PŘÍBĚH DÁVNA To je ona!

35. KOUPEL

"Sundej si vestu a vyhrň si košili."

Všichni včetně mě jsme se na něj zaraženě podívali a nechápali jsme o co mu jde.
Zasmál se a pokusil se to vysvětlit. "Neboj. Viděl jsem, jak jsi celá napjatá a po té jízdě budeš mít určitě aspoň modřinu na žebrech. Vím, že ač se to nezdá dost to bolí. Namažu ti to." Řekl a ukázal na krabičku s mastí, kterou vytáhnul z kapsy.
Pochopila jsem, že ví, co dělá a že už to patrně také nejspíš zažil. Věřila jsem mu. V jeho hnědých očích byla laskavost. Nikdy bych neřekla, že takhle milý kluk dokáže zabíjet nevinné lidi. Nakonec jsem se posadila. Celou dobu jsem byla opřená o Toma. Sundala jsem si blůzku a uviděla, že se mi přes košili prosakuje krev a opatrně ji vytáhla.
Tom se prudce nadechl. "Odpusť. To jsem opravdu nechtěl. Nevěděl jsem, promiň." Zašeptal. Nevím jestli nechtěl, aby to ostatní slyšeli nebo jestli to chtěl utišit sám před sebou.
Sama jsem neměla slov, proto jsem mu jemně zmáčkla koleno.
Můj ošetřovatel jenom vykulil oči. "Páni." Povzdechl si. "Je to horší než jsem čekal." Na to se všichni sebrali od svých prací a od uvázaných koní a šli se na mě podívat. Slyšela jsem i jedno udivené hvízdnutí. A Dorinovy kecy. "No jo nedali jsme jí k sedlu polštář." Všichni ale stáli naklonění nade mnou a sledovali moje bolavá žebra.
Nakonec jsem se odhodlala a s bolestí ohnutá krk, abych se na to nadělení taky mohla podívat. Nic hezkého to opravdu nebylo.
Nebyla to jenom obyčejná modřina. Celé břicho od boku k boku bylo oteklé. Na levé straně, kde se mi bok dřel o Tomovo sedlo, byla krvavá podlitina, která vypadala příšerně. Už jsem pár takových měla, ale jenom menší od kotdu nebo od sedla. Ale nikdy ne takovou obrovskou. Vždycky se musí nechat trochu dozrát a pak ji buď propíchnout nebo praskne sama. Podlitina splaskne až po tom, co z ní vyteče všechna krev, voda a hnis. Nebo tak to mě a bratrům dělali naši doktoři. Není to nic hezkého.
"Bude to dlouho bolet. Nemám tady na to žádnou výbavu. Budeme se muset modlit, aby jsi do toho ne chytila infekci. Kór po tom zaprášeném pytli." Celé tělo jsem měla černo hnědé od prachu, díky pytli víc než ostatní. "Budeš se muset umýt. Potom se to bude muset..."
Nenechala jsem ho domluvit. "Vím, co to obnáší. Párkrát jsem to už zažila." Všichni okolo nás vykulili oči ještě víc. Myslela jsem, že víc to už nejde. Brzy jim snad vypadnou.
"Já se teda modlit nebudu." Nechal se někde zezadu slyšet Dorin. Nikdo ho však nevnímal. Dovedu si představit, jak ho namíchlo, že se všichni starají o mě a ne o něj.
"Udělej, co budeš muset. Vím, co mě čeká."
Ustaraně se na mě podíval. Cítila jsem, jak mi Tom sevřel rameno. Taky už to zažil?
"Dneska to jenom trochu vyčistím. Umyješ se a vyčistím to ještě před spaním. Ráno to stáhnu a přivážu ti k zádům rovný klacek." Nechápavě jsem zavrtěla hlavou. Ochotně se dal do vysvětlování.
"Klacek tě donutí držet se rovně v sedle a nehrbit se, aby se podlitina ještě víc nedřela." Tím vlastně rozhodnul, že zítra konečně pojedu na koni. Nikdo nic nenamítal, ani Dorin, což mě dost překvapilo.
Můj provizorní lékař zatím jemně čistil ránu.
"Děkuji... Hmm."
Usmál se a natáhl ke mně ruku. "Daf."
Podání ruky jsem mu opětovala. "Ely. Děkuju Dafe." Vůbec mi nevadilo, že neznal etiketu, podle které nabízí ruku urozenější nebo žena. V tomto případě jsem byla oboje, ale byla jsem ráda za porušování pravidel. Bavili mě to a jeden z rádců, kteří mě měli rádi, Jonáš z Berlu, říkal, že pravidla jsou od toho, aby se porušovala. Já toho byla důkazem a jeho slova s radostí potvrzovala.
"Není zač, princezno." Nesouhlasně jsem se na něj podívala a on se jen ušklíbl.

"Otočte se!" Zavelel můj ošetřovatel. Dostala jsem se ke kraji řeky. A stála tam už jen ve spodním prádle.
Opatrně jsem si stoupnula do vody. Byla ledová, ale moje svaly to i tak uklidnilo. On mi držel deku, aby na mě nebylo vidět a sám byl otočený zády ke mně. Tom byl taky otočený. Jednou rukou držel mě za ruku, abych nespadla a v druhé měl moje oblečení.
"To je cavyků." Nechal se slyšet Dorin. "Příště abych jí stlouknul vanu a ohřál vodu."
"Klidně můžeš." Ozvala jsem se zpoza deky. "Možná bych ti dokonce poděkovala a omluvila se ti za tu krásnou bouly, co ti vyrostla na čele."
Odfrknul si. "Tak se netěš. Vany se nedočkáš a poděkuješ mi tak jako tak."
Na to jsem už nic neodpověděla. Ať si myslí, co chce. Stejně jsem měla co dělat, abych do vody nespadnula celá.

Po mém koupání už byla pořádná tma. Možná už bude do hodiny půlnoc. Opečeného hada, kterého někdo z nich ulovil jsem s díky odmítla. Hady jíst nechci. Vymluvila jsem se na to, že po mém nevolnu, by to nebylo asi nejlepší nápad a tak jsem si dala jenom suchary ze svých zásob.
"No jo, princezna má strach, aby zase neblila. Jen tu šavli hoď co nejdál od nás." Už mě ty Dorinovy kecy lezly krkem a myslím, že ostatním taky a ještě dýl než mě. Pokud nebylo potřeba, nikdo s nikým nemluvil.
"Já jsem slušně vychovaná, takže nebliju, ale ztrácím. A pokud si zapomněl tady s vámi nejsem princezna. Nic jsi proti tomu nenamítal. Chápu, že s tím možná nesouhlasíš. Nebudeme to proto radši rozvádět. Přeji vám dobrou chuť." Pomodlila jsem se. Někteří z nich se taky modlili. Celou dobu při modlitbě měli zavřené oči, ale každý z nich se v jednu chvíli podíval na mě. Nerozuměla jsem jim, ale pochopila jsem, že se asi doopravdy modlí za mě. Ač to byli barbaři, kteří zabili část mé rodiny. Byla jsem jim vděčná, alespoň za tu modlitbu.
Daf mě nakonec ránu znovu vyčistil a převázal.
Tom mi mezitím přinesl deku a pokrývku. Udělal mi ležení kousek od ohně, aby mi nebyla zima a sám si ustlal vedle mě.
Daf se usalašil kousek od mých nohou. Musela jsem ho ubezpečit, že kdyby to moc bolelo nebo to prasklo ihned ho vzbudím.
Tom mě zababušil až po uši a pak slastně ulehl čelem ke mně. "Chci se ti omluvit. Taky jsem měl na žebrech podlitinu. Vím, jak to bolí. Odpusť. Zapomněl jsem na to. Ostatní chtěli, aby sis nepamatovala cestu."
Unaveně jsem se na něj podívala. "To nic. Za tohle nemůžeš." Dala jsem důraz na slovo 'tohle'. Chtěla jsem, aby z toho pochopil, že mu stále vyčítám jeho podraz.
"Mohl jsem ale..." Rukou jsem mu přikryla pusu, aby nemohl dál mluvit.
Chtěla jsem už spát. "Dobrou noc."
"Dobrou." Odpověděl a byl zticha. Konečně jsem mohla usnout i já.

Spala jsem jenom chvíli, když jsem vedle sebe ucítila nějaké pohyby a šum. Automaticky jsem vykopla nohu do vzduchu až mi zapulzovalo v podlitině. Něco jsem však trefila.
Trvalo mi chvilku, než jsem si uvědomila, kde vlastně jsem.
Sedla jsem si a Tom se zvednul hned po mně. U mých nohou se svíjel Dorin.
"Au! Ty mrcho. Musíš mi ubližovat i ze spaní?!" Vyjel na mě. To už u něj stál Tom.
Zívnula jsem si a po delší pomlce jsem odpověděla. Někteří už byli taky vzhůru stejně jako Daf, který se tyčil za Dorinem. Ben a další na druhé straně ohně, kde měl věci i Dorin stále spali.
"Nemusela bych ti nic udělat, kdyby jsi mě k tomu nevyprovokoval." Dál se držel za postižené místo pod břichem a propaloval mě pohledem. "Jak nám vysvětlíš, co jsi dělal uprostřed noci u mně? To jsi nás chtěl všechny jen tak vzbudit?" Mluvila jsem tiše, abych náhodou nevzbudila ostatní.
Jemu slova asi došla. Znovu tam přede mnou klečel a, světe div se, nic neříkal. Jeho boule se leskla v záři dohasínajícího ohně.
Tom s Dafem na sebe v krátkosti kývnuli. Každý ho vzal za jednu paži a zvedli ho na nohy. Dorin si stále držel svoje přirození.
"Buď ráda, že ty tvoje blouznění ti dokáží zachránit život. Jednou je stejně přelstím."
Vypadalo to, že mu Tom s Dafem něco udělají. Přihnal se k nim ale nějakej jinej. Byl z nich nejstarší. Asi nedokázal mluvit starojazykem jako všichni ostatní.
Vzal Dorina za jednu paži a vlekl ho na druhou stranu ohně, co nejdál ode mě. Cestou si vzal s sebou i svou deku. Dotáhnul Dorina až k jeho pelechu. Dal mu pěstí do břicha a Dorin se svalil na svou deku. Potom se podíval na mě. "Děkuju." Řekla jsem. On na mě jenom kývnul bez náznaku reakce v obličeji a lehnul si vedle svíjejícího Dorina.
"Děkuji." Zopakovala jsem ještě jednou a všichni, kteří mezitím vstali si znovu lehli.
Tom se na mě starostlivě díval. "Jsi v pořádku?" Na odpověď jsem mu jenom kývla. Na nic jiného jsem se už nezmohla. "To byl Mat." Víc jsem už nerozuměla, protože jsem usnula.
Nakonec se mi už jenom zdála poslední věta.
"Musíme se tě naučit ochránit."