PŘÍBĚH DÁVNA To je ona!

34. AU

"Ať už budeš kdekoli, vždycky si tě najdu."

Stále jsem jela jako pytel brambor. Z trysku teď jeli už jen klusem. Strašně mě bolelo celé tělo, každý sval jsem měla naklepaný a cítila jsem každý koňský krok celým tělem. Na žebrech budu mít určitě velkou modřinu od sedla.
Cítila jsem Tomovi ruce položené na mých zádech. Bylo to snad jediné místo, kde mě nic nebolelo, jako by jeho dotek držel místo otěží moji bolest.
Museli jsme jet už spoustu hodinhodin.  Za celou dobu jsem však neřekla ani ň. Oni mezi sebou občas prohodili nějaké slovo, ale ničemu jsem nerozuměla, jako by to dělali schválně. Asi to byla ta jejich zrendština. Ani slovo se nedalo z té jejich barbarštiny rozluštit. Zajímalo by mě, jestli všichni rozumí starojazyku, který mají všechna království na našem ostrově, nebo jestli rozumí jenom zrendsky.
Je to jenom náhoda, nebo je to schválně, že mi zrendština zní stejně jako zrádština? Jeden největší zrádce právě sedí nade mnou.
Ač nerada, tak musím přiznat, že Tomova přítomnost je mi příjemná. Aspoň někdo, komu jsem mohla dřív věřit. Ostatní by mě určitě zabili, ale on si mě veze s sebou a snad by mě nenechal zabít. Proč taky, když se se mnou táhnou už takovou dobu. Alespoň podle toho, co říkal Billovi. Nechá mě přežít, jak dlouho to jen půjde.
Netuším, co se stalo s Billem. Slíbila jsem mu, že se potkáme pod kopcem, ale ani tam jsme se nedostaly. Určitě na mě nečekal půl dne. Otočil se a jel domů. Co by taky dělal s holkou, která jede za mužem, kterého si má vzít.
Jestli se ale vrátil a našel Drahu, určitě se otočil a taky odjel. Proč by jel hledat obyčejnou holku, kterou unesl voják a zabiják ze Zrendnu.
Stejně nevím, jestli bych chtěla, aby za mnou jel. Jet dobrovolně do Zrendnu, by byla ta nejpitomější věc, jakou by mohl udělat. Je to sebevražda. Nikdo se nikdy nedostal tam a ani zpět. Možná budu první cizinec, který se k nim dostane přes hradbu, která obklopuje celou jejich zemi. Nevím, co je na tom pravdy. Nedokáži si něco tak monstrózního představit. Jedno je ale jisté. Odtamtud se rozhodně živá nedostanu, kdo ví, jestli vůbec přežiji cestu tam.

Dlouho jsem si lámala hlavu nad tím, co řekl ten buran. Velký pán. Tak se podle mého učitele a rádce Matyáše z Aldru, říká hlavnímu vojákovi a pobočníkovi vládce. Nemají krále jako mi ostatní, vládne ten nejsilnější, který dokáže zabít předešlého vládce. Vím, že se jim nějak odborně říká, ale asi jsem nedávala na hodinách moc pozor.
Přemýšlela jsem nad tím, že touto hodinou bych určitě trénovala šerm nebo hod nožem, který jsem dostala od Martina k 16 narozeninám. Díky tréninku jsem se dneska přesně trefila do čela tomu mamlasovi. Bude tam mít pěknou bouli.
Ten nůž jsem měla jako jediný a nejdůležitější z mých pokladů, který jsem měla s sebou, schovaný mezi spodním oblečením pro případ nouze. Zajímalo by mě, jestli ho našli a taky mi ho zabavili.

Cesta trvala už celou věčnost. Snažila jsem se doopravdy usnout, ale díky té strašné bolesti to nešlo. Podle mě musela být už dávno tma, ale oni nad přestávkou snad ani nepřemýšleli. Vždyť koně musí už mít žízeň.
Občas mě do hlavy trefily kamínky, které odlétaly od koňských kopyt.
Cítila jsem, jak jedeme znovu dolů z nějakého kopce. Koně tentokrát jeli cvalem místo celohodinového kroku. Natřásala jsem se a cítila, jak mě Tomovi ruce přidržují.
Najednou se pode mnou kůň zhoupl, jako by něco přeskakoval a já se celá otočila. Ležela jsem teď na zádech a myslela, že se brzy pozvracím. Sotva jsem držela stabilitu, abych nespadla pod dunící kopyta.
Koně na rovině přešli do kroku a pak Tom něco zavolal. Nejednou jsme zůstali stát. Otočil mě zpět na břicho. Seskočil dolů a po chvilce opatrně sundal i mě. Chvíli mě jemně držel v náručí, ale pak mě položil na zem a začal ze mě sundávat pytel. Cítila jsem, jak mi vlasy trčí do všech stran.
Po několika hodinách jsem konečně viděla světlo, nebo spíš šero. Slunce už zapadlo a bylo vidět sotva na pár metrů.
Pokusila jsem se opatrně postavit. Nohy mi však vypověděli službu a já se sesunula k zemi.
"Pořád jako pytel brambor." Zasmál se jeden.
Druhý hlas vycházel z poza mě. "Tome, hoď si ji na záda, jako ten pytel."
Tom mě však zvedl za ramena a pomohl mi dojít k prameni řeky.
"Jak se dělá, že nemůže chodit. Neříkal tady snad někdo, že dokáže dobře jezdit?"
Tom se otočil a pustil mě.
Já se znovu odporoučela k zemi. "Au." Tentokrát jsem si však narazila břicho a žaludek se mi otočil vzhůru nohama.
"Tak pánové koukejte." Volal ten, prevít. Zjistila jsem, že se jmenuje Dorin. "Princeznu, která blije, jste ještě neviděli a asi už ani neuvidíte."
Byla jsem na sebe tak naštvaná. Vypláchla jsem si pusu a uviděla svůj odraz ve vodě. Byla krásně čistá, nejradši bych se hned svlékla a vykoupala. Jenže v obležení tolika chlapů si o tom můžu nechat leda tak zdát.
Vlasy mi trčely a byly strašně zacuchané. Obličej je celý zaprášený. Omyla jsem ho znovu vodou a teď byly vidět modřiny a občas krvavá jizva od kamenů, co mi lítaly do obličeje. Zázrak, že mám obě oči.
Napnula jsem se a z posledních sil vstala. Nohy se mi málem podlomily, ale chytla jsem se vzadu za Tomovu vestu tak, aby to ostatní neměli šanci zahlédnout. Tom na sobě nedal nic znát a klidně stal vedle mě.
Narovnala jsem se a pořádně si každého prohlédla. I s Tomem a tím klukem jich bylo devět. Došlo mi, že proti takové přesile prostě nemám žádnou šanci. Aspoň pokud se jedná o sílu. V tom mi to došlo. Tom říkal, že někteří věří na dary a hlasy, které slyším. To je to jediné, v čem mám šanci. Jediná věc, díky které můžu uspět.
"Chápu, že neuznáváte nikoho jako šlechtu. Nesnášíte královské rody a ani nikoho, komu by jste se měli ze šlechty podřídit. Chápu to, proto by jste se i vy ke mně mohli chovat jako k jedné z vás. Nebudete mě poslouchat, to nečekám a popravdě ani nechci. Aspoň byste mě ale mohli nechat jet na mém koni." Podívala jsem se na toho největšího slizouna. "Myslím si, Dorine, že kdyby jsi jel celý den jako pytel brambor, bylo by ti ještě hůř než mě. Protože jsi větší a hůř by ses ohýbal přes koně a chudák kůň. Možná by tě zvládnul i kopytem kopnout do hlavy. Možná by ti udělal hezčí bouly, než jako jsem zvládla já. Docela ti sluší. Až ti bude chybět, klidně se ozvi a udělám ti novou a větší."
Napnul se a bylo vidět, že se snaží ovládnout, aby nevybouchnul. "Laskavě mi vysvětli, jak si přišla na moje jméno."
Tom věděl, že mi ho prozradil a já věděla, že on jim to neprozradí. "Vím hodně věcí a ještě víc se jich dozvídám." Někteří z nich včetně Bena pochopili, že narážím na svůj dar. "Taky vím, že mě tady Pan veliký jako hlavní voják měl zabít, jak přikázal Serdn. Vy jste zase poslechli hlavního vojáka a nechali mě žít. Alespoň prozatím. Takže někoho poslouchat stejně musíte."
Všichni se na mě nedůvěřivě koukali. "Jak o tom všem víš?" Zeptal se jeden, který stál u svého koně a něco lovil že sedlové brašny.
Nakonec vylovil něco, co vypadalo, jako čistá látka na obinadlo a pálenka.
"Hlasy, že mě chce někdo zabít jsem slyšela ještě předtím, než jsem Toma poznala." Všichni až na Dorina na mě užasle hleděli. "Nevěděla jsem ale, komu hlas patří. Až dnes ráno jsem to zjistila díky vám. Zbytek mi přicházel do mé mysli tak nějak postupně během cesty." Neveděla jsem, jestli já sama těm hlasům vůbec věřím nebo jestli to jsou jenom nějaké mé předtuchy nebo sny. To jsem jim vašak za nic nemohla přiznat. Hned by mě zabili.
Znovu jsem si je všechny prohlédla. "Navrhuji, abychom se k sobě chovali jako rovný k rovnému alespoň do určitých mezí. Jsem jenom voják královi armády a nic se nemění na tom, že jsem jeho dcera."
Všichni alespoň kývli na znamení, že to berou. Dorin si však pohrdavě odfknul. Nic jiného jsem od něj ani nemohla čekat. Aspoň jsem věděla, že taky on mě poslouchal.
Cítila jsem, že už mě nohy dlouho neudrží. Musela jsem ještě něco říct, aby to nevypadalo, jako že jsem se zase složila. "Teď si s prominutím sednu. Jet celý den jako pytel brambor není nic pro mě."
Spustila jsem se k zemi, ale žebra bolela tolik, že mi z úst vyšel vzlyk. "Au."
Slyšela jsem, jak se Dorin zasmál, ale už jsem si toho nevšímala.
Tom se ke mně sklonil a odhrnul mi vlasy z čela. Pak si ke mně sedl ten, co vytahoval tu pálenku. Plátno do ní namočil a přiblížil ji ke mně.
Nedošlo mi, co chtěl udělat a tak jsem sebou cukla.
Usmál se na mě. "Neboj, jenom ti vyčistím ty rány. Není to nic vážného, ale trochu vyčistit se to může." Mrknul na mě.
Teď jsem mu už úsměv oplatila a zavřela oči ze dvou důvodů. Aby mi pálenka netekla do očí a abych zmírnila sebou ucuknout bolestí. Bolest jsem žádnou necítila jenom lehké mravenčení, jak se čistidlo zažírá do rány. Asi jsem všude cítila tolik bolesti, že tohle bylo jenom lechtání oproti zbytku.
Když skončil s obličejem, celou mě přejel pohledem.
"Sundej si vestu a vyhrň si košili."