už je pozdě večer. Lidí ubývá, už tu je jenom skupinka vojáků a pár jednotlivců.
A pak to uslyším, od stolu těch vojáků.
"Štve mě, že jsme nedokázali zachránit prince Martina se slečnou Klárou, kvůli nám zemřeli. Blbí Zrendňané."