PŘÍBĚH DÁVNA To je ona!

17. ZABIJE MĚ?

"To je ona."

Zase jsem uslyšela ten hlas. Už jsem ho slyšela jednou, ale nevím, který to je. Buď je to ten, který si mě chce vzít nebo ten, který mě chce zabít.
Z kuchyně jsem vyšla zpátky do místnosti. Ti dva mládenci si sedli vedle stolu těch vojáků. Kruci.

BILL

S tím mužem jsem vešel dovnitř. Okamžitě jsem uslyšel dámský povýšenecký hlas, který mohl patřit pouze té osobě, kterou jsem hledal.
"To je ona." Omylem jsem zašeptal.
Když jsem ji uviděl, měla na sobě čepec, který vyjadřoval, že jste vdaná.
No jistě chtěla utéct, protože byla zamilovaná do někoho jiného. Já blbec si myslel, že by se do mě mohla někdy zamilovat. Pokud ji od něj odtrhnu, nikdy mi už nebude věřit.
Budu se muset vrátit s nepořízenou. Nemůžu ji odtrhnout od někoho, koho miluje. Tak sobecký zase nejsem.
Podíval jsem se na svého doprovázitele. Celou dobu ji sledoval, asi se mu líbí. Vrhal na ni, ale divný skoro až vražedný pohled.

ELY

"To je ona."
Znovu tentokrát to byl akorát ten druhý hlas.
Ti dva mladíci na mě hledí celou dobu, od té chvíle co přišli. Co když si to říkali zrovna oni dva. Achjo asi je budu muset poznat, abych rozpoznala jejich hlasy.
Bohužel si už nepamatuji, který z těch dvou hlasů chtěl co.
Třeba si vzpomenu.
Vydala jsem se k nim.
Zastavil mě ale ten voják. Vzal mě za ruku a stáhl si mě do klína. Snažila jsem se od něj vymanit, ale držel dost pevně. Proto jsem se mu podřídila a usadila jsem se na něm. Kdyby chtěl začít dělat něco jiného, můžu začít křičet o pomoc. Tady v místnosti je dost lidí a hlavně mužů na to, aby mi pomohli.
"Tak ty jsi vydaná?" Zeptal se úlisně.
"No ano." Nevěděla jsem, co na to říct. Tohle se stát nemělo.
"Kde máš muže?"
Neumím lhát. "Můj muž zemřel. Ušlapal ho kůň." Řekla jsem a snažila se o to největší zoufalství, jaké jsem mohla zvládnout.
Usmál se na mě. "To mě opravdu mrzí. A v tomto případě bych tě mohl utěšit dnes v noci, alespoň nám nebude nikdo a nic stát v cestě."
Tak to teda ne. Vstala jsem a snažila jsem se být stále zdvořilá. "Děkuji za nabídku, ale musím ji odmítnout."
"Nejsem zvyklý na to, aby mi některá dívka nevyhověla. Dnes večer si tě najdu."
Tak to už přehnal. "Řekla jsem, že ne pane."
Můj pohrdavý tón ho dorazil. Vzal mě hrubě za ruku a snažil si mě přitáhnout k hrudi.
To už jsem nevydržela. Vzala jsem jeho nedopitý džbán piva, rychle jsem se zvedla a džbán mu vylila do klína.
Všichni se začali smát. "Jé omlouvám se. Bylo to nedopatření."
On ale nebyl zvyklý na to, aby se mu někdo smál. Vzal mě pod krkem, přitom mi shodil čepec a mé vlasy se uvolnily.
Muž mě asi poznal. Viděla jsem Drahu, jak to celé sleduje a nemůže se pohnout z místa.
Všichni si mysleli, že to voják jen hraje, ale on mě chtěl zabít a donést mě otci, jakože mě našel mrtvou. Zabije mě?
Nevím jakto, ale dokázala jsem mu na chvíli číst myšlenky.
Už sahal po dýce. Viděla jsem v jeho očích jak umírám.
Najednou se ti dva mládenci, kteří seděli u vedlejšího stolu zvedli, dýku mu vyrazili z ruky. A už ho odváděli ven.
Ještě za mnou však zavolal. "Najdu si tě princezno."
Každý to naštěstí bral tak, že mě princeznou nazval jen tak.
Zbytek vojáků dopilo, zaplatili a odešli za ním.
Mezitím se Draha ujišťovala, že jsem v pořádku.

Ti dva se vrátili. Zachránili mi život. Jenom oni, já a Draha jsme
viděli dýku, po které sahal.
Už jsem se byla umýt a čepeček jsem vrátila na své místo, na Drahy místo.
Došla jsem k jejich stolu.
"Moc vám děkuji za záchranu. Pivo budete mít na účet podniku."
"Není zač a děkujeme." Řekl mladík s hnědými krátkými vlasy a modrými oči, vypadal na nějakého farmáře. Soudila jsem tak podle jeho rukou. Samý mozol a jizva.
"A koho jsme to vůbec zachránili?" Zeptal se ten druhý. Měl na sobě hnědé oblečení. Delší tmavé vlasy mu splývají okolo uší. A prohlíží si mě zelenými oči. Taky měl mozoly na rukou, ale jizvy ne.
Ty hlasy byly podobné těm, které jsem slyšela šeptat, ale nejsem si jistá, že jsou to ony.
"Ely číšnice. A vy moji zachránci?"
Začal ten zelenoočko. "Jsem myslivec, jmenuji se Tom." Řekl a dál mě pozoroval.
"Já jsem Bill a jsem..." Zarazil se. Copak je to něco, co nám říct nemůže, nebo jen neví jak to nazvat? "Farmář."
Farmář. Moje předtucha byla správná. Byl to opravdu fešák. Asi se za to jen před Tomem styděl, nejspíš se ještě moc neznali.
"A mrzí mě, co se stalo vašemu muži. Muselo to být hrozné." Řekl zklamaně.
Podívala jsem se mu do očí, měli skoro stejnou modroučkou barvu, jako mám já. Jeho však byly hezčí. "Popravdě řečeno." Začala jsem se jim tam přiznávat. "Jsem vdaná nikdy nebyla. Jenom zasnoubená, ale ze zásnub sešlo.
Měla to být taková ochrana. Doufala jsem, že si na mě potom nikdo netroufne, na vdanou ženou, ale spletla jsem se."
To však zaujalo farmáře. "Proč sešlo z vašich zásnub?" Byl nějak moc zvědavý.
"Nemilovala jsem ho." Řekla jsem prostě. "Ani jsem ho neznala. Prostě jsem se jen chtěla vdát z lásky." Kývl. A asi se mu i trochu ulevilo i když nevím proč.
Potom jsem odešla.
V hostinci chtělo přespat příliš mnoho lidí, proto dva muži měli podle Drahy spát se mnou.
Byly to ti moji dva zachránci. Draha je vybrala schválně. Jednou mě už zachránili, takže by se o mě nemusela tolik bát.
Měli spát v pokojích nade mnou. Já spala v přízemí.
Odcházela jsem s nimi k domku. O všem jsem je informovala.
"Dobrou noc, krásně se vyspěte." Popřála jsem jim a vešla do svého pokoje.
"Dobrou." Ozval se za mnou myslivec.
"Krásnou dobrou noc." Popřál mi Bill a krásně se na mě usmál.
Než zavřel dveře nakráčela si to dovnitř milostivě Dáma. "Že ty jsi zrovna dneska přišla pozdě, Dámo."

BILL

Je už pozdě v noci. Probudil mě nějaký šramot. Ten hluk přicházel z venku.
Říkal jsem si, jak asi vypadá Ely, když spí. Když měla na hlavě čepec, byl jsem hrozně zklamaný. Když pak řekla, že její muž zemřel, bylo to už trošku podivné. Nakonec když nám to vysvětlila, se mi hrozně ulevilo, že nikoho nemá. Pořád mám ještě šanci.
Když mi pak řekla, že se chtěla vdát z lásky, chápal jsem to a chtěl jsem jí to umožnit.
Hluk venku nepřestával. Uslyšel jsem otevírání Elyných dveří. Chtěla někam jít. Nemůžu jí povolit, aby někam šla. Ne potom co se dnes odpoledne stalo to s tým vojákem. Musím jít za ní, i kdyby šla jenom na záchod.
Pomalu jsem otevřel dveře a sešel jsem ze schodů. Tom šel asi za mnou. Byla už venku. Vykoukl jsem ze dveří.
Zády ke mě stála osoba v plášti, která držela mou snoubenku. Byl to ten voják. Ta svině. To mu neprojde. Neodejde odsud živý. O to se postarám.
Musel ji držet hrozně pevně, nemohla se ani pohnout.
"Teď tady udělám to, co jsi mi nechtěla dovolit a pak tě zabiju."