PŘÍBĚH DÁVNA To je ona!

18. ZÁCHRANA

"Teď tady udělám to, co jsi mi nechtěla dovolit a pak tě zabiju."

Šeredně se zasmál a pak pokračoval. Táhl mě do tmy za domem. Nemohla jsem křičet, do pusy mi strčil špinavý hadr. Držel mě tak pevně, že jsem nemohla skoro ani dýchat natož mluvit nebo se bránit.
"Myslíš, že jsem tě nepoznal? Na to jsi moc krásná. Teď ti tady udělám děcko, pak tě zabiju a odvezu tě na zámek. Budu dělat jako, že jsem tě našel mrtvou v lese. Chudinku. Dostanu odměnu a budu mít dobrý pocit, že z mého dítěte mohl být princ. Říkám to jen proto, abys věděla, jak tvůj mizernej život dopadne. Princezničko." Říkal to, co jsem já už dávno viděla v jeho myšlenkách.
Najednou se za námi něco šustlo. Voják se tam otočil a povolil sevření. Toho jsem využila já. Vší silou jsem mu dupla na nohu a loktem ho nabrala do žeber. To nečekal, zaskuhral a pustil mě. Bohužel jsem nechala svůj meč a luk se šípy v pokoji, nenapadlo mě, že by si mě vylákal ven. Byla jsem tak hloupá. Mělo mě to napadnout. Teď tady zemřu.
Rychle se otřepal a dal mi facku.
To jsem zase nečekala já a spadla jsem před něj. Nemohla jsem vstát, hrozně mě bolel pravý kotník.
Chtěl do mě kopnout. Já se nemohla z toho otřesu ani pohnout. Noha se mu zastavila uprostřed pohybu.
Spadl na mě, byl příšerně těžký. Pořád žil. Pokusil se vytáhnout svou dýku, aby mě mohl zabít. To už ale nezvládl.
Meč mu projel tělem a on zemřel. Ulevilo se mi, že budu žít, ale jeho mrtvola ležela pořád na mě.
Myslivec Tom předtím střelil šíp do vojáka a Bill ho poté dodělal mečem. Teď ze mě jeho mrtvolu sundali a klekli si nade mnou.
Billův pohled byl starostlivější než ten Tomův, jeho pohled byl spíš z donucení.
Bill mě pomohl se posadit. "Jsi v pořádku? Nestalo se ti nic?"
"Ne jsem v pořádku." Zalhala jsem, protože kvůli mému kotníku jsem se nemohla zvednout. "Přišli jste akorát včas, moc Vám děkuji. Už je to podruhé, co jste mi zachránili život. Nevím, jak se Vám mám odvděčit." Přiznala jsem.
Bill si oddechl a jeho oči se ponořily do těch mých. "To je dobře. Dořešíme to až ráno. Teď tě odvedeme do pokoje a my se postaráme o mrtvolu." Řekl a podíval se na Toma.
Pokusila jsem se vstát, ale nešlo to. Spadla jsem přímo do Billovy náruče. Narazila jsem do jeho vypracovaných svalů, na farmě si asi dost zaposiluje. Naštěstí mě pohotově chytil, chvilku si mě podržel v náručí a krásně se na mě usmál.
Bylo to nádherné, na chvilku jako by jsme tam stáli jenom my dva.
To se asi nelíbilo Tomovi a tak nás vyrušil. "Takže máš něco s kotníkem. Neříkala jsi náhodou, že ti nic není?" Zeptal se a na tváři vyloudil úsměv.
"No, možná jsem to trochu přecenila."
"No nic." Chopil se toho po chvíli mlčení Bill. "Já tě odnesu do pokoje a zajdu pro Drahu, aby ti to šla zavázat. Tom mezitím odklidí mrtvolu." Dořekl a koutkem oka se podíval na Toma.
Tomu se to moc nelíbilo, asi by mě nejradši odnesl on. Se zarmouceným obličejem pokrčil rameny a dal se k odchodu.
"Děkuji." Houkla jsem za ním a on se na mě s úsměvem otočil.
"Není zač." Řekl a vydal se dál.
To už si mě ale Bill vzal do náručí a odnášel mě do mého pokoje. Nechal mě tam chvíli samotnou, protože šel pro Drahu.
Když dorazili, všechno jsem jí to musela říct, teprve potom mi začala zavazovat můj kotník.
Trvalo to asi dvacet minut, než jsme jí všechno řekli a než mi dovázala nohu.
Už jsme se loučili, když do pokoje vtrhli čtyři zbylí vojáci.
"Víme, že jste ho zabili. Proto teď mi zabijeme vás. Potom si najdeme toho druhýho pacholka." Řekl jeden z nich.
Tohle se ale nesmělo.
"Nemáte povolení nás zabít. Můžete nás zajmout a odvést do vězení. A až po soudu nás můžete zabít, pokud vám to však soud dovolí. Tohle je trestné. Za to můžete zemřít i vy! A navíc ten chlap mě chtěl zabít, ale oni mi zachránili život." Jak si to můžou dovolit? Přece to jsou vojáci, musí vědět, co můžou a co nemůžou. "Vždyť jste vojáci, musíte to vědět."
Jen se tomu zasmáli. "Nějaká moc chytrá. Byli jsme vojáci. Teď jsme zběhové. Můžeme vás zabít a vymluvit se na to, že jsme vás slyšeli jak spřádáte plány k zabití nějakého chudáka. Nám uvěří, vypadáme jako vojáci na služební obchůzce města." Sakra měli to dobře promyšlené.
Mezitím jsem se nenápadně dostala ke svým mečům. Jeden jsem nenápadně podala Draze a jeden jsem si nechala. Bill svůj meč měl, i když nechápu na co má farmář meč.
Jelikož všichni vojáci byly v mém pokoji, ani jeden z nich si nevšiml, že za nimi stojí Tom.
Ten kývl na Billa a oba se ohnali po zbězích. Ani já s Drahou jsme nebyly pozadu.
Tom jednomu hnedka na začátku sekl do zad. Ten se ale jen zapotácel a hned se na něj vrhl. Pak si každý z nás vzal na starost jednoho z nich. Já se jenom opírala o stěnu, abych neztratila rovnováhu. Po chvíli už všichni čtyři vojáci leželi na zemi mrtví.
Můj kotník už to nevydržel a upadla jsem na zem jako pytel brambor. Tentokrát mě vzal do náručí Tom a položil mě opatrně na postel. Taky měl dost vypracované tělo na to, že je myslivec až moc. Jeho delší vlasy mě zašimraly do tváře. Bylo to velice příjemné.
Celou dobu měl na sobě hnědé kožené oblečení, ve kterém přijel. Mě by asi bylo nepohodlné. Bylo tvrdé a asi i pěkně těžké. Muselo mu být v teplých dnech opravdu velké teplo. Ještě že teď tady nosím samé lehké letní šaty. V kalhotách a železné košili, kterou bych teď nosila na zámku, kdybych tam teď byla a šla trénovat s bratry a Drahou, by mi v těchto teplech asi nebylo zrovna nejlépe. Ani v róbách na cizím zámku, by nebylo dobře.
"To je strašné." Začala jsem, ale netušila jsem, jak mám pokračovat. "Už po třetí jste mi dnes zachránili život. Nevím, jak Vám mám poděkovat. Útratu platit nemusíte. Ale i tak jsem vaším dlužníkem."
"Rádo se stalo." Usmál se Tom a strčil do Billa. "My zatím uklidíme ty mrtvoly a zítra se uvidí co a jak dál."
Popřáli nám znovu dobrou noc a odtáhli mrtvoly před dům a kdo ví, co s nimi udělají potom. To už mě radši nezajímalo.
"Jsou opravdu šikovní." Řekla Draha.
Nemůžu jí oponovat. Má úplnou pravdu. "Ano, to opravdu jsou."
Pak Draha položila jednoduchou otázku, na kterou jsem neznala odpověď. "Který z nich se ti líbí víc?"