PŘÍBĚH DÁVNA To je ona!

36. MODLITBA

"Musíme se tě naučit ochránit."

Ráno mě tahle věta vzbudila. Sluníčko už začalo vycházet. Někteří z mých únosců už začali balit svoje deky zpět do sedlových brašen. Jiní ještě spokojeně pochrupovali.
Tom tuhle větu neřekl, jeho hlas už poznám. A ať to bylo od kohokoliv z nich, nechápala jsem, proč by mě zrovna některý z nich chtěl chránit a z jakého důvodu. Každopádně mě to dost povzbudilo.

Chystali jsme se už na cestu. Nenechali mi Hvězdu, prý jsme ještě příliš blízko. Dostala jsem jiného koně, kterého vedl Tom. Veškeré věci mi připevnili zpět na Hvězdu, kterou vedl jeden kluk z dvojčat. Nebo aspoň vypadali jako dvojčata.
Daf mi předtím přivázal dvě větve pevně k tělu, předem je ale musel taky ovázat. Snažila jsem se zakrýt si to nejdůležitější, co šlo. Tom mi v tom ochotně pomáhal a držel košili, jak jen se co nejopatrněji dalo.
Po cestě se Daf držel blízko nás. Je-li jsme jako první. Mat si hlídal Dorina a jeli jako poslední.
Tom mě ubezpečil, že Dorin u sebe pistoli nemá. Takže teď už jsem jenom doufala, že není v hodu věcmi alespoň natolik zdatný jako já.
Stále jsem nezjistila, jestli je můj nůž na stejném místě. Do čistého oblečení jsem se zatím nepřevlékla. Prašná cesta prý bude trvat ještě pár dní, dokud ji nenahradí travnatější část Loskunu. Podle Dafa mi jedna zakrvácená košile bohatě stačí.
Dělali jsme samé okliky, podle Tomova pohledu jsem pochopila, že se vyhýbáme vesnicím. Bylo mi divné, že jsme ještě nikoho nepotkali. Asi se téhle cestě raději každý vyhýbá. Popravdě se nikomu nedivím, kdybych věděla, že tudy jezdí zrendští vojáci, ani bych se sem nepřiblížila.
Ale ví o tom vůbec někdo, že tudy cestují? Kdyby se to otec dozvěděl, že se sem dostali vojáci z cizí země bez povolení, mohlo jít o válku nebo aspoň o pozabíjení cizích vojáků.
Otec však žádné povolení ohledně Zrendňanů nedělal, to bych věděla. A pokud to někdo z okolních vesnic nahlásil, musel to otci někdo zatajit. Král nesnáší Zrendn.

Cesta pořád vede po proudu řeky. Pravděpodobně to bude řeka Brande. Měla by pramenit u nás. Potom teče přes celý Loskun až ke Zrendnu, kde lemuje hradby. U vchodu do Zrendnu se do Brande vlévá trochu menší řeka Lary. Ta pramení v Derdlandu. Obě řeky se dají překročit pouze pár kilometrů od prameniště. Zbytek je moc divoký, široký a plný kamenů.
To mě učil nás nejvyšší rádce. Nevěděla jsem, jak to všechno může vědět. Kardan z Kontu mě nesnášel a já jeho. Tohle nás učil podrobně a byl do toho zabraný, asi byl pyšný na to, že toho ví tolik o jedné zrádné zemi. Asi proto nás to jako jediné z toho, co všechno nám nakecal, zaujalo a pamatuji si to. Teď jenom doufám, že to všechno byla pravda a ne něco, co si vymýšlel a cpal to do hlaviček královských dětí. Vůbec bych se tomu nedivila.
Chtěla bych vidět jeho škleb, až by se dozvěděl, že díky němu jsem teď věděla, kde to vlastně přibližně jsem a co mě na téhle záhadné cestě čeká.

V poledne pražilo slunce a tak jsme se i s koňmi schovali do stínu. Koně včetně Hvězdy se volně pásli u břehu.
Daf mi kontroloval ránu a Tom zatím do dřevěných kelímků a bandasek na cestu nabíral vodu.
"Uvidíme, jak to bude vypadat večer." Prohodil Daf a začal mě znovu stahovat mezi klacky. "Buď to zítra praskne samo nebo to budu muset udělat já." Podíval se na mě. Věděl, že nemá šanci, že bych mu mohla věřit. Pokud do rány při prasknutí nebo čištění donese jediné smítko, můžu na to i umřít.
Usmála jsem se na něj. "Dřív bych ti po tomhle všem nevěřila ani slovo." Odmlčela jsem se a on se mi upřeně díval do očí. "Teď jsem se ale už docela změnila. Věřím ti. Vím, že mi pomůžeš tak, jak nejlépe zvládneš."
Teď mi úsměv oplatil a přidělal konec látky. Tom se mezitím vrátil, dokonce přinesl i hrst lesních jahod. Dlaň mi podržel před obličejem. Zaklonila jsem hlavu a otevřela pusu. Celou hrst mi tam nasypal na jednou.
"Mňam." Olízla jsem se. "To je lepší než královské menu. Děkuju."
Zamračil se. "To je bolestné za včerejšek."
V jeho pohledu byla lítost. "Řekla jsem ti, že to není tvoje chyba." Mrkla jsem na něj i na Dafa. Před ním jsme se nebáli normálně bavit. "Navíc díky tomu mám od všech víc soucitu."
Daf se zasmál a odnesl si všechny věci do brašny. Tomovi se aspoň rozplynul ten jeho teď již každodenní škleb.