PŘÍBĚH DÁVNA To je ona!

30. ZVRAT

"Štve mě, že jsme nedokázali zachránit prince Martina se slečnou Klárou, kvůli nám zemřeli. Blbí Zrendňané."

Svět jakoby mi zčernal. Nastal zvrat. Nic dobrého v mém životě nemohlo trvat věčně. Všechno se mi musí pokazit. Život mi stále klouže mezi prsty a já nejsem schopná ho pevně chytit a držet.
Džbány, které jsem nesla, mi vypadly z rukou. Sama jsem se sesunula k zemi a slzy mi neovladatelně tryskaly z očí, které snad už navždy pohasnou. Bill se ke mě přihnal. Vzal mě do náručí a lehce mě políbil na čelo. Víc už si nepamatuji.

Probudila jsem se okolo mě stáli všichni až na Jirku, který asi musel zůstat v hostinci. Měsíc svítil dovnitř mého pokoje, díky němu jsem poznala, že už je pozdě, ale oni tady stejně stále sedí se mnou.
První si mě všimla Drahuš. Přiklekla si vedle postele a vzala mě za ruku. "Co se stalo?"
A pak mi to zase došlo. Mého bratra zabili Zrendňané i s Klárkou, která čekala miminko. "Prasata, hovňousové, blbci, zrádci, neandrtálci, chuligáni, vrahové." U posledního slova mi všechno došlo. Zrendňané zabili mého bratra, mou švagrovou a mou neteř nebo synovce, krále, královnu a prince nebo princeznu, jedny z těch nejhodnějších, nejlepších a nemilosrdnějších nástupců trůnu, které kdy mohla naše země mít. Nejhorší je to, že zabili mé dvě, vlastně už tři milované osoby, lidi, které jsem milovala. Cítila jsem prázdnotu. Díru v srdci, kterou už nikdo nikdy nezaplní.
Vzpomínala jsem na naše společné zážitky. Na to jak se mě vždycky zastával, když jsem chtěla zůstat s nimi a nejít vyšívat. Jak mě jako malou nosil na ramenou a pak hodil do postele nebo do vody. Vždy mě povzbuzoval a věřil mi. Věděl, že dokážu všechno, co si zamanu. Vzpomněla jsem si, jak jsem ho tady naposledy objímala. V tu chvíli by mě ani v tom nejhorším snu nenapadlo, že bych o něj mohla přijít.
A Klárka? Měla srdíčko na správném místě. Byla by z ní ta nejlepší a nejmilovanější královna, jaká kdy seděla na našem trůnu. Ani na matku by neměla. Byla tak čistá, laskavá, pro mého bratra, jejich dítě a naši zemi, ač se zde nenarodila, by byla ochotna dát svůj život.
Byla to pro mě rána. Cítila jsem, jak mi moje srdce buší, ale jinak než dřív nebo když jsem s Billem. Jako by část z něj chyběla. Nikdy už to nebude jako dřív. V životě už je nebudu moct obejmout.
Slzy mi tekly a tehdy jsem to slyšela. Šepot. Hlas mého milovaného brášky.
"Neboj se sestřičko. Dokážeš všechno, co budeš chtít."
Nemohla jsem mu odpovědět, ale mohla jsem si slíbit i pro něj, Klárku a jejich maličké, že udělám cokoli, aby se všem zase žilo líp. I když Martinovi s rodinkou už nepomůžu.
Slzy mi tekly z očí a všichni na mě vyděšeně hleděli. Nechápali, co se stalo, ale věřili, že je to něco hrozného.
Měla bych jim to říct. Musím.
"Zrendňané..." Podívala jsem se na ně, všichni na mě nechápavě hleděli, chtěli vědět víc. Jen Tom se na mě nedíval. Otočil hlavu z okna, něco tajil, ale byla jsem příliš rozrušená na to, abych nad tím mohla více přemýšlet.
"Zabili ho..." Hlas se mi zadrhával od pláče. "Zrendňané ho zabili."
Lucka si sedla ke mě na postel. A opatrně něžně promluvila. "Koho?"
"Mého nejstaršího bratříčka." Všichni se na mě dál smutně dívaly. Bill si sedl vedle mě a držel mě v náručí. Lucka s Drahuš mě držely každá za jednu ruku a Draze už taky tekly slzy. Přece jenom Martínka znala, spoustu ji toho naučil a mnoho toho s ním zažila. Pomohl nám k útěku.
Tom dál nepřítomně hleděl z okna, ruce sevřené v pěst a hlavu mírně natočenou do strany.
"Aaa..." Koktala jsem, byly to strašné, vůbec to nešlo vyslovit nahlas, natož to pochopit. "Zabili ho... i s manželkou... s mou švagrovou... ona... ona čekala miminko... malého drobečka... tolik si přáli holčičku... Angeliku... Eleanorku... mou neteř... nevadilo by jim... kdyby měli chlapečka... mého synovce... malého cvrčka.
Zítra... já... odjedu... pojedu s Hvězdou... domů... musím tam být... musím být s nimi... je to kvůli mě... kdybych udělala to... co jsem měla... nejeli by nikam... nic by se jim nestalo... vdám se... za koho budou chtít... pojedu domů."
"Ne to ne!" Vyhrkla Draha až jsem se lekla.
"Pojedu, musím..."
Bill mě pohladil po ruce. "Pojedeš ale až po zítří, musíš si odpočinout a nabrat síly."
"Musím jet... co nejdříve... musím být s nimi... budou mě nesnášet... ale já je měla ráda... pořád mám..."
Trvalo dlouho než jsem to vykoktala. Slzy mi stále tekly dál. Draha brečela a ani Lucka, ač je neznala, neměla suché oči. Bill mě ve své náruči kolébal a cítila jsem jeho jemné polibky ve svých vlasech.
Konečně mi došlo, komu patřily ty smrtící výkřiky, které jsem slyšela, ale nikdy by mě nenapadlo, že budou patřit právě jim.
Najednou se Tom prudce otočil. Vyběhl ze dveří pryč, nikdo z nás to nechápal.
Podívala jsem se na Billa, ten se na mě lehounce usmál a dál mě kolébal.
Slyšela jsem šepot, neustával, ale vzdaloval se.
"Zemřel. Zemřel tvůj bratr. Zemřel tvůj bratr kvůli tobě..."
Byla jsem tak strašně vyčerpaná, že jsem usnula a nic víc už nevnímala.

BILL

Když usla nenápadně jsme se s Luckou vzdálili. Draha zůstala, přece jenom je znala taky.
Musím poslat rychle Pavlovi zprávu.
Řeknu jí, kdo jsem. Sice se se mnou nebude bavit, ale sama domů nepojede.
Vezme si mě. Bude muset, i když ji nechci do ničeho nutit. Miluji ji. Nechci o ni za nic na světě přijít.
Ztratil jsem ji už jednou, víckrát ji už neztratím.
Bude si mě muset vzít, jinak války mezi královstvími zničí mnohem víc než jen jednu princeznu, prince a jejich rodiny a přátele.

TOM

Dorin sice říkal něco o skvělém královském ničení, nebo co. Ale tohle jsem nečekal. Neměli za úkol zabít někoho z královské rodiny. Kromě - kromě princezny. Ale zabít následníka trůnu, to je válka.
Tohle si určitě ani Serdn nepřál. Teď nám půjde po krku celý Esmer ještě víc, než kdyby jsme zabili jenom princeznu, která zradila dvě země.
Musíme princeznu unést dřív, než bude pozdě.
Všechno to s klukama musíme do podrobna naplánovat a pak to přesně podle plánu uskutečnit.
Musí to vyjít, zachráním ji tím.

ELY

Vzbudila jsem se vedle Drahy. Zase jsem slyšela hlasy. Proč jsem je neslyšela už dřív? V zámku se mi nic takového nestávalo.
"Ztratil jsem ji už jednou, víckrát ji už neztratím."
A pak druhý.
"Musí to vyjít, zachráním ji tím."
Nedopatřením jsem sebou moc pohnula a kamarádku vzbudila.
Protáhla se a pak zašeptala. "Jsi v pořádku?"
Kývla jsem. Slzy mi došly. Bolelo mě u srdce. Cítila jsem v sobě strašnou prázdnotu. Díru.
"Dneska se sbalím a zítra ráno odjedu." Ani jsem se nemohla podívat Draze do očí. Tušila jsem, co přijde.
Rázně vstala. "Tak to teda ne!" Stoupla si přímo přede mě a ruce dala do pasu. "Jely jsme sem spolu a spolu taky odjedeme. Nenechám tě jet samotnou. To ses zbláznila? Přece tě jen tak nenechám samotnou zrovna teď?"
Taky jsem se zvedla a ruce jsem jí dala na ramena. "Nemůžeš se mnou jet. Musíš tady zůstat s Jirkou a navíc čekáš miminko. Nemůžeš si jen tak vyjet na koni na tak dalekou cestu. Navíc nechci, aby se ti něco stalo. Zapomněla jsi? Jsem pro ně zrádkyně. Obycejna holka, která zradila dvě království, zrušila svoje slovo budoucí královny, slovo budoucího krále a slovo dvou králů. Budu mít veliké štěstí, pokud o mě bude mít Meldberk pořád zájem, s čím už nepočítám. Nechci, aby ti něco udělali. Přece jsi mi pomohla k útěku." 
Slyšela jsem šumění.
"Bude si mě muset vzít, jinak války mezi královstvími zničí mnohem víc než jen jednu princeznu, prince a jejich rodiny a přátele."
Opatrně jsem zavrtěla hlavou. Zase ty hlasy. Podle té věty bych řekla, že to musel vyslovit princ Evžen. Ale hlas byl stejný jako jeden z těch dvou mužských, které slyšívámvtak často.
Kamarádka se na mě podívala, dělala, že si nevšimnula mého strnulého výrazu a chytila mě za ruce.
"S Jirkou jsme vydrželi od sebe několik let, tohle nás nezabije. Miminko je ještě malé, cestu v pořádku zvládne a navíc Jirka o něm neví.
Vždycky můžeš říct, že jsi mi to přikázala a nikdo nebude moct nic namítat, jenom jsem poslechla svou paní. A nebo řekneš, že jsem byla natolik věrná, že jsem té nemohla pustit, aby jsi byla sama, že jsem jako každá správná služka plnila svoje povinnosti.
Slíbila jsem ti, že za záchranu života s tebou budu už napořád a že ti vždy budu sloužit. Dodržím to. Nic a nikdo mi v tom nezabrání."