PŘÍBĚH DÁVNA To je ona!

44. DÉŠŤ

"Hodná holka. Šikulka."

Ely sebou cuknula, jako by to také slyšela, ale víc už na sobě nedávala znát.
Potom se Dáma ladně otočila a šla zpět na své místo. Zalehnula vedle Hvězdy a zalezla pod Elynu ruku.
Začal jsem poslouchat. Oleg mě pro jistotu chytil a neměl v plánu mě ani na minutku pustit.
Včera je napadli vlci. Ely vyprávěla jak ji i Drahu taky napadli. Byla mezi nimi i Dáma a nakonec je zachránila. Zůstaly jí jizvy od biče, proto fenka zůstávala s vlky. Ti jí nemohli ublížil tak, jako lidé. Když chtěli vlci zaútočit na lidi, rozpomněla se na svůj vrozený instinkt a výcvik a přidala se zpět k lidem. Tentokrát zachránila i Zrendňany. Hvězda také odkopnula vlka, díky tomu Ely žije. Hvězda měla prvotřídní výcvik, o tom jsem věděl moc dobře. Byl jsem na ni hrdý. "Měla nejlepší učitele." Prohlásil až moc nahlas Oleg. Musel jsem dát za pravdu, ty nejlepší. Uchechtl jsem se a kývnul na souhlas hlavou. Měl jsem ji po celém dní ztěžklou. Těšil jsem se až usnu. Zároveň jsem chtěl být co nejblíže Ely. Kdybych věděl, že mě tady nikdo nenajde, klidně bych si tady v ostružiní, houští a na větvičkách lípy ustlal. Lípa a ostružiny ve mně vyvolaly ty nejkrásnější zážitky s Ely. Její krásné pomněnkové oči a...
Zavrtěl jsem hlavou. Na tohle můžu myslet až budu ležet v teple a bezpečí pod dekou a ne kousek od únosců mé snoubenky. Znovu jsem se zaposlouchal do vyprávění o Hvězdě. Její bílá hvězda na čele zářila ve světle ohně. Jinak její temnou srst nebylo možno ani rozeznat v černo černé tmě.
Jakoby četla moje myšlenky. Závětřila do vzduchu. Otočila svoji krásnou černou hlavu k naší skrýši, jemně zaržála a pokývala jí. Taky mě zdravila. Ještě že se také nezvedla, neshodila Ely na zem a nešla za námi mě olíznout. To už by jsme asi měli po úkrytu.
Tom se moc nezapojoval, celé dny je zaražený a ani s Ely se nebaví.
Dorin seděl daleko od nich. Zjistil jsem, že Ely nesnáší. Už po třetí ho prý přetáhla. Takže jsme pochopili, od čeho má ty boule na čele. Dokáže se o sebe postarat sama, pokud nemá citlivé zranění. Po tomhle zjištění, bych se o ní mohl začít méně bát. Věděl jsem, že to ale nepůjde. Někdy je lepší se zbraní neumět a zachrání vám to život. Protože pravý čestný voják pozná v boji sedláka a nechá ho být. Tehdy i sedlák přestane bojovat proti vojáku. Je to tichá dohoda na bojišti, která prakticky ani neporušuje slovo dané králi. Je to němá dohoda založená na důvěře a cti. Což bylo vidět i u únosců. Loajálnost a přátelství je spojovalo.
Všichni u jejich ohýnku si výborně rozuměli. Vypadali, jakože se znají už spoustu let. Přátelé, kteří spolu cestují a objevují nové krajiny. Vtipkují a společně se srdečně smějí svým vtipům. Respektují se a nechávají se navzájem mluvit, aniž by si skákali do řeči. Respektovali se mezi sebou. Především však respektovali Ely. Jako by zjistili, kdo doopravdy je, že se k ní nemohou chovat jako k obyčejné holce, protože ač se snažila vypadat obyčejně, nešlo jí to. Už když se na ni člověk podíval, zjistil, že tahle holka je nějakým způsobem neobyčejná, jedinečná. Nemohli jste z ní odtrhnout zrak. Měli jste nutkání, být jí co nejblíže. Cítili pocit, že pokud neuslyšíte její hlas, už nikdy nebudete klidní. Měla něco,ci nikdo jiný. Vyzařovalo to z ní. Když jste byli poblíž cítil jste něhu jejího srdce, které nosila na dlani a každému, kdo potřeboval, dala ten největší kus, jaký jen mohla.
Ely k zrendským vojákům z nepochopitelného důvodu skvěle zapadla, jako by zapomněla na to, že ji chtěli zabít a teď ji unášejí. Brala je jako přátele, bratry. Až teď mi došlo, že ti kluci za to vlastně ani nemůžou. Oni si nevymysleli ji zabít. Tím že ji unášejí, jí vlastně zachraňují její život a riskují ty svoje. Pochopil jsem to a musím to takhle vysvětlit i našim klukům.
Pokud se nedostane do Meldberku nebude nikde v bezpečí. Ve Zrendnu jí také nemusí nechat žít, když ji chtěli zabít. Soucítil jsem s jejími únosci. Její život za jejich. Chápal jsem je. Přestal jsem jim to vyčítat, byl jsem vlastně jejich velkým dlužníkem. Zachraňují život mé snoubenky, lásky, budoucí manželky a královny mé říše. Nenávist k cizím vojákům jsem cítil i nadále a asi ani cítit nepřestanu.
"Nemáš na výběr. Nikdo z Vás."
Viděl jsem, jak je unavená a sám jsem sotva potlačil zívnutí. Proto jsme se s Olegem vydali na cestu k našemu ohni. Měli jsme jim toho ještě dost co říct.

ELY

"Nemáš na výběr. Nikdo z Vás."

Nevěděla jsem, kdo to řekl, ale věděla, že má pravdu. Cítila jsem vlnu pochopení, které jsem potřebovala ze všeho nejvíce.
Předtím jsem slyšela hlas, který pravděpodobně chválil Dámu, když odešla do křoví. Byla to opravdová dáma, před zraky ostatních zalézá do úkrytu před nežádoucími pohledy. Tolik soukromí jsem si skoro ani já nemohla dovolit. Každopádně hlas měl pravdu. Šikulka to byla stejně jako Hvězda. Jsou báječné obě dvě. Svoje jména si zaslouží, jako bych to věděla předem.
Nakonec jsem se v rychlosti s ostatními pomodlila a zavelela ke spánku. Z bolesti jsem byla úplně vyčerpaná a tak jsem hned usnula ve zvířecím obětí Hvězdy a Dámy. Dnes jsem tak porušila zalehací pořádek. Tom totiž spal na druhé straně s Dorinem.

Ráno pršelo. Byli jsme úplně promlčení. Rychle jsme se převlékli a hodili na sebe pláště. Po hodině jízdy jsme byli stejně zase úplně promločení. Byla mi strašná zima a mokro jsem cítila až v kostech.
"Jak dlouho budeme v téhle pustině takhle promočení?" Zeptala jsem se Brandna, který jel u nás nejblíže. Voda z něj jen odkapávala. I Dámě slehnul její krásný huňatý kožich.
"Normálně klidně několik dní. Ani lehnout na zem si nemůžeš. Takže musíš sedět na koních ve dne v noci. Dnes nebo zítra dojedeme někam, kde se schováme před deštěm." Vzhlédnul ke mě. Z kápě mu spadla velká kapka vody přímo do oka. Rychle a nemotorně si ji setřel a zamrkal.
"Takže už budeme ve Zrendnu?" Dostala jsem z toho strach. Sotva jsme si spolu s klukama na sebe zvykli a už abych si zvykala bez nich a na jiné lidi?
Uchechtl se, tím se mi aspoň trochu ulevilo. "Kdepak, je to ještě daleko. Brzy uvidíš." Takže mě nechal zvědavou trčet se svými myšlenkami.

Zimou už mi drkotaly zuby. Byla tma a my jeli pořád dál. Provazy deště bubnovaly do kaluží a odrážely se zpět jako malé gejzírky. I když jsme jako malý trávili venku celé dny, nikdy jsem nebyla tolik promoklá. Dohromady za celý život jsem tolik nezmokla. Tělo jsem měla jako led a sotva jsem se na Hvězdě udržela. Hlavu nesla sklopenou a byla vyčerpaná. Dáma jindy vrtící ocasem a s nastraženýma ušima, teď šla schlíple vedle nás jako zmoklá slepice. Ocas stažený mezi nohy a uši sklopené, aby jí tolik nepršelo do očí.
V dálce jsem uviděla mihotavé světlo. Vznášel se odsud kouř. Po chvíli jsem rozeznala i jednotlivá stavení. V Loskonu přece nemůžou být žádné domy. Jeli jsme stále blíž. Bylo to jako obrovské město, ale polorozpadlé.
A v té chvíli mi to došlo. Dojeli jsme až do Trosek. Bylo to největší město našeho ostrova, možná ze všech ostrovů. Zkáza, ze které podle Zrendské pověsti přežil lid odvážné Esmer, zničila všechno. Města srovnala se zemí. Až na Trosky, které vybudovali předci přesně uprostřed ostrova.
"Tomuhle místu vy říkáte Trosky. My tomu podle dávné historie říkáme Bárdn, král, který založil město ještě před skázou." Vysvětloval mi Daf. "Víc toho i tom nevím. Zden nebo ti, ke kterým míříme, ti poví víc. Zůstaneme tady u nich pár dní. Potom se i oni dají na cestu. Zima se tu nedá přežít."
Mezitím jsme zajeli mezi dva sloupy. Vyhlížející jako bývalá brána. Tom jel první a ptal se lidí okolo, kde je nějaký klan. Všichni usedlíci měli dřevěné vozy jako obydlí, která táhnou koně. Vypadaly velice útulně. Lidé se na nás usmívali a mávali nám, nejistě jsem jim mávání vracela.
Projížděli jsme uličkami rozbořeného města. Zastavili jsme na dalším náměstíčku, kde u velkého ohně seděl asi celý rod. Koukalo na mě asi třicet opálených milých tváří s přátelským úsměvem.
Všude okolo byly polorozbořené zdi a zbytky bývalých domů. Stromů zde za ty roky vyrostla spousta. Kdyby se někdo rozhodnul mohl stromy vykácet a v troskách postavit nové město. Materiálu by tu bylo dost a zahrádky s plodinami na obživu tu usedlíci měli také. Ideální místo pro založení nového města a později třeba i říše.
Můj zrak padnul na staršího muže. Vlasy měl stále jako mladík kudrnaté a bujně rostoucí po celé hlavě. Ve světle ohně se blýskaly a třpytily. Stejně jako jeho bílé vousy spletené do dlouhého copánku mu z brady visely až ke kolenům.
Upíral na mě svůj zkoumavý pohled a kývnul na mě.
"To je ona."