PŘÍBĚH DÁVNA To je ona!

20. CO SE STALO?

"To je ona!"

Je to princezna Esmeru. Princezna Angelika, viděla jsem ji v září před lety na jejích osmnáctých narozeninách, kde jsem byla, abych našemu králi zjistila, jak to vypadá s vladaři Esmeru.
Teď jsem sem byla poslána, abych zjistila, proč ještě nemá Meldberk nové vladaře.
Ale teď můžu zůstat tady a pokud si Ely spřátelím, možná mi i řekne, co tady dělá.
Nechápu ale, proč si říká Ely když je to Angelika jestli podletoho eli uprostřed jména, nebo k vůli něčemu jinému. Třeba má ještě nějaké jméno.

Ráno jsem se vydala do města, abych mohla králi poslat dopis.
Píši mu, kde zůstávám a o tom, že je tady princezna.
Pak jsem se vrátila zpátky do hostince. Bylo už skoro poledne. Zachvíli bude v hostinci odpolední frmol.

ELY

Týden jsme s Drahou, Tomem, Billem, Luckou a mým kotníkem zvládali pracovat.
Draze chybí Jirka. Nedokážu si představit jak mohla vydržet to, že byla bez něj skoro šest let.
Každou chvíli dobíhá do kadidomku a zvrací. No jo no, co se dá dělat, když je už skoro v druhém měsíci.
Těší se až dorazí domů Jirka a ona mu všechno řekne. Dohodly jsme se, že nikomu jinému nic o dítěti neřekneme, kdyby se náhodou stalo, že by nás někdo poznal. Potom to už půjde vidět samo. Před ostatními děláme, že jen něco špatného snědla.

JIRKA

Draha už má o mě určitě strach, ale obchody se protáhly a navíc jsem se stavil ještě u svého dávného přítele.
Jeho manželka prý čeká dítě. Tak jsem to s ním musel oslavit.
Už se hrozně moc těším, až budeme mít s Drahou taky miminko.

DRAHA

Už je to devět dní, co Jirka odjel. Měl už být dávno doma. Chci mu říct tu novinu o děťátku.
Když v tom najednou ucítím něco v podkalhotkách. Co to je?
Utíkám do kadidomku.
Krev.
"To snad ne!" Neovládnu se a vykřiknu. Zhroutím se tam pod kadikřeslo. A začnu brečet jako malá. Co mám dělat.
Tolik jsem se těšila. A Ely taky.
Ještě že jsem to neřekla Jirkovi. Hrozně bych ho zklamala.
Proč já? Asi mě potrestali předkové za to, že jsem Ely pomohla. Ale vždyť jsem podle jejich písem udělala dobře. "Pomáhej. Miluj. Dělej sebe i ostatní šťastnými." Tak zní některé z jejich rad.
Sedím tam už asi hrozně dlouho. Slyším Ely, jak mě volá.
Opatrně jsem otevřela dveře kadidomku. Jakmile mě uviděla celou sklíčenou. Co nejrychleji se ke mě dobelhala, poklekla.
"Co se stalo?" Zeptala se a čišela z ní upřímná starost o mě.
Musím jí to říct.
Měla strach v očích i v obličeji. "No tak Drahu." Mluvila na mě tak klidně, i když uvnitř to v ní určitě pěkně vřelo. "Co se stalo." Zeptala se trpělivě znovu.
Zklamu ji. Ale pokud jí to neřeknu, stejně se to dozví a bude naštvaná, že jsem jí nic neřekla.
Achjo, musím jí to říct. "Přišla jsem o dítě." Zašeptala jsem a nedokázala jsem se své kamarádce podívat do očí.
"Cože?" Zeptala se Ely. Asi mi nerozuměla.
To už jsem ale nevydržela. Ty moje slova na mě pořádně dopadly až teď.
Vrhla jsem se jí okolo krku, až skoro spadla. Vzlykala jsem jí do ramene. A ona mě hladila po vlasech.
Jak jsem ráda, že je tady se mnou. "Přišla jsem o miminko." Řekla jsem jí znovu.
Odtáhla se ode mě, aby se mi zadívala do očí. "To nevadí." Řekla s bolestí v hlase. "Příště se to podaří. Vždyť o tom nikdo nevěděl." Snažila se mě uklidnit. "Zapomeneme na to. Pokusíte se o to s Jirkou znovu a tentokrát se to povede."
Nedůvěřivě jsem se na ni podívala. "Myslíš?" Popotáhla jsem, ještě že nejsem na zámku,tam by mě za to vyhodili.
Soucitně se na mě usmála. "Určitě. Vždyť tě znám. Nikdy se nevzdáváš a doufám, že se ani vzdávat nezačneš. Byla by to totiž velká škoda."
"Co když mě trestají předci za to, že jsem utekla?"
"Ale Drahu." Konejšila mě a houpala v náručí. "Za co by tebe asi tak mohli trestat? Za tvoji dobrotu a laskavost? Jediného, koho mohou trestat, jsem já. To já utekla a ty jako moje správná služebná musela jít se mnou a plnit můj příkaz. To já bych měla být potrestána ne ty. Neboj, už se nic takového víckrát nestane."
Viděla jsem její smutek. Přesto se mě snažila podpořit. Oči se jí leskly a určitě by se tady skácela jako já. Taková ona však není. Nejdřív se musí postarat o jiné a pak až o sebe. Jsem za ni neskutečně vděčná.
"Děkuji." Zašeptala jsem a pevně jí objala.
Přimáčkla si mě k sobě. "Nemáš vůbec zač. Vždyť víš, že tady budu vždy pro tebe."

ELY

VrátilVrátily jsme se s Drahou zplátky do hostince. Jirka už dorazil.
Asi se rozčílil, když zjistil, že tam není ani jedna z nás, ale že tam jsou úplně cizí lidi, kteří obsluhují hosty v jeho domě.
Když však uviděl červené oči své ženy, vrhl se k ní a schoval si ji v náručí.
"Co se stato miláčku?" Zeptal se ustaraně.
Copak mu asi Draha řekne? Řekne mu teď pravdu?
Nemohla se mu podívat do očí. "Moc jsi mi chyběl."
Jirkovi to jako odpověď stačilo. Láskyplně ji políbil. "Už jsem tady. Taky jsi mi moc chyběla."
Po chvíli nám šli pomoct s hosty. Řekly jsme mu vše, co se tady stalo. Od vojáků až po přijetí tří nových pracovních sil. Nakonec byl rád, že jsme si někoho vzali na pomoc. Pochválil nám výběr.
Měl pravdu. Bill, Tom i Lucka jsou už opravdu šikovní a práce se nebojí.

Je večer. Umytá jdu do domku na zahradě. Když mě ale doběhne Bill.
"Můžu tě doprovodit?" Zeptal se, když se mnou srovnal krok.
Usmála jsem se. "Ale jistě šlechetný rytíři." Škádlila jsem ho.
"Madam." Nabídl mi rámě, které jsem s radostí přijala. Byla už tma. Mohla jsem zakopnout a i když je to už týden, kotník mě stále nepřestal bolet.
"Kolik ti vlastně je let?" Zeptala jsem se a nevině se na něj usmála.
"No na dítě jsem moc starý, na dědu zase moc mladý, dospělý jsem taky už nějakou chvilku." Díval se na mě. Já jsem jen protočila oči. "No dobře je mi dvacet dva. A co vám slečno?" Pokračoval v naší hře a lišácky se na mě usmíval.
Na oko jsem se naštvala. "Vy, drahý šlechtici zapomínáte na slušné vychování. Co hodiny etikety? Vás neučili, že ptát se dámy, jak je stará, je neslušné?"
Sklopil oči. "Omlouvám se. Při hodinách etikety jsem nedával moc pozor."
Ne já nechtěla aby si za to bral vinu. Vždyť za to nemohl. Mělo mě napadnout, že farmář nemá hodiny etikety a že se za to, že není tak vychovaný, může stydět. Chci to vzít jako srandu. "To nic rytíři, já také ne. Ale toto si pamatuji snad jako jediné. Proto vám teď řeknu velké tajemství."
Znovu se na mě podíval pln očekávání. Vypadal jako malé dítě, které se těší na dáreček. "Bude mi dvacet." Řekla jsem a rukou se ho stále přidržovala. Je to tady samý kořen.
Šli jsme mlčky dál k našemu domku. Já měla v přízemí svůj pokojík. Vedlejší pokoj obydlela Lucka. Nad námi spal Bill s Tomem v jednom z pokojů. Další pokoje obydlovaly jiní hosté. Jirka musel plno lidí odmítnout, protože už nemá nikde místo na ubytování. Asi nechá postavit nový domek na ubytování, sklep a sklad. Možná bude muset nechat zvětšit i lokál a kuchyň. Už teď jsou stoly venku plné, div neprasknou. Budeme muset přijmout i někoho na výpomoc a na stavění. Bude to ještě zajímavé.
To už jsme stály u dveří do mého pokoje. Naposledy se na mě otočil. Usmál se na mě a zašeptal.
"Dobrou noc, princezno."