PŘÍBĚH DÁVNA To je ona!

4. PODLE PLÁNU

"Tak jak jste daleko s plánováním?"

Ve dvě hodiny v noci mě přišla vzbudit Draha a za ní přišli i moji starší bratři, aby se se mnou rozloučili. S Toníkem jsem se rozloučila už večer, aby jsme ho nemuseli budit a musel svatosvatě přísahat, že o tom nikomu neřekne.
"Máte s sebou ty nejrychlejší koně, takže se držte, ať nezkončíte pod jejich kopytama." Poučoval nás Martin samozřejmostmi.
"Nezapomínejte! Nejdřív na sever tam zanechat, nějaký znamení a pak oklikou na jih." Připomíná se starostí v očích Jára.
Nakonec promluví Eda. "Jeďte opatrně. Až se to tu potom trochu uklidní, zajedeme se za vámi podívat." A před stájemi mě obejmul stejně jako zbytek bratrů.
Se slzami v očích jsem se ještě na hřbetě své klisny Hvězdy otočila a zamávala. "Mám vás moc ráda a děkuji."
"My tebe taky." Ozvalo se za mnou,  tentokrát už jen trojhlasně.

Jely jsme na sever. Kousek za zámkem jsme projely bahnem, aby tam zůstaly vyražená kopyta našich koní a na zem jsem hodila svoji oblíbenou sponu do vlasů.
Jeli jsme pomalu, protože byla tma jako v pytli.
Asi po dvou hodinách cesty jsem na zem hodila špinavý nožem potrhaný plášť, který jsem si k tomuto účelu vzala s sebou. A po další asi tak půl hodině jsem na zem hodila spodní lem své noční košilky a po deseti minutách jsem pod keř hodila sedlovou brašnu s oblečením tak, aby kousek vykukoval. To všechno jsem měla už nachystáno ze zámku za tímto účelem.
Pak jsme otočily koně a velkým obloukem jsme začaly objíždět hlavní královské město. A přesně podle plánu jely na jih.

Už bylo pozdní odpoledne, když jsme zastavili koně u řeky. Napily jsme se a najedly. Koně se mezi tím pásly.
V dálce, na druhé straně řeky jsme uslyšely dusot koní.
Elsu s Kopretinou jsme schovaly se všemi věcmi do hustého houští. Samy jsme se pak přikladly blíž k břehu, neměly jsme strach, že by nás dostali. Řeka byla hluboká a brod byl daleko.
Vzpomínám na to, jak jsme kdysi s kamarádkou Hankou, utíkaly ze zámku tajnými chodbami v podzemí hradu. Dostaly jsme se do města, kde potkala chlapce, se kterým se do sebe zamilovali a teď už spolu žijí několik dní rychlé jízdy na koni odsud.
Poté jsme se vracely stejnými chodbami do zámku, ale díky Hančině zamilovanosti jsme zabloudily. Naštěstí to tam kontroluje stráž, aby se nikdo nedostal do zámku bez povolení.
Tehdy nás kvůli masce nepoznali a málem jsme se dostaly do vězení za to, že jsem se nazvala princeznou Angelikou a Hanka za to, že mě v tom podporovala.
Naštěstí tam byl zrovna pan rádce a dosvědčil, že jsme to my, ale až potom, co jsme že sebe pracně strhaly masku.

Schované za keřem né moc hustého šeříku, jsme začaly poslouchat nezvané návštěvníky.
Byly z Meldberku.
Asi dvacet vojáků na koni a dalších třicet pěšáků. A nakonec královský kočár. Z něho vylezl král Meldberku a pomohl ven své manželce. Ty dva jsem znala z obrazu, který jsme měli u map sousedních říší.
Král s královnou sešli až na břeh a oplachovali si obličej.
Král si k sobě pozval jednoho ze strážných. Podíval se na něj, zakroutil hlavou, podíval se na královnu a konečně promluvil.
"Jsem zvědav, jak králi Esmeru vysvětlíme, jak jsme se dozvěděli o zmizení jejich dcery a o tom, že náš syn zmizel, jakmile se to dozvěděl." Vrtěl dál hlavou.
"No tak." Konejší ho královna. "Třeba jel tu ztracenou princeznu hledat."

Kdyby jste něčemu nerozuměli stačí napsat.
Děkuji, že čtěte můj první příběh tady na Wattpadu. Děkuju všem. ❤