PŘÍBĚH DÁVNA To je ona!

37. PODLITINA

"Dobrou noc i tobě."

"Takže kolik máš těch bratrů?" Vyzvídala jsem další den po cestě od Dafa, který mi vedl koně. Tom prý potřebuje s Matem probrat cestu a nechce mě brát blíž k Dorinovi.
"Osm." Odpověděl jako by to bylo malé číslo. "Nebo vlastně šestnáct." Musel se zasmát tomu, když jsem na něj zůstala zírat a otevřenou pusou. "Osm z nich jede tady s námi a zbytek mám doma. Jsem nejstarší otcův syn. Moje matka je jeho první manželka." Teď jsem neviděla žádný zármutek, když to říkal. Včera měl slzy na kraji a to mluvil o tetě, kterou vůbec neznal. To matku neměl v rád?
"Ona zemřela?" Zeptala jsem se jemně.
Teď na mě vykulil oči zase on. "Jak tě něco takového mohlo napadnout?"
"No když jsi říkal, že je jeho první manželkou. Takže musela zemřít, aby mohl mít tvůj otec další ženu."
Zasmál se. "Ale kdepak. Ona žije. Můj otec má tři ženy. Matka mu porodila čtyři syny, druhá manželka tři a třetí jednoho, ale čeká další." Otřel si pot z čela a pokračoval. "No a teď k tomu léčení. Jsem nejstarší. Všichni jsme měli pořád nějaká zranění a jednou otec řekl, že nebude zbytečně platit doktory. Matka neměla odvahu šít bratrům rány a tak jsem to dělal já."
"To znám." Vzpomínala jsem, kolik ran jsem bratrům zašila já. "Mám tři starší bratry a jednoho mladšího. Věčně jsme měli nějaké rány, o některých se radši rodiče ani neměli dozvědět. Tak jsem je ošetřovala já." Když jsem začala mluvit, všichni se sjeli blíž k nám a poslouchali moje vyprávění.
"Teď mi vysvětli jakto, že má tvůj otec tři ženy." Nechápala jsem to. Každý muž má mít přece jenom jednu ženu, kterou miluje pokud nejde o svatbu z rozumu.
Pokrčil rameny. "To je u nás naprosto normální. Pokud je má muž jak uživit, tak jich může mít kolik chce zvlášť dobře postavení muži. Otec dohlíží na nejbližší kraj hlavního města, takže je dobře zaopatřený. Proto se také předpokládalo, že půjdu do vojska.
Jinak žen je všude víc než mužů. Teda kromě naší rodiny." Usmál se při vzpomínce na ně. "Muži musí do armády a tam zůstávají."
"Dafe!" Křikl na něj ten hromotluk, který nás taky poslouchal. Daf se chytil za pusu předal provaz od mého koně Tomovi, který se vrátil.
Slyšela jsem, jak hromotluk nadává Dafovi, že mi to neměl říkat.
Nechápala jsem to. Všichni je měli až na nejvyššího rádce Karadana, a strážce pokladu Alanlu, za zaostalý národ bez učenců a armády. Už takhle mě šokovali vycvičení vojáci, ale celá armáda? O tom nikdo u nás nemá ani tušení.
Nechápavě jsem se podívala na Toma, ale on dělal, že si mého pohledu nevšimnul.
Co tahle vzdálená země za skalní hradbou všechno skrývá, před zraky zbytku světa?
Nevěděla jsem a ani nikdo kromě jeho obyvatelů asi nikdo. Ale já budu ten, kdo to zjistí.

Kolem poledne, jsme přejeli hranici Esmeru. Značilo ji jenom pár větších kamenů. Z dálky jsem viděla naši nejzápadnější pevnost Jarsan, kterou schválně předci postavili na nejvyšším kopci v okolí, aby byla odevšad vidět.
Teď už kluci pomalu hledali místo, kde přespíme. Zaslechla jsem za sebou rychlejší dusot kopyt, nikdo z nás tomu nevěnoval pozornost. Všichni jsme si asi mysleli, že se jen někdo z nás nemůže dočkat odpočinku.
Mat něco zakřičel, asi to mělo být varování. Já mu nerozuměla. Kluci se začali rozhlížet a najednou do mě něco prudce vrazilo.
Sotva jsem se stihla chytit sedla. Tom pořád držel mého koně. Ten se vzepřel a postavil na zadní. Dokázala jsem se na něm stěží udržet. Když už stál, lehce jsem ho poplácala po šíji, dokud se neuklidnil.
Podívala jsem se vedle sebe, kde Mat specifikoval Dorina. Podle toho jsem poznala, že ten, co do mě narazil nebyl nikdo jiný než Dorin. Teď Mat vedl jeho koně stejně jako Tom mého. Divila jsem se, že neprotestoval ani minule ani teď. Buď má Mat vysokou autoritu a nebo je tady něco, co Dorina zavazuje k Matovi.
Každý z těch kluků má svůj příběh. Čím víc je poznávám, tím víc chci znát jejich příběh.
I když jsem s nimi na cestě teprve třetí den a jsem jenom vězeň, kterého chtěli zabít. Připadám si mezi nimi docela bezpečně. Pokud teda nepočítám Dorina.
"To snad ne!" Vykřikl najednou Tom. "Ely, ty krvácíš!" Měl pravdu košili jsem měla úplně nasáklou krví.
Vedle mě se přiznal Daf. "Musíme okamžitě zastavit." Byly jsme na otevřeném prostranství, tady nás může kdokoli napadnout ať už zvířata nebo lidé.
"Nemůžeme. Byli bychom moc v nebezpečí. Dojedeme aspoň támhle k lesu." Kývla jsem na vzdálený les u proudu. Cesta tam mohla trvat maximálně čtvrt hodiny.
Daf se na mě zamračil. "Je to daleko..."
Chtěl ještě něco dodat. Vyrušil ho hurónský smích Dorina. Všem bylo jasné, že za mou prasklou podlitinu může on. Jinak by tu chvilku ještě vydržela.
"Zrychlíme a hned tam budeme. Neboj, to já jsem ta, co by se měla bát." Daf nakonec kývnul na Toma. Ten pobídl svého koně a cvalem jsme se rozjeli k tmavému lesů.
Ve skutečnosti jsem se opravdu hodně bála. Teď jsem byla vděčná tetě Jandě, která nás nutila hrát divadlo. Učila nás jak skrývat city, nálady i vše ostatní. Říkala, že se nám to může kdykoli hodit a měla pravdu.

Zajeli jsme hlouběji do lesa a našli mýtinku hned u vody.
Daf s Tomem seskočili ještě za jízdy. Daf si šel najít všechny věci, které potřeboval a Tom mě šel sundat z koně. Myslím, že bych to ale zvládla sama.
Ostatní šli přivázat koně. Henz a Brandn šli nasbírat dříví, aby mohli dát ohřívat vodu. Kterou bude Daf potřebovat na praní látek a čištění mé rány.
Tom mi roztáhnul svou deku a pomohl mi si na ni opatrně lehnout. Daf mezitím nachystal všechno potřebné a kleknul si vedle mě. Vyhrnul mi košili a zůstal vyděšeně koukat.
"Toto vypadá tak zle?" Zeptala jsem se jako vtip. Zatím se ta bolest dala vydržet.
Podíval se soucitně na mě. "Ještě hůř." Zašeptal a ztěžka polknul.
"Tak začni, ať už to máme všichni za sebou."
Podíval se na Toma. "Budeš ji muset zaklehnout, aby se nehýbala. Musím na to zatlačit, aby všechna krev odtud vytekla." Lehce jsem ne něj kývla.
"Vím, co mě čeká. Neboj se. Nezapomínej. Jsem jedna z vás a už jsem podlitiny vymačkavála mockrát."
"Tohle sice není obyčejná podlitina, ale budu dělat, jako že ti věřím. Kolego." Dodal a zvednul jeden koutek k úsměvu.
Vzal látku, namočil ji do pálenky, která rychle ubívala a položil na podlitinu. Už teď to začalo nesnesitelně bolet a štípat.
Tom na mě lehnul. Vzal pálenku a dal mi napít. Věděla jsem, že chce abych opila bolest. "A ještě jednou." Nalil mi to do krku až jsem se zakuckala. Po dlouhé době se na mě zase usmál.
"Neboj, drž se." Chytil mě za ruku, druhou mi už předtím zalehnul, a nenápadně, aby to nikdo neviděl, mě lehce políbil na čelo. Bylo to jako bratrský povzbuzující polibek, který jsem dostala od svých brášků před mým odjezdem i před jejich odjezdem z hostince. Byla jsem ráda, že alespoň on je tu se mnou i po té zradě a úkolu mě zabít. Došlo mi, že on za to nemohl. On si nevymyslel mě zabít a vzpříčil se rozkazu svého pána jenom kvůli mě. Teda přesněji řečeno kvůli mému daru, ve který ani nevěřil. Myslel, že jsem si to vymyslela.
Takhle jsem přemýšlela jenom do doby, než mi zapulzovalo v levém boku. Podle toho jsem poznala, že se Daf konečně odhodlal a zatlačil. Takhle zatlačil asi ještě třikrát. Neměla jsem sílu to ještě počítat.
Z dálky jsem slyšela Dorina. "To je krve jak z bejka." Zahyhňal se.
"Pro předky." Zaklel po chvilce čištění Daf. "To jsem v životě ještě neviděl." Nechápala jsem a podívala jsem se na Toma a pak opatrně otočila hlavu na Dafa. Byl celý od krve. Od mé krve. Přejel mi mráz po zádech. Cítila jsem úplně zamrzlé nohy.
"Ty máš pod touhle podlitinou ještě jednu. Ta ještě nepraskla. Nemůžeme čekat do zítra než praskne. Ale jestli ji prasknu, budu to muset zašít."
"Udělej, co budeš muset. Věřím ti."
Najednou jsem cítila něco teplého na obličeji. Podívala jsem se tam a byla to Hvězda. Vycítila moji bolest a povzbudivě mě dloubla čumákem do ramene. Pak výhrůžně zařechtala na Toma.
"Klid Hvězdi." Vyprostila jsem svou ruku z Tomovi. Poplácala ji něžně po nozdrách a když mi její slinta ukápla na čelo, s bolestí jsem se zasmála. Tom mi nakonec tu slintu setřel.
Zakřičela jsem. Hvězda odešla pár kroků ode mě a malý Ben ji opatrně chytil za ohlávku a odvedl k ostatním.
Cítila jsem, že Daf bez upozornění prasknul podlitinu pod podlitinou.
Nebylo to nic příjemného. Možná to bylo lepší, když mě neupozornil,že ji praskne
"Vem kus hadru a dej mi ho do pusy." Nařídila jsem Tomovi. Ten na mě zůstal nechápavě civět. "Poslechni mě. Přece nechceš ohluchnout." Nakonec mi ten roubík dal přesně ve chvíli, kdy Daf zatlačil. Cítila jsem, jak jsem ho lehce kousla. I kdyby to bylo víc, zasloužil si to.
Jako by mi četl myšlenky. "Asi jsem si ten kousanec zasloužil." To už přišlo další zatlačení a po něm další.
Cítila jsem se úplně vyšťavená. Kolik vody a krve tam asi mohlo být?
"Doufám, že je to všechno." Vytáhl mi roubík a dal mi zase napít. Věděla jsem, že zbývá jen málo a budu na mol. Nesnesu moc alkoholu.
"Musíme to zašít." To už jsem slyšela jako z velké dálky. A tak jsem nakonec jenom slabě zašeptala.
"Jsem ráda, že jste mě unesli právě Vy."