PŘÍBĚH DÁVNA To je ona!

11. HOSTINEC

"Jsme tady."

Konečně to vidím.
To o čem vždy mluvila s takovou vášní.
Místo, které milovala.
Místo, kde vyrůstala.
Místo, kde zůstala její láska.
Teprve teď pořádně vidím, jak je tady krásně.
Je to ještě krásnější, než jsem si představovala.
Už se nedivím, že se sem chtěla vrátit.
Milovala to tu.
I ty lidi.
Vrátila by se sem i kdyby měla utéct ze zámku.
Šla by sem i když by jí hrozil trest smrti.
Chápu to.
Miluje to.

Byla to krása, přesně jak říkala.
Jen je mi líto, že už nepoznám její rodiče ani sestru s dvojčátky, ale Drahy sestra se odstěhovala na druhou stranu Esmeru, aby zapomněla na ztrátu svých rodičů a své milované sestry.
Vždycky mi vyprávěla o téhle vesnici. Vyrůstala tady s rodiči. Její maminka však onemocněla a tak ona s otcem začali vypomáhat v tomhle hostinci. Matka však zemřela a oni museli pomáhat pořád.
Jenže Draha se zamilovala do mladého hospodského.
Drahomíra a Jiří.
To se ale nelíbilo paní hostinské a tak Drahu s otcem prodala zámku.
Drahy otec však cestu do zámku nepřežil. Draha se stala služebnou a protože zrovna odešla Hanka, stala se z ní moje hlavní komorná a nová nejlepší přítelkyně.
Stále však myslela na svého Jiříka. Dopisovali si spolu a díky tomu se dozvěděla, že zemřela paní hospodská a nikdo jim nebude stát v tom, aby byly spolu. Ale ona nemohla odejít ze služby.
I po pěti letech si stále dopisují a vědí, že se stále milují a chtějí být už napořád spolu.
Vždycky mi vyprávěla o tom, jak vypadá. Světlovlasý, vysoký, hubený, pracovitý, šikovný, milý a pohledný.
Těšila jsem se na to, až ho poznám. Chtěla jsem vidět, jak to bude vypadat až se uvidí po takové době.

Hostinec byl celkem velký, roubený. Před ním stojí dřevěný povoz a několik koní, kteří patří hostům hostince.
Hostinec měl v patře balkony a na nich byly pověšeny dřevěné truhlíky s růžovými a červenými muškáty.
Vzadu byly stáje a zahrada, na které byla nějaká zelenina a brambory. Menší louka a ovocný sad. Malý domek, ve kterém je prý pár náhradních pokojů pro hosty a kde bydlela jeden čas i Draha s otcem.
Z komínu vychází jemný kouř, asi už Jirka něco dobrého kuchtí. Až teď si uvědomuji jaký mám hlad. Už se moc těším, až se najím.
Ze dveří vyleze skoro opilý chlap a to je teprve odpoledne.
Koně odvedeme k tyči a uvážeme je vedle ostatních. Vezmeme s sebou naše věci a vcházíme dovnitř.
Sedneme si do tmavého rohu místnosti. Všechno si pořádně prohlédneme.
Je tady několik stolů a na to, že ještě není ani brzní večer je tady dost plno. Asi uprostřed místnosti je pult s pípou na pivo a na bílé a červené víno.
Draha říkala, že v létě dělá Jirka i rybízové, malinové a ostružinové víno.
Kousek od pultu s pípou jsou dveře, které vedou do kuchyně. Soudím tak, protože se odtud line úžasná vůně.
Obě dvě na ty dveře upřeme pohled. Právě z nich vychází mladý muž. Na sobě měl bílou zástěru, červenou vestu a po obou bocích černé kožené kapsy.
Vypadá přesně tak, jak mi ho Draha popisovala. Jde k nám, ale ještě si nás nevšiml.
Draha do mě drkla a na tváři se jí rozlil úsměv štěstí. "To je on." Zašeptala a nespouštela z něho své čokoládové oči.
Konečně si jí všiml, oči se mu rozzářili a ústa se mu roztáhla do užaslého upřímného úsměvu.
Draha vyskočila ze židle a šla k němu, on šel zase k ní.
Ani jeden si však nevšiml, že z kuchyně vyšla mladá dívka a rychlým krokem míří k Jirkovi. Vzala ho za ruku a táhla ho s sebou do kuchyně.
"Jirko pojď, potřebuji pomoc."