PŘÍBĚH DÁVNA To je ona!

21. OSTRUŽINY A MALINY

"Dobrou noc, princezno."

Odešel.
Když to řekl, strnula jsem. On to ví? Najednou mi to docvaklo. Vždyť jsme to jen hráli celou dobu. Já mu říkala rytíři a on mě madam, nakonec mi prostě řekl princezno. Já už snad šílím.

BILL

Hrála si se mnou.
Až potom. Řekl jsem to proti etiketě, kdyby jsme teď byli na zámku, byla by to velká chyba. Vlastně jsem jí řekl pravdu. Byl jsem tím natolik vyvedený z míry, že jsem se prokecl. Kdyby to vzala vážně, mohl jsem se jí tam přiznat, říct jí, kdo doopravdy jsem.
Můj otec si zakládal na dobrém vychování, i když on sám se pouze v mé přítomnosti podle etikety nikdy nechoval. Doopravdy jsem nedával v hodinách etikety pozor, kvůli otci mě to nebavilo.
Naštěstí to vzala jako vtip.
Potom jsem jí to zaváhání chtěl nějak oplatit. Proto jsem jí nazval princeznou.
Zaváhala. Zadrhla se. Nakonec si naštěstí myslela, že je to jen hra.
Ta holka se mnou dělá divy.

LUCKA

Slyšela jsem ji s Billem. Ze srandy ji nazval princeznou. Kdyby něco tušil, hned by mu bylo jasné, kdo Ely doopravdy je.
Král Derdlandu mi poslal dopis. Prý mám zůstat na místě a snažit se, co nejvíce se sblížit s princeznou. Musím od ní zjistit, proč není v zámku v Meldberku, ale je v obyčejném hostinci v Esmeru.
To ještě nevím. Přitom asi tuší, že jí neříkám pravdu.
Ale copak jí můžu říct. Ahoj princezno, jsem špeh krále Derdlandu, co tady děláš a proč nejseš na zámku v Meldberku? 
Nemám to moc lehký.
Vůbec není taková, jak mi připadala na jejích narozeninách. Je to dáma, milá, spravedlivá, pracovitá, šikovná, krásná...
Chtěla bych se s ní přátelit.
Ale copak to jde?
Vždyť já se nemůžu spřátelit s někým, koho mám špehovat. I když na druhou stranu.....

TOM

Bylo skvělé Ely nosit v náručí když ještě nemohla došlápnout na kotník.
Nesmím však zapomínat. Vždycky se nechám unést a zapomenu na svůj úkol. Musím ji zabít. Bude to těžké, ale musím to zvládnout. Už se mi krátí čas.
Vykonám svou práci, tak jako vždycky.

ELY

Už začaly růst ostružiny a maliny. S Drahou je jedeme trhat, aby měl Jirka z čeho dělat víno.
Je brzy ráno, na obědy už musíme být doma a pomáhat ostatním s obsluhou.
Jedeme na Jankovi a Ferdovi až na druhý konec lesa. Draha mě vede lesními cestičkami. Až dojedeme k takové malé skále. Nahoře jsou prý ty nejlepší bobulky ovoce.
Když jsme sesedly, zjistily jsme, že jsme doma nechaly většinu košíků, každá máme pouze dva.
Rozdělily jsme se a každá šla trhat na jinou stranu.
Už jsem měla oba koše skoro plné, někdo ke mě zezadu přistoupil a podal mi je. Byl to Bill.
"Ahoj, co tady děláš?"
"Ahoj, omlouvám se. Nechtěl jsem tě polekat. Přivezl jsem vám ty koše, které jste tam nechaly. Draze už jsem nějaké dal." Vysvětlil mi.
"Díky. Tak neotálej a trhej, ať jsme dřív doma." Řekla jsem a dloubla ho loktem do žeber.
Zasmál se chytl mě za ruku. "Rozkaz paní vedoucí. V tom případě navrhuji turnaj. Kdo bude mít první nasbíraný koš vyhrál." Podal nabídku. Kdybych odmítla vypadala bych jako slaboch.
"Dobrá přijímám. Co dostane vítěz?" Zeptala jsem se očekávala, co odpoví.
Přivřel oči a s úsměvem si mě prohlížel. "To se rozhodne vítěz."
Znělo to lákavě. "Dobře přijímám."
Upřela jsem pohled na ostružiník obsypaný velkými sladkými plody.
Bill tam upíral zrak taky. Pohlédli jsme na sebe. Oba jsme mysleli na to stejné. Vyrazili jsme tam. To jsme však něco nečekali.
Byla jsem tam dřív, díky obsluhování hostů si držím kondici, možná mě nechal i vyhrát. Ale dál už nebyla země, přes husté ostružiní a maliní to nešlo vidět.
Nestihla jsem zabrzdit. Můj ještě nedohojený kotník uklouzl po kamenité suti. Cítila jsem, jak mi ujíždí pryč do prázdnoty. Už jsem cítila jak se jako kámen zřítím dolů a zlomím si vaz. Začala jsem padat. Zavřela jsem oči.
Prosím ať už to mám za sebou. Ani jsem nestihla Draze a Jirkovi za to všechno, co pro mě udělali poděkovat. Ani jsem ještě nevěděla jestli mám radši Billa nebo Toma...
Najednou mě něco zastavilo. Cuklo to se mnou. Zbrzdilo mě to. Táhlo mě to nahoru. To už jdu do nebe?
Najednou jsem ucítila bolest na svých žebrech. Otevřela jsem oči. Panebože vysím nad propastí.
To co mě bolí, jsou dvě silné ruce, které mě drží, abych nespadla. No jistě Bill.
Pomalu mě táhnul nahoru. Musel ležet, jinak by mě nezvládl chytit a propadl by se. Neviděla jsem na něj. Byla jsem k němu zády.
Silně zatáhl. Přehodila jsem nohy nahoru přes sráz. A zhroutila jsem se.
Bill se odvalil o kousek dál a já se válela za ním. Jenomže jsem to špatně vymyslela. Zasekla jsem se v ostružiní. Bill se zasmál. Vzal mě do náručí. A pak i se mnou v náručí lehl na zem.
Položil si mě na sebe. Leželi jsme břichy k sobě. Tlačili mě jeho svaly.
Z blízka byl tak krásný. Možná už jsem si vybrala. Ty jeho modré oči tolik podobné těm mým. Jeho plné růžové rty. Naše obličeje se začali přibližovat.

BILL

Moje blbost. Kdybych nebyl tak dobře vycvičený, přišel bych o ni.
Mohla být mrtvá!
Když jsem ji chytil, tak strašně moc se mi ulevilo. Musel jsem ji správně vytáhnout.
I když byla velice lehká, bolely mě svaly. Když byla venku, teprve se mi pořádně ulevilo.
Uviděl jsem ji, jak se zakutálela do ostružiní. Musel jsem se tomu smát. Byla tak bezbranná. S námahou jsem zvedl sebe i ji z ostružiní. Potom jsem si ji položil na sebe a oba zadýchání jsme si lehli.
Ležela na mě. Její ňadra mě znovu tlačili do svalů. Modré oči se dívaly do těch mých. Rty měla mírně pootevřené a přerývavě dýchala.
Naše oči na sebe hleděly dlouhou chvíli. Naše hlavy se k sobě přibližovaly.
"Děkuji. Moc ti děkuji." Zašeptala a mezeru mezi našemi rty zmenšila.
Vtiskla mi stydlivou ale lačnou pusu. Hnedka se odtáhla. Já se snad už neudržím. Nejradši bych ji tady teď celou zlíbal a...
"Ely?" Oba jsme se otočili za hlasem. "Pardon nechtěla jsem vás vyrušit."

Takže ahoj. Já vím, že Vás ještě moc není, ale jsem opravdu ráda, že čtěte můj příběh. Bude asi trochu delší a pokud o něj bude alespoň trochu zájem, ráda bych v něm pokračovala i v dalších dílech.
Pokud máte nějaké otázky, nebojte se napsat. Ráda Vám odpovím, pokud to nebude moc osobní nebo to nebude moc prozrazovat pokračování příběhu.
Jinak moc děkuji. 💕
                      S láskou M. ❤