PŘÍBĚH DÁVNA To je ona!

10. LUPIČI

"S Eleanorkou na tebe budeme myslet."

Doufám, že Eleanorka bude ráda, že se jmenuje zrovna po mě.

Den poté co jsme odjely od Hanky, už jsme nebyly moc daleko od konce našeho plánu.
S Drahou jsme se bavily o tom všem co se nám za těch pár dní na cestě stalo. Pořád jsem byla neskutečně dojatá z malé Eleanorky. Draha mě naštěstí chápala, protože její starší sestra Jana po ní pojmenovala holčičku z dvojčátek, které Drahuška pomohla odrodit. Už se těším až je uvidím.
Zrovna jsme si povídali o tom, že mě dost zajímalo, jak to vypadá u nás na zámku, po té co jsem jim ujela. Proto jsem Hanku poprosila, aby mi poslala na zámek dopis o tom, že se jí narodila malá Eleanor. A pokud dopis někdo přečte a odepíše na něj Hance, tak mi dá vědět. Pokud však Hance nikdo neodepíše, pak mi to řeknou bratři, až za mnou přijedou.
Najednou se před námi zjevili tři lupiči s pistolemi namířenými na nás.
"Takže děvenky." Začal ten první, asi vedoucí party. "Slezte z koně je-li vám život milý."
S Drahou jsme se snažili hrát leknutí a strach, ale naší strategii máme probranou už roky, od té doby co se mnou začala jezdit na mé né vždy bezpečné výpravy.
Pomalu jsme slezly s koní a s rukama nahoře zůstaly stát.
Chlapi si už mysleli, že nás mají v kapse. Ale to se šeredně spletli, protože ještě neviděli mě s Drahou.
Když nás viděli tak vystrašené, řekli si, že jim nemůžeme ublížit a položili pistole. To neměli dělat.
S Drahou jsme vytáhli naše meče a začaly jsme. Bojovali jsme na život a na smrt. Chlapi něco takového nečekali, a tak měli u sebe jenom klacky, takže nám to šlo rychle.
Vedoucího jsem flákla dost silně do spánku tím jeho klackem a okamžitě se skácel k zemi. Zato ty druhédva bylo trochu těžší zdolat. Jednoho jsem si vzala já a jednoho Draha.
Udělala jsem pár výpadů a on je vykryl, proto jsem přešla k naší strategii.
Odfoukla jsem si pár uvolněných pramenů z čela a začala si rozpínat první knoflík vesty. Řeknu vám, že levou rukou to jde docela špatně.
Moje rozepínající se vesta ho vyvedla z míry a já ho jednou dobře mířenou ranou klackem do hlavy dodělala.
Ani trouba netušil, že pod tím mám drátěnou a ještě lněnou košili.
Draha zkusila to stejné. Dokonce měla rozepnuté všechny knoflíky na vestě a začala rozpínat i ten na lněné košili. I když levou rukou to jde špatně, brzy ho rozepla.
S tím chlapem to nic neudělalo, že by se mu Draha nelíbila? Vždyť po ní jel každý voják ze zámku. Asi není jeho tip.
Draha málem zakopla o kořen. Tím mě vrátila zpátky do reality a vnukla mi nápad.
Normálně jsem tomu smradovi podkopla nohy a Draha ho přetáhla.
Pak jsme si obě sedly na zem na jemný mech a odpočívali.
Po chvilce jsme se přesunuli k veliteli. Byl špinavej a smrděl. Díky mé raně byl stále v bezvědomí a skoro nedýchal. Rozhodli jsme se ho tam nechat.
Konečně se u nás objevila Dáma.
Šla si do lesa ulovit večeři i když bylo ještě brzy.
Mrtvý králík ji bezvládně visel z tlamy s prokousnutým hrdlem.
Hodil by se nám k večeři.
Jen jsem na to pomyslela a Lady položila hnědého králíka na zem přímo před naše nohy.
Sice tady nebyla, když jsme potřebovaly pomoct s těmi lapkami, ale aspoň nám přinesla večeři.
Jídlo od Hanky nám zůstane až na zítra.
Naposledy jsme pohlédly na ty tři prevíty a pak už nasedly na koně. Jely jsme dál s vidinou upečeného králíka k večeři. A Lady spokojeně běžela za námi.

Další den jsme jely už od brzkého rána, abychom na místo dorazily ještě dneska.
Drahuška byla nadšená. Konečně jsme byly někde, kde to dobře zná a kde vyrůstala.
Dojely jsme do vesnice.
Draha roztáhla širokánský úsměv a zastavila koně před krásným hostincem.
V tom mě konečně došlo, že jsme přesně na místě.
A Draha mi to po chvíli potvrdila. "Jsme na místě."