PŘÍBĚH DÁVNA To je ona!

12. SESTŘENICE

"Jirko pojď, potřebuji pomoct."

Jirka se však odtáhnout nenechal a dál hleděl na Drahu.
Ta však viděla, jak se k němu ta holka důvěrně má. Do očí se jí draly slzy. Pomalu se otočila ke dveřím. Slzy jí začaly téct po tváři a ona se snažila co nejdříve se odtud dostat pryč.
Jirka se však vyprostil ze sevření té dívky a vyběhl za ní ven.
Ta dívka se na mě podívala nechápavým pohledem.
"Kdo jste?" Zeptala se milým tónem.
Podívala jsem se na ni, byla Jirkovi docela podobná.
"Já jsem Ely a to je moje kamarádka Draha." Odpověděla jsem na její otázku a hlavou kývla ke dveřím.
Vykulila oči. "Ta Draha, se kterou si Jirka plánuje svatbu?"
"Jo přesně ta." Odpověděla jsem jí a zamračila se na ni.
"Povídal mi o ní." Objasnila mi.
To už jsem nevydržela. "Povídal ti o ní. A ty jsi se ho stejně snažila dostat? Kdo vůbec jseš?" Bylo mě z ní blbě.
"Nekřič, jsou tady lidi. Jsem jeho sestřenice Alena. Pro tvou informaci už vdaná. Potřeboval tady s tím pomoct, protože letos tu je víc lidí než kdy dřív. Konečně se rozneslo, že tady není naše hamižná teta a hostinec teď patří mladému muži, který čeká na svou lásku, která je za branami zámku." Dořekla a sama se divím, že je tak klidná, i když jsem ji tak hrozně obvinila.
"Omlouvám se." Sklonila jsem hlavu.
Usmála se. "Omluva přijata. Teď mi pojď pomoct, než se ti dva vrátí."
Šla jsem ráda. S Alčou jsme pracovaly do té doby, než se vrátili.

DRAHA

Bylo to hrozné. I když mi psal, měl jinou. Já kačena si myslela, že počká na mne.
Jsem tak důvěřivá.
Proč běží za mnou? Zrádce.
"Drahuško!" Volá za mnou. Jak si může vůbec dovolit mě takhle oslovovat? Vůl.
"Počkej. To není tak, jak si myslíš!"
Že by mu došlo proč utíkám? Jak to asi tak mělo vypadat jinak? Zpomalila jsem.
"Přece nemůžu mít vztah se svou vdanou sestřenicí."
Zastavím se a podívám se na něj.
"Cože?" Nechápu.
Zasměje se. "Vždyť je to Alena. Je tady víc lidí než kdy jindy a tak mi tady pomáhá." Došel ke mě.
No jasně Alena, byla mi nějak povědomá.
Sklonila jsem zahanbeně hlavu. "Omlouvám se."
Obejmul mu mě a po tolika letech jsme se konečně políbili. Byl to nedočkavý hladový polibek.
"Miluju tě." Zašeptal mi do rtů.
"Já tebe víc." Vrátila jsem mu polibek.
Při polibku se usmál. Zničeho nic se ode mě odtrhl. Držel mě za ruku a druhou něco hledal v kapse. "Nosím ho všude s sebou." Řekl a zničeho nic poklekl.
Před mýma očima otevřel malou dřevěnou krabičku. Kleknul si na jedno koleno a s nepředstíratelným napětím a se zastřenou nadějí se na mě zamilovaně podíval.
"Vezmeš si mě?"