PŘÍBĚH DÁVNA To je ona!

14. PŘÍPRAVY

"Budu se vdávat."

Už? Páni vyřešili to mezi sebou dost rychle. Už vím, co se jí to zalesklo na ruce.
Tomuhle se říká pravá láska. Taková, kterou já nikdy neměla poznat.
Jsem šťastná i za ni. "Páni. Gratuluji!"
Drahuška se ode mě odtáhne a podívá se mi do očí. "Půjdeš mi za svědka?" A potichu dodá. "Prosím."
Koukám na ni, jako kdyby se zbláznila. Jak o tom mohla pochybovat? "Tak to je snad jasné." Znovu mě obejme. "Chtela bych, aby jsi to byla ty. Koho jiného bych si mohla přát?" A pak se mi podívala do očí. Posmutněla, ale z očí jí stále vycházela něha. "Ely. Vždyť tobě vděčím za všechno. Za to že můžu být tady. Za všechny ty zážitky. A hlavně za svůj život. Jsi ta nejlepší přítelkyně, jakou bych si mohla přát. Vím, že ti to všechno nikdy nebudu moct oplatit. Proto ti hrozně moc děkuji."
Od malinka jsem nebrečela. Až teď. Moje dvě nejlepší kamarádky mě dokáží rozbrečet, pár dobře mířenými slovy.
Bulím jako malá. Vrhnu se jí okolo krku. "Nemáš vůbec zač. Nemohla bych si přát lepší kamarádku. Děkuji ti za to, že jsi to všechno se mnou podstoupila a nezbláznila se ze mě."
Bulely jsme obě dvě.
Celý hostinec se na nás díval. Najednou propukl hlasitý jásot a potlesk.
Všichni Jirkovi gratulovali ke svatbě a s námi se seznamovali. Bylo to skvělé.

Alena šla s námi do pokoje, kde bylo všechno Drahy oblečení, které měla předtím než odjela.

Draha si na sebe vzala tmavou sukni s bílou košilí, tmavě béžovou zástěru a vínovou kazajku se šněrováním vepředu.

Já měla na sobě stejnou tmavou sukni jako Draha. Černou košili u krku na snažení a s nabíranými rukávy. Tmavě zelenou zástěru a tmavě fialovou kazajku se směřováním.
Moc nám to slušelo pak jsme se vydaly zpět do lokálu.
U stolu seděl Jirka a s farářem a starostou už domlouval svatební obřad. Jde to rychleji než jsem čekala. Ani nevím, kdy se začala chystat moje svatba.
Draha si šla sednout za nimi.
Já a Alena jsme obsluhovaly hosty a povídaly si.
Jirkovi s Drahou to spolu moc slušelo. Vypadají spolu tak šťastně.
Mám takový pocit, že se dneska vrhnou na splodění potomka.
S Drahou musíme do svatby ušít její svatební šaty.
Já jsem si na tento významný den našla Drahuščiny sváteční šaty. Jsou bílé s nařasenými rukávy. Přes ně je lehká vínová kazajka s volným šněrováním a od ní se dolů spouští tmavě růžová přehazová sukně.

Moc se mi líbily.

Přípravy na tak dlouho očekávanou svatbu měly trvat ještě pár dní.
Jirka byl šťastný.
Draha byla šťastná.
A já nesměla být výjimkou.
Alena odjela zpátky domů za manželem a přijede až na svatbu i se svou dvouletou dcerkou Apolenkou a manželem.
Alena bydlí ve vedlejším městě a proto jsem jí a i Jirkovi řekla, kdo vlastně jsem. Alena slíbila, že kdyby ve městě cokoli slyšela, o čem bych měla vědět, hned mi dá vědět. Jirka mi potvrdil, že se na ni dá spolehnout.
Draha se nastěhovala do pokoje k Jirkovi, který byl vedle kuchyně, aby hosté nemohli utéct bez zaplacení. Protože by se jim určitě nechtělo lézt z patra do bodláčí.
Já jsem dostala malý pokoj v tom malém domku na zahradě. Prý abych měla soukromí.
Jsme tu už dva týdny a myslím, že Draha má trému. Jak ze svatby, tak i z něčeho jiného.

TOM

Vládce Zrendnu mě pověřil úkolem. Je to vlastně jednoduché. Jenom mám někomu podříznout hrdlo. To jsem dělal už tolikrát. Neměl by to být žádný problém. Vlastně ani nesmí. Vládce mi věří.
Pokud nejsem v terénu, jsem jeho osobní stráž. Věří mi. A já ho nesmím zklamat.
"Zabiju ji podle úkolu. Je to má práce. Je to má povinnost.
Udělám to pro svoji říši." Zašeptám si v duchu. A ulehnu na tvrdou zem. Musím se vyspat. Musím ji najít a zabít co nejdřív. Aby se to ještě nějak nezvrtlo.
Ale nemůžu zavřít oči dokud si nahlas neřeknu jednu větu, kterou musím dodržet.
"Zabiji Esmerskou princeznu Angeliku."