39. ŠMÍROVÁNÍ

79 8 0
                                    

"Omlouvám se."

Slyšela jsem hlas Toma. Věděla jsem, proč se omlouvá stejně dobře jako, že za to nemůže. Nesmí si mě dávat pořád za vinu. Jinak se z toho zblázní.
Vím, že je to těžké. Sama si smrt Martina a Kláry dávám za vinu pořád. Naučila jsem to schovat do hlavy na horší časy. Babička, kterou jsem z celého srdce spolu s dědečkem milovala, mi vždycky dávala rady do života. To ona mi dala moje nejkrásnější jméno Eleanor. Pramatky vždy vybírají poslední jméno svých vnuček, pokud tedy žijí. Říkala:

"Drž si svůj hněv, zradu a nenávist na později. Až budeš potřebovat, vypluje na povrch a dodá ti sílu. Větší sílu než se komu může zdát."

Tak jsem to taky chtěla udělat. Vzpomínala jsem na prarodiče a oblékala jsem se, když jsem z křoví něco zaslechla. Chtěla jsem se k němu přiblížit, ale za sebou jsem uslyšela kroky.
"Tak krvavá princezno." Dorin mi strčil hadr do pusy a pevně mě držel. "Teď mi neutečeš." Zasmál se až jsem cítila jeho nechutný zatuchlý dech. Chtěla jsem se mu vykroutit, ale zmáčknul mi ránu a já se svezla na zem.
"Ty potvoro." Zařval, ale jen tak, aby ho nebylo slyšet ke klukům. Nesnášela jsem toho chlapa.
Pokoušel se mi stáhnout kalhoty. V tom křoví, to zase zašustilo, jako by se tam někdo pral. Na zajíce to vypadalo moc velké. Bylo jasné, že to není kámen, který Dorin hodil, aby odlákal mou pozornost, jak jsem si nejdřív myslela.
Dorin byl natolik zaměstnaný mými kalhotami, že si křoví vůbec nevšimnul. Byla jsem naštvaná, že brašnu, ve které jsem našla nůž od Martina, odkopnul daleko ode mne.
"Dorine!" Ozvalo se o kus dál. Dorin ztuhnul. Vytáhnul mi látku z pusy a snažil se mi pomoct na nohy.
Z poza stromu se objevil Mat. Můj násilník mu něco vysvětloval zrendsky. Pak mě opatrně oklepal. Pochopila jsem, že se mu snaží vysvětlit, že mi vlastně pomáhá. Nakonec se sebral a odešel.
Mat přišel ke mně a já tam pořád stála zmatená, co se vlastně stalo.
"Promiň, že jsem ho neuhlídal." Řekl starojazykem!
"Ty mluvíš...?" Nenechal mě to doříct a rukou mi zavřel pusu. V křoví to zašustilo. Podíval se tam, ale nakonec se podíval zpět na mě.
"Nekřič. Pro všechny bude nejlepší, když to zůstane tak, jak je to teď." Oddělal mi ruku z pusy. "Nikomu to neříkej, pro svoje i moje dobro." Ač jsem tomu moc nerozuměla, kývla jsem na souhlas.
"Vezmi si tu brašnu a pojď." Poslechla jsem a šla s ním. Křoví se už nepohnulo.
"Vím, kdo ti pomůže naučit se zrendsky. Nějaká slovíčka už jsi stejně stihnula pochopit, viď?"
Zůstala jsem ohromeně stát. Pokynul mi, ať pokračuji v cestě do našeho ležení. "Jak to víš?"
Pokrčil rameny. "Arvidána."
"Tak to pořád nevím, co znamená."
"Řekni Zdenovi, ten ti to vysvětlí." Už jsme se blížili k ležení. "Nikomu neříkej o tom, že umím mluvit starojazykem. Nedávej na sobě znát, že rozumíš nějakým slovům, na to bude čas až u nás. Na nic se mě neptej. Nikdy jsme spolu nemluvili."
Poslouchala jsem a nekoukala pod nohy. Zakopnula jsem o kořen.
Mat mi pomohl vstát. Na tváři mu vlál pobavený úměv. Vzal mou brašnu a hodil si ji na rameno. Podpíral mě a nakonec na mě nenápadně mrknul.
Nedocházelo mi, co se právě stalo. Ale chtěla jsem vědět, proč to všechno pro mě dělá. Nebo pro sebe?

Už bylo po modlitbě a leželi jsme zabalení v dekách.
"Neomlouvej se mi. Nemáš za co." Vypadal překvapeně, že jsem to slyšela.
"Proč ne? Můžu za to přece já." Díval se na mě se smutkem v očích.
Položila jsem mu ruku na rameno jako nedávno Dafovi. "Nemůžeš za to. Nebyl to tvůj nápad. Jenom si poslouchal rozkaz."
Chtěl něco namítnout, ale já ho nenechala. "A opovaž se být pořád v tak divné náladě. Jinak s tebou končím. Dobrou noc."
Pochopil, že si už nechci povídat a respektoval to.
"Dobrou." Zašeptal a usnul dřív než já.
Stejně jsme si aspoň v něčem podobní. Naplníme rozkazy, které nám byly přiděleny a na důsledky můžeme zemřít a ne jenom my.

PŘÍBĚH DÁVNA                                                          To je ona!Kde žijí příběhy. Začni objevovat