PŘÍBĚH DÁVNA To je ona!

40. NOČNÍ PŘEKVAPENÍ

"Vezmi si tu brašnu a pojď."

Potom už jsem jenom viděl, jak zakopla o kořen. Tomu jsem se začal smát. Pak už ji ten chlap jenom podpíral a došli spolu k ležení.
Pavel mi řekl, že ten, co jí tady povalil na zem, se jmenuje Dorin. U nás byl jako pobočník hlavního rádce a v Esmeru taky. Z toho jsme usoudili, že jde o zrendského špeha. Zajímalo by mě, co všechno ví a jestli v tom má prsty i ten úlisný rádce.
Mluvil jsem s ním, když byl u nás. Celou dobu jsem měl pocit, že se spojí s kýmkoli jiným, kdo mu nabídne víc než Esmer. Jako by pro něj jeho přísaha jejich říši nic neznamenala.

"No vidíš. Ona zvládne všechno." Bavili jsme se večer u ohně.
"Nezávidím ti, že ti taková krasavice utekla od oltáře." Nechal se slyšet Oleg. "My už ti začali vybírat milenku. Pak přijdeš s tím, že jedeme za ní. Najdeme ji. Užíváš si s ní. Najednou nám oznámíš, že si se zamiloval a že ji musíme dostat k nám do bezpečí. Nakonec místo bezpečí ti ji ukradnou a my se máme trmácet přes celej Loskun do země, do které a ze které se nikdy nikdo nedostal. Máme za úkol ji vyrvat že spárů téměř samotnýho pekla. Pět vojáků proti celé říši. A přitom ona ani neví, kdo jsi.
Hochu nechtěl bych být jejím mužem. Už vůbec ne v noci, kdy by mě načapala s milenkou. Tu noc bych asi nepřežil. Nebo až jí řekneš, kdo doopravdy jsi. Chlapče ani jako král to s ní nemáš jednoduchý."
"Nejsem král." Zavrčel jsem. Ještě hodně dlouho jím ani být nechci. Hlavně když Ely není v bezpečí.
"Ale budeš. Nevyhneš se tomu." Petr mi stále připomínal, moji noční můru. Nejsem na něco takového připravenej. A asi ani nikdy nebudu.

Uběhlo několik hodin, když jsme se ráno probudili.
Oleg znovu nahodil téma moje milenka.
Smál se. Smáli se všichni.  "Prosimtě." Přidal se Vítek. "Ta by žádnou milenku ani nenechala přejít přes práh zámku."
Už jsem toho měl dost. "Nechte toho!" Křiknul jsem na ně. "Nezapomínejte, že mluvíte o své budoucí královně." Zůstali na mě opařeně civět. Bylo to vůbec poprvé, co jsem na ně vytáhnul svůj titul. Vždycky jsme byli jenom vojáci. Nic jiného jsem si nepřipouštěl. Až teď, poprvé. Nechtěl jsem být králem, nikdy. Taky se mě, ale nikdo neptal jestli jím chci být.
Záviděl jsem všem klukům, že si mohou vybrat, čím chtějí být. Vždycky jsem chtěl být farářem a pěstovat jahody a brambory. Vlastně jsem jí tehdy poprvé ani moc nelhal. Chtěl jsem být radši farmářem než princem, rovnou u prvního setkání jsem jí svěřil jedno ze svých největších tajemství, které neznají ani kluci.
"To je dost." Vyrušil ticho Petr. "Že sis konečně uvědomil, že nejsi obyčejný voják. Ale chlap, kterýmu budou jednou všichni vojáci patřit."
Všechny jsem je přejel pohledem. Místo aby byli naštvaní, že na ně vytahuji svůj titul. Byli za to rádi. Nechápal jsem je. Petr právě řekl, že mi budou patřit a jim je to jedno? Nic k tomu neřeknou? Žádnou jejich poznámku, kterou si nenechají ujít ani uprostřed bitvy?
"Vy jste paka." Řekl jsem předtím, než jsem se vyšvihnul na Bleska. Ten pode mnou nahrbil hřbet. Byl rád, že zase pojedeme.
"Můžeš být rád, že nezjistila, že ji šmíruješ, když se koupala. Ještěže jsem ti to nedovolil." Nehodlal jsem na to Pavlovi odpovědět a do větru jsem jenom zašeptal. Jako bych dával Ely dobré ráno.
"Už ti nikdo neublíží."

Po několika dnech úmorného putování se nám večer Dáma utrhla z provazu. Řádila, jako by měla poslání něco vykonat. Překousala provaz a rychlostí blesku, to metala přes travnaté lány.
Chtěl jsem jet za ní a dohonit ji. Bylo však jasné, že to nemá cenu. Mířila přímo k Ely. Aspoň to bude vypadat, že ji postrádala a rozkousala provaz, aby mohla za ní. Hledala ji a teď ji po tak dlouhé době konečně našla.

Ely

"Můžeš být rád, že nezjistila, že ji šmíruješ, když se koupe. Ještěže jsem ti to nedovolil."

"Už ti nikdo neublíží.".

Zase mě vzbudili dva hlasy.
Takže včera v tom křoví doopravdy někdo byl, ale nevím kdo. Docela mě to vyděsilo. Někdo nás sleduje a nebo to byl někdo z našich kluků. To by si ale snad žádný nedovolil ne? Aspoň vím, že mě nikdo neviděl se koupat, maximálně Dorin.
Druhý hlas patřil bez pochyb Billovi. Jenom nechápu, jak zjistil, že mi někdo ubližuje.

Dny ubíhaly a nic neobvyklého se nedělo. Kromě toho, že už jsem mohla jezdit na Hvězdě. Byla to úleva jak pro mě tak i pro ni. Konečně zase spolu.
Den za dnem byl pořád stejný. Ráno mi Daf zkontroloval ránu. Najedli jsme se. Vydali jsme se na cestu. Odpoledne jsme se buď najedli v sedle, nebo jsme při náročném terénu slezli. Večer jsme se najedli, pomodlili, občas umyli, převázali ránu a zalehli ke spánku.
Chleby už nám dávno došly. Omezili jsme se na poslední zbytky jídla, to co jsme našli a nebo, co kluci ulovili. Hada jsme už naštěstí neměli.
Uzavřela jsem se do sebe. S nikým jsem moc nemluvila, pokud nebyla potřeba a Dorina jsem, stejně jako ostatní úspěšně ignorovala.

Byl večer ani jsem už nepočítala dny. Nemělo to smysl. Vzdala jsem to. Nevěřila jsem, že ještě někdy uvidím rodinu a své blízké.
Odpoledne jsem viděla divné šmouhy, které se hnaly okolo nás. Kluci na mě začali podiveně koukat, protože místo normální chůze jsem se začala motat.
Řekla jsem jim, že si musíme dávat pozor. Dorin na to zvysoka kašlal a řekl, že si s nimi jenom hraji. Ostatní mi ale věřili. Tušili, že na tom něco bude. Tom hrál, že tomu také věří, ale já poznala, že to také jenom hraje. Nemluvila jsem s ním. Jenom kvůli jídlo a popřání dobré noci, protože se náš zalehací pořádek nezměnil.
Seděli jsme dál od koní okolo malého okýnku, který pomalu vyhasínal, když Hvězda hlasitě zaržála.
Opatrně jsem se zvedla, podlitina se nechtěla hojit, bylo ale jisté, že nezemřu a za to jsem vděčila pouze Dafovi.
"Copak se děje?" Pohladila jsem ji po rozšířených nozdrách. Najednou jsem uviděla ve tmě tmavý stín. Na druhé straně další. Než jsem stihla cokoli říct, aby se ostatní přišli podívat, skočilo to na mě.
Byli to vlci, už zase. Ten jeden mě povalil a zůstal stát na mě. Tlapu nechal přímo položenou na nehodící se ráně. Cítila jsem, jak se z ní uvolňuje krev a oni závětřili a cítili to taky. Pach krve.
Než mi stačil pomoc kterýkoli z vojáků, kopla do té černé zrůdy, které kapala slina z huby přímo na můj obličej, Hvězda. Nabrala ho kopytem a to ho odhodilo aspoň dva metry daleko. Opatrně jsem se postavila. Bylo jich aspoň dvacet. Kluci už stihli napálit klacky, vzít s sebou jídlo a obklíčit koně, aby se jim nic nestalo.
Tom stál přímo vedle mě, ale další šelmě, která se ke mě hnala, nestíhal zabránit. Moje zbraně mi pořád nevrátili a asi ani nevrátí, vlastně se jim ani nedivím.
Tenhle vlk zůstal stát těsně přede mnou a zkoumal mě pohledem. Z krku mu visel utržený nebo překousaný provaz. Vytřela jsem si prach z očí a podívala se znovu.
"Dámo." Zašeptala jsem. Ona na pozdrav stěkla a vydala se na pomoc proti vlkům. Upozornila jsem všechny, aby jí neublížili. Právě ve chvíli, než ji málem smetl Mat, který se mě přihnal před ní zachránit.
Chvíli boj se šelmami trval, ale nakonec většina utekla. Poslední už stál na Dorinovi. Přihnala se k nim Dáma a vlka odehnala. To by ale nebyl Dorin, aby nechtěl ublížit Dámě a tím i mě.
Vzal dýku a chtěl Dámu probodnout. Naštěstí jsem byla dost rychlá a klackem ho praštila do hlavy. Asi jsem mu udělala už třetí bouly. Vůbec mi to nevadilo, spíš naopak. Zasloužil si to a klidně mu při další příležitost udělám další. Nemám s tím problém, narozdíl od něj. "Toho jsi klidně mohla nechat sežrat."
Podívala jsem se na Dámu, podařilo se mu ji říznout.
Klekla jsem si k ní. Stála, vrtěla ocasem, lízala mi tvář a skákala po mně.
"Děkuji Dámo. Zase jsi mě zachránila."