PŘÍBĚH DÁVNA To je ona!

32. NA KOPCI

"Pamatuj. Ať už budeš kdekoli, vždycky si tě najdu."

Když jsem se ráno vzbudila, oblékla jsem si rovnou jezdecké oblečení. Pobrala jsem všechny brašny a vydala se před hostinec. Napila se teplého čaje, ale sníst jsem nic nemohla, na to mi bylo moc špatně. Bylo brzy a musely jsme, co nejdříve vyjet.
Drahuš plakala a objímala Jirku. S Luckou jsme se taky dlouho loučily. Tom nikde nebyl, asi se na mě tak naštval, že už mě nechce nikdy vidět. Bylo mi to vlastně líto, měla jsem ho ráda, ale ne tak jako Billa. Možná kdyby tady nebyl Bill, tak by nám to spolu vyšlo, ale nestalo se.
Už je více jak půlka září a brzy bude podzim. V hostinci už bude jenom málo lidí a to zvládne Jirka sám, kdyžtak si pošle pro Alču. A uvidí se, jestli Lucka zůstane nebo si pojede, kam bude chtít. Na to už jsem se jí nestačila zeptat.
Naposledy jsme jim zamávaly a vyjely na Hvězdě a Kopretině pryč.

Na kopci za vesnicí jsem se na cestě mezi stromy zastavila. Věděla jsem, že se musím vrátit do Esmeru a vzít si Evžena, ale na Billa bych nikdy nezapomněla. Pořád někde vedle mě je, když už cítíte lásku, navždy vám zbyde alespoň kousíček z ní v srdci.
"Drahu, dole na mě má čekat Bill, nevím, co mi chce, ale..." Nestihla jsem to doříct.
Zpoza stromů na nás najednou vyběhla tlupa chlapů a jeden chlapec. S Drahou jsme rychle vytáhly kordy, ale byli velice rychlí. Seskočily jsme z koní a oni už byli u nás. Dva chytli Hvězdu a Kopretinu a další s chlapcem se snažili zahnat Dámu, ta se však nedala. Hvězda s Kopretinou vycítily, že se jedná o cizince a kopaly a kousaly okolo sebe, jak se dalo.
Čtyři chlapi šli po nás. Byli skvěle vycvičení, vojáci, ale naši nebyli. Na to byli moc zarostlí a divočeji oblečení. Podobné oblečení má...
Tom.
Právě vylezl ze stínů stromů i on. To jsem nečekala a jeden z těch chlapů mi vyrazil kord z ruky. Klekla jsem a v hlavě mi to začalo všechno docházet.
To, že je Tom voják jsem věděla. Hvězda s Kopretinou vycítily, že je cizinec. Když jsem řekla, že mi zabili bratra se švagrovou a jejich dítětem, nedíval se na mě a utekl. To on mě musel chtít zabít. Ten hlas byl jeho. Kdyby u něj nestál Bill, ani jednou by mě nezachránil. Nechal by mě, aby mě zabili oni. Možná by jim dokonce i pomohl. Chtěl, abych s ním jela dobrovolně, ne proti své vůli. Odmítla jsem, tak mě teď vezme s sebou násilím. Proč mě měl zabít? Proč mi chtěl říct, že mě má rád? Nebo chtěl říct něco jiného? Proč mě najednou chtěl vzít sebou. Proč mě tedy tehdy rovnou nezabil?
Otázek proč, mám v hlavě spoustu. Přemýšlet jsem o nich ale už nemohla. Nějakej hromotluk mě pevně chytil za rameno a vedl mě na kraj cesty, kde už byli všichni rozestoupení. To ale ještě nevěděli, s kým mají tu čest a že s princeznama se nezahrává.
Plácla jsem se do stehna a hned se přiřítila Dáma a zakousla se mému držiteli do nohy, ten mě hned pustil. Ukázala jsem na Drahu, díky Dámě byla i ona v mžiku volná.
Šel po mě další chlap, toho jsem přetáhla klackem, kterej jsem našla pod sebou. Vzala jsem naše kordy, které ti hlupáci nechali ležet na zemi a jeden hodila Drahuš.
A začali jsme od znovu. Nechtěly jsme se nechat porazit, ale všichni nás asi po deseti minutách obestoupili a my neměly šanci. Byla jich přesila a navíc, všichni byli vojáci. Cvičení vojáci, jedni z nejlepších.
"Položte to." Řekl klidně Tom bez jediného citu viditelného v obličeji.
Zamračila jsem se a znechuceně se na něho podívala. "Jak si mohl?" Zeptala jsem se pevně. "Všichni jsme ti věřili a ty jsi nás takhle podrazil. Proč jsi mě rovnou nezabil?"
Tom se zatvářil podiveně. "Jak to můžeš vědět?" I Draha se na mě šokovaně podívala.
"Vím toho dost. Jsou pouze věci, které absolutně nechápu." Dívala jsem se mu z dálky do očí. Zbabělec, radši se ani nepřiblížil a nechal ostatní, aby nás přemohli. "Taky třeba vím, že to vy jste mi zabili bratra se švagrovou, která čekala dítě!!! Jste odporní hnusáci nic jiného."
Ten chlapec se naklonil k jednomu z těch chlapů a zašeptal. "Ty jsi věděl, že je to princ s princeznou a že čekají miminko?" Chlap se podíval nejdřív na mě, aby se ujistil, že je nemůžu slyšet a pak až odpověděl.
"Ne nikdo z nás nevěděl, že tam jsou oni dva a že čekají děcko." Dořekl a narovnal se.
Zahodila jsem kord na zem a šla k němu blíž. Podřepla jsem si k tomu chlapci, byl to ještě malý kluk i když starší než Toník. Mohlo mu být tak deset. "Jak se jmenuješ?"
Chlapec se mi díval do očí, ale neodpověděl. Byl ještě dítě, ale nikdo ho tak nebral. Byl jako voják ve výcviku. Vzali mu jeho krásná dětská léta a nechali jenom tvrdou práci a smrt. To všechno se dalo vyčíst z jeho pohledu. Lačný po tom mi něco udělat a přemoci mě, vyhrát nade mnou. Plný smutku a ublížení. Nasycený tím, co do něj za ty roky stihli napěchovat a on se snažil neselhat. Byly tam však i záblesky strachu, které před ostatními bravurně skrýval. Přede mnou se mu to však nepodařilo.
Zkusila jsem to znovu. "Jsem si vědoma, že už dávno víte o tom, že jsem princezna. Víš o tom, že takové lidi, by jsi měl alespoň do určitých mezí poslouchat?" Nikdo neřekl ani slovo. Jako by mnou pohrdali. Neuznávají snad vládce? Každý v tichosti čekal, co z toho nakonec vyplyne.
Po chvíli se přece jen odvážil. "Ben."
"Skvěle. Takže Bene a vy ostatní." Řekla jsem a postavila jsem se před toho, s kterým Ben mluvil. "Pamatujte si, že i když si myslíte, že vás nemůžu slyšet, stejně vás slyším. Už jsem vás slyšela mockrát." Ten chlap se na mě nevěřícně koukal. "Nevěříš?" Zakroutil hlavou v odpověď. "To že jste nevěděli, že tam jsou oni dva vás neomlouvá. Ať už tam jsou poddaní nebo následníci trůnu, nemáte ani nejmenší právo je jen tak pro nic za nic zabít. Šeredně si to odskáčete, to vám můžu slíbit. A to především ten, kdo jim to udělal. I kdybych měla vzít spravedlnost do vlastních rukou." Stále jsem hleděla do jeho tvrdých očí, které na sobě nedaly znát žádnou emoci.
"Jak jinak bych věděla, že mě chtěl Tom zabít. Jak bych se dozvěděla, že je můj bratr s rodinou mrtvý? Jak bych jinak mohla vědět, že mám tu výsostnou čest poznat zrendské vojáky?" Začala jsem je obcházet dokola. Všichni měli překvapený výraz. Asi jim začalo docházet, že na tom, co jim tady teď vyprávím asi přeci jenom něco bude. Až jsem se zastavila u jednoho.
"To seš ty!" Vykřikl až jsem se málem lekla.
"Jo taky jsem tě poznala. Velitel těch dvou chlápků, kteří na nás vlítli v lese." Na ty dva jsem v rychlosti pohlédla. Oni však dělali, že mě nevidí. Jeden si prohlížel koruny stromů nad námi, které už začali měnit své barvy na podzimní. Druhý zase kopal do kamínku před sebou, až se zvedal prach z udusané vyprahlé půdy.
"Ještě že vás tady dneska na nás bylo tolik, jinak bys zase ležel omráčenej na zemi." Ostatní se zasmáli. Asi už o dvou holkách, co je dokázaly přeprat, slyšeli.
To ho ale namíchlo. Chtěl mi dát facku. Já se mu ale šikovně vyhnula. Chytla jsem ho za ruku a stočila mu ji za záda, takže teď byl v kolečku s námi a klečel na zemi. Ani bych nečekala, že se to povede. Přece nemůžu mít zničehonic víc síly, než trénovaný voják.
"Říkala jsem ti, ať si dáváš pozor nebo, že zase budeš ležet na zemi." Ostatní se jen zasmáli a já cítila, jak mu vře krev vzteky.
"Dokážeš mnohem víc. Stačí milovat."
Zase ten šepot. Nemyslím si, že bych dokázala něco víc, když budu milovat. Milovala jsem vždycky a nikdy to nemělo úspěch v ničem jiném.
"Když budeš milovat, dokážeš i nemožné. Jen vytrvej."
Asi jsem na chvíli přestala vnímat. Všichni na mě teď koukali jako na blázna. Koukala jsem celou dobu na jedno místo jako v transu. Teď mě mají za blázna.
Nakonec jsem ho pustila a otočila jsem se na Toma. "Může mi tady teď po tom seznamovacím ceremoniálu, kde jsem poznala jednoho rádoby vojáka z lesa, Bena a jednoho perfektního zrádce říct, co chcete?" Ten hlavní z lesa doslova brunátněl. Kdyby mohl, hned by se na mě vrhnul a zakroutil mi krkem. To by poznal každý, kdo by viděl, jak se teď na mě dívá. Doslova to z něho sálalo.
Tom se chopil velení. "Prostě pojedeš s náma."

Omlouvám se, že píši až po 8 měsících. Doufám, že tady zbyl někdo, kdo věří, že jsem s tímto příběhem nesekla. Neměla jsem čas, práce, škola, povinnosti... Znáte to.
Děkuji moc Vám všem, kteří toto čtete. Jsem nesmírně ráda za každého z Vás. Děkuju.