PŘÍBĚH DÁVNA To je ona!

19. LUCIE

"Který z nich se ti líbí víc?"

To je otázka, na kterou neznám odpověď. Oba se mi líbí. Oba mě přitahují. Každý je úplně jiný.
"Já nevím." Popravdě jsem jí odpověděla. "Oba dva mě přitahují tak nějak stejně, ale každý úplně jinak. Tom je záhadnější. Bill je zase milejší. Nevím. Proč se ptáš?"
Rošťácky se na mě usmála. "Ty sis toho nevšimla?" Mé mlčení jí odpovědělo. "Oba dva si tě s viditelným zájmem prohlíží."
Opravdu? No to není možné.
I když. Mockrát jsem je přistihla, že na mě upírají zrak. Když jsem se na ně otočila, sklopili pohled jinam.
"Na něco takového bych je potřebovala nejprve lépe poznat."
Bylo už pozdě. Draha bude spát dneska se mnou a Bill s Tomem spí nad námi. Naštěstí víc vojáků už s nimi nejelo. Musím se pak na to zeptat Martina, protože on je taky voják a to skvělý. No spíš býval, od té doby co se oženil, ho jeho manželka drží zpátky. Přece jen je to budoucí král a jeho žena Klára má zlaté srdce. Jí možná o tom mém zmizení řekl pravdu.
Docela mě děsí, že musím spát ve stejném pokoji, kde byl někdo zabit.
"Dobrou noc."
"Dobrou."

BILL

Měl jsem o ni strašný strach.
Tom šel za mnou. Kdybych se prozradil, hrozilo by, že voják Ely něco udělá. Kdyby Tom vystřelil, mohl se voják otočit a Tom mohl trefit Ely, nebo by šíp mohl proletět skrz vojáka do ní.
Naštěstí jsem špatně došlápl a zašustil. Měl jsem strach, aby jí něco neudělal. Naštěstí jeho nepozornosti využila Ely a odtrhla se od něj.
Strčil jsem do Toma a on vystřelil.
Voják se ale sklátil na Ely. To už jsem k nim doběhl. Ránu mečem jsem mu zasadil dřív, než stačil znovu sáhnout na dýku.
Když Ely nemohla stát a spadla mě do náruče, její ňadra mě tlačili do svalů a do mé jizvy, která se stále ještě nezahojila. Bylo to hrozně vzrušující.
Když jsem potom držel Ely v náručí, bylo to úžasné. Její ruce mi zajely za krk, měla jemnou kůži na které byly cítit mozoly od meče a od natahování šípů na prvé ruce a od luku na levé.
Nechtěl jsem věřit, že by mohla mít mozoly zrovna od meče a luku, vždyť je to princezna.
Položit ji na postel jsem nechtěl, chci ji mít pořád u sebe. Byla lehoučká i když svalnatá. Matka říkala, že správná žena, by neměla mít jiné svaly, než takové, které nejdou vidět ani cítit.
Až když vylovila meč pro sebe a pro Drahu, jsem pochopil, že opravdu šermuje. Draha šermuje skvěle, ale na Ely nemá.

TOM

U stolu jsem měl dělat, že nevidím jak voják sahá po dýce. V noci jsem neměl vylézt z postele.
Neměl jsem se vracet zpátky do domu, dokud nezhasnuli.
Pak by ji zabili a nemusel bych to udělat já.
Místo abych se ji snažil zabít, se ji snažím zachraňovat. Dokonce třikrát. Kdyby tam pokaždé nebyl ten Bill, tak bych jim mohl pomoci ji zabít.
Na farmáře bojuje dobře, asi si to trénuje na vlcích, když ochraňuje stádo.
Problém bude v tom, že se bude Bill snažit ji chránit. Ale proč?
Asi ze stejného důvodu jako já. Ely se líbí nám oboum. Ale i když se mi líbí, i kdybych se zamiloval, stejně ji musím zabít. Kvůli své zemi, která je pro mě víc než nějaká holka. Země která mi vlastně zachránila život.
Musím však uznat, že držet ji v náručí bylo úžasné. Nikdy jsem nic takového s jinou nedělal. Kromě své matky jsem nedržel v náručí žádnou holku.
Když mi prsty zajela do vlasů, bylo to úžasné.
Ne ne ne. Musím na to zapomenout. Musím ji zabít.

ELY

Ráno za námi přišel Bill odnesl mě do kuchyně, kde nám s Drahou pomáhá, protože já zvládnu jenom sedět na zadku. Měl na sobě bílou košili, zelenou delší vestu a kožený pásek šikmo přehozený přes levé rameno, černé kalhoty a vysoké hnědé boty. Moc mu to slušelo.
Ale to i Tomovi včera v tom koženém. Dneska jsem ho ještě neviděla.

Když začali docházet hosté, přenesl mě k pípě. Draha byla v kuchyni, já u pípy, Bill roznášel a Tom nosil vodu, dřevo a přikládal v kuchyni. Kvůli obrovskému množství lidí, nezaučenosti kluků a mé nemohosti, jsme nestíhali, ať jsme se snažili jak jsme chtěli.
Byl červenec. Lidi v létě rádi chodí na pivo. Hodně cestují a při dlouhé cestě se rádi zastaví a odpočinou.
"To je ona!" Zase jsem to slyšela. Tentokrát to je, spíše ženský hlas.
Před půl hodinou vešla dovnitř dívka. Dost si nás prohlížela. Pak se zvedla a šla za mnou.
"Potřebujete něco?" Zeptala jsem se.
Usmála se. "Ne já ne, ale vy ano." Rozhlédla se po tom všem, co ještě nemáme hotovo. "Hledám práci a vidím, že tak trochu nestíháte. Nechtěli byste mě na výpomoc. Platit mi nemusíte, stačí ubytování a strava."
Znělo to dobře, ale plat bychom jí dávali taky. Zavolala jsem Drahu, ty dvě se spolu domluvily. Jmenuje se Lucie.
Je z Derdlandu. Je jí dvacet jedna. Skvěle se s ní povídá.
Má mahagonové kratší vlasy, hnědé oči a je ještě o trochu nižší než já.
"Co jsi dělala předtím, než jsi přišla do Esmeru?" Zeptala jsem se Lucky.
Zamyšleně se na mě podívala, jako by přemýšlela, co mi má odpovědět. "Taky v hostinci." Odpověděla po chvíli.
"Aha. Tak to máš už spoustu praxe." Je mi ale jasné, že nemluví pravdu. Chodila a pracovala jako začátečník. Ani pivo neuměla natočit.
Nemohla pracovat v hostinci. Vede si stejně, možná ještě trochu hůř než já, když jsem tady začínala.
Nemluví pravdu.
Proč?
Má tajemství.
Jaké?
Všechno mi o sobě řekla bez zaváhání. Třeba k tomu má vážný důvod. Kdo ví, co si všechno musela prožít.
Doufám, že se jednou dozvím pravdu.

LUCKA

Na své cestě z Derdlandemu do Esmeru jsem se stavila v útulném hostinci. Cesta mě bude trvat ještě alespoň dva týdny.
Vešla jsem dovnitř. A uviděla jsem ji. "To je ona!"