PŘÍBĚH DÁVNA To je ona!

31. SLIB

"Dodržím to. Nic a nikdo mi v tom nezabrání."

"Ani jedna tvrdohlavá princezna."
Pousmála jsem se. Nic jsem s tím nemohla dělat. Věděla jsem, že co slíbí to udělá a nikdo jí v tom nezabrání.
Chystaly jsme se. Jirka byl strašně smutný a vypadal osamoceněji, než když jsme přijely. Draha taky nebyla šťastná, ale věděla, že se zase brzy vrátí.
Tom s Billem pro změnu zase nebyli nikde vidět.

Jen co jsem vešla do stáje, Hvězda okamžitě zafrkala. Došla jsem k ní. Podržela jsem jí hlavu a své čelo si opřela o její.
"Už zítra si spolu zase vyjedeme. Bude to dlouhá cesta, ale musíme jet. Budeš zase zpátky doma."
Hvězda, jakoby cítila, že se děje něco špatného, opatrně kývne hlavou tak, aby mi neublížila a potichoučku zařechtá.
Potom vejde do stáje Bill po boku s Bleskem, ani jsem si při příchodu nevšimla, že je jedho stání prázdné a teď koukám, že chybí i Tomův kůň.
Bill si mě nevšimne a hřebelcuje Bleska. Jemně přes jeho hřbet přejíždí slámou a sladce mu šeptá.
Už jsem se chtěla ozvat, ale najednou vejde do stáje Tom. Jako kdyby jsme tady měli sraz. Nikdo z nich si mně nevšiml. Stáli vedle sebe ve státních. Nakonec Tom protrhne to strašné ticho.
"Hele co máš s Ely?"
Bill zmateně zvedne hlavu. "Co prosím?"
"Co máš s Ely?"
Bill se vyhnul jeho pohledu a dál hřebelcoval. "Nic, jsme přátelé."
"To jsem viděl. Hele mám ji rád a opovaž se jí něco udělat." Hrozil Tom. Vůbec nevím, co to do něj vjelo. Na tváři mu byl vidět hrozebný výraz.
"Nevím, o co ti jde, ale nemám v plánu jí nic udělat." Odpověděl zaskočeně Bill.
Uchehtl se. "Tak to se mi moc nezdá."
"Hele miluju ji, takže nechápu, proč bych jí měl chtít něco udělat." Odmlčel se. Asi mu teprve teď došlo, že doopravdy řekl, že mě miluje.
Já ho mám velice ráda, ale jestli ho miluju? Tím si nejsem moc jistá. Možná po čase určitě, ale teď to nedokážu říct, to poprvé bylo jen tak řečeno, nepřemýšlela jsem nad tím.
Podle mě, když někdo miluje, musí toho druhého více poznat, být si stoprocentně jistý, že je to on, ten pravý. Pokud si člověk není jistý, neměl by to slovo říkat. Je to nejsilnější slovo ze všech a dokáže více, než si člověk myslí.
Já ho tehdy vypálila, aniž bych se nad tím zamyslela, teď mě to mrzí a Bill je na tom určitě stejně.
"Takže by sis měl od ní držet odstup spíš ty."
Tom zavrčel. "Tak na to hned zapomeň, ani mě nenapadne. Pojede se mnou."
"Ona ale není tvůj majetek."
"A tvůj snad jo?"
Bill se zamyslel. "Rozhodně víc než tvůj."
Jak se o mně dokáží bavit jako o věci? Sice má Bill pravdu patřím mu víc než Tomovi, ale i tak.
"Tak to by mě zajímalo proč."
"Myslím, že to už není tvoje věc. Jen ti říkám, ať od ní dáš ruce pryč. Nic jí neuděláš, jasný?"
Než stihnul Tom jakkoli zareagovat, omylem jsem shodila koňskou deku na zem.
Stihla jsem se schovat za stěnu stání dřív, než se otočili k mé skrýši a rozběhli se tam.
"Ely? Co tady děláš?"
Ležela jsem na seně a koukala jakože rozespale nejdřív na Billa a pak na Toma.
"J-já jsem tady asi usnula."
"Slyšela jsi něco?" Staral se hned Tom a Bill na něj hodil káravý pohled.
"Nó nějaké hlasy mě vzbudili, ale ničemu jsem nerozuměla."
"Tak pojď." Usmál se Bill a natáhl ke mně ruku, aby mi pomohl se zvednout. Stihla jsem si ještě všimnout jejich zaskočených a překvapených výrazů. "Musíš jít dneska brzy spát, jestli chceš už brzy ráno vyjíždět."
"Já nechci." Oponovala jsem. "Já musím."
"Já vím. Pojď."
Vyšli jsme ven ze stáje. Bill mě pořád držel z ruku a palcem mě hladil po malé jizvě na hřbetu mé ruky.
"Co víš, proč musím odjet?"
"Chápu to."
"Ale ty přece nevíš, co se stalo."
"Už brzy ti všechno vysvětlím a budeme pořád spolu."
Proč je to tak těžké? "Nechápeš to! Nemůžeme být spolu! I kdybych chtěla sebe víc. Nejde to! Už se nikdy neuvidíme!" Slzy mi pomalu začaly téct. Poslední dobou jsem nějaká moc naměkko.
Přitáhl si mě k sobě. Jemně mi z tváří slíbával slzy. "Neboj se. Najdu si tě ať už budeš kdekoli. Mám to vymyšlené."
Zasmála jsem se. "Blázínku. Nechápeš to. Nejde to nijak zařídit. Musíme se s tím smířit. Pochop to prosím. Musel by jsi být král, aby jsi to to mohl změnit. Pusť mě z hlavy prosím." Žadonila jsem.
Zarazil se, už jsem myslela, že mu došlo, že není král, tak to nemůže změnit. Potom se na mě jenom klidně se usmál. "Víš co?" Zavrtěla jsem hlavou, i když to bylo naprosto zbytečné. "Nejsem král. Zkus v to věřit. Ať už budeš kdekoli, vždycky tě najdu. A teď mi slib, že se zítra na cestě na chvíli zastavíte dole pod kopcem. Ve stínu té obrovské lípy."
Ta lípa pod kopcem byla veliká a košatá tak, že pod ní ani neprší. Jednou jsme se tam s Billem schovali.

"Kukukuku."
Začala jsem se všude rozhlížet, takhle divnou kukačku jsem ještě neslyšela. Jako by byla nastydnutá.
"Kukukuku."
Rozhlédla jsem se a najednou si všimnu černé boty na větvi té krásné lípy. Nenápadně vezmu z koše šišku, kterou jsem měla na zatopení. Protože šiškami se nejlépe roztápí. A šišku jsem mu hodila přímo na nohu.
Z větve se snesl Bill. Dopadl na zem překulil se a najednou se mi objevil přímo u nohou. Vztyčil se nade mnou a ani jeden z nás nevěděl, co udělat.
Z čista jasna nebe protrhl blesk a rozštípnul nedalekou borovici. Dřevo začínalo hořet, ale provazy deště natažených z nebe oheň rychle uhasily.
Bill mě držel v náručí a stály jsme pod tou nádhernou lípou, kde na nás nekápla jediná kapka.
"Nevím, co je lepší." Podíval se mi do očí a stisknul ještě pevněji. Košík jsem už dávno položila na zem. "Jestli zůstat pod stromem a nebo běžet domů."
"Domů?" Překvapilo mě, že hostinec nazval domovem. "Ale tenhle strom už prý zachránil spoustu životů."
Podíval se na mě. "Ano. Jsem zvyklý spát kdekoli. Vždy jsem si myslel, že mám jenom jeden domov, tam kde jsem se narodil a kde jsem vyrůstal." Odmlčel se a já v jeho pohledu viděla spoustu něhy a lásky. "Teď už ale vím, že ať už jsem kdekoli, ať spím na jakémkoli bezpečném i nebezpečném místě, mám dva domovy. Ten kde jsem žil do teď. A druhý je ten, kde jsi ty. Udělám cokoli, abych měl oba dva. Nevím, který je pro mě důležitější, to bude záležet na tobě. Ale vím, že mi záleží na obou a že nechci ztratit ani jeden z nich."
A potom mě pod tou lípou políbil. Větve ve větru vlály, jako by se po nás natahoval a chtěly nás obejmout. Déšť už nebičoval vyprahlou zem, ale jen se zlehka snášel a kapal do louží. Lístky lípy nad námi vlály teď k podzimu už v mnoha krásných barvách, jako tisíce srdcí lidi, kteří nám naší lásku z celého srdce přejí a stejně jako my dva v ni věří celičkou svou duší. Láska.

"To ti slíbit můžu, protože kolem lípy vede naše cesta. A budu si tě vyhlížet." Řekla jsem a on mě na souhlas políbil.
"Dobře, půjdu se umýt a spát. Uvidíme se zítra pod kopcem." Rychle jsem ho líbla na tvář a utíkala k domku. Cítila jsem jeho pohled ve svých zádech. Bylo mi jasné, že kdybych se nerozloučila takhle v rychlosti, mohla bych si celou noc a celou cestu ještě rozmyslet a změnit plány. Což nemám za potřebí.
Nakonec za mnou ještě zakřičel.
"Pamatuj. Ať už budeš kdekoli, vždycky si tě najdu."