PŘÍBĚH DÁVNA To je ona!

43. POCHOPENÍ

"To je ona."

Stále jsem to úplně nechápala.
Zden se zvednul ze země a položil mi chlácholivě ruku na rameno stejně, jako jsem to dělala s oblibou já. Věděla jsem, že na uklidnění, to pomáhá podobně jako obětí. "Mám ti toho ještě dost co vysvětlovat."

Nakonec se rozhodli, že už tady zůstaneme a rozdělali ležení. Najednou jsme si byli mnohem bližší. Kluci začali vtipkovat. Napjatá nálada z minulých dní byla pryč a vystřídala ji uvolněná a přátelská.
Pochopila jsem, že takhle se bavili i předtím, než jsem s nimi jela já. Nebyli to pouze vojáci, byli to přátelé na život a na smrt. Daf řekl, že jsou to prakticky jeho bratři, měl pravdu, dýchali by pro sebe. Chápala jsem to. Vlastně jsem to také tak cítila. Když jde do něčeho jeden, jdou do toho už všichni. Možná jen Dorin se občas vymyká ostatním. Nejvíce mi vadí, že na jejich spojenectví museli doplatit moji nejbližší.
Večer u ohně jsem jim musela vyprávět o tom, jak jsme s Drahuš našli Dámu. Nebo spíš to ona si našla nás a zachránila nás. Nakonec mě učili jejich modlitbu. Moc mi to nešlo a při každém jinak vysloveném slovu se smáli jejich významům.
Usnuli jsme v přátelském kruhu s úsměvem na rtech. Samozřejmě až na Dorina.

Bill

Další den jsme vyjeli hned za nimi. Dáma poslušně běhala okolo Hvězdy, na které už seděla Ely. Vypadaly, jako by jim třem nic nechybělo. Ani Tom je neotravoval. Doufal jsem, že ho Hvězda pořád nemůže ani cítit.
Ely se bavila s nějakým Zrendňanem a pravděpodobně ho se zaujetím poslouchala i pozorovala. Tom je žárlivě sledoval.
I já jsem ucítil třísku žárlivosti v srdci. Přál jsem si, aby jsme teď mohli jet spolu a aby takhle se zaujetím hleděla na mě. I když vlastně bych nechtěl, aby na mě takhle hleděla. Hleděla by na mě s láskou. To bylo moje nejvroucnější přání.
Najednou se Ely prohnula. Padala ze své kobylky. Ješte že je Hvězda tak skvěle vycvičená. Dokázala včas zareagovat a lehnout si, aby dopad zklidnila. Byl jsem pyšný.
Ely ležela opřená o Hvězdu u levé ruky jí ležela Dáma a skláněl se nad ní ten kluk, co už jí tolikrát kontroloval ránu. Otěže jsem předal Petrovi a spolu s Pavlem se plížili co nejblíže k ní.
Všichni stáli nad ní, nic jsme neviděli. Najednou si okolo ní všichni klekli teda až na Toma a prevíta Dorina. To jsem nechápal už vůbec. Aspoň jsme na ni už viděli.
Bolestí se celá zkroutila, vydala tak silný křik. Takový by nezvládnul žádný člověk a zvíře také ne. Cítil jsem z něho strašnou bolest a nazvladatelné utrpení. Museli to slyšet i naši kluci o dvdvě míle dál.
Chtěl bych ji teď držet v náručí, hladit po vlasech a něžně jí říkat, že už to bude dobrý. Pavel mě stejně pro jistotu držel. Nikdy nemohl vědět, co mi v hlavě přecvakne a já to uskutečním. Nedivil jsem se mu, znal mě moc dobře. Já bych na jeho místě udělal to samé.
Při jejím nelidském křiku začal foukat silný vítr a mraky se rozestoupily. Bylo to tak magické až jsem zatajil dech. Všude začalo létat barevné listí že stromů. Nerozuměl jsem vůbec ničemu. Najednou křik ustal. Počasí se vrátilo do normálu, jenom spadané listí už zůstalo na zemi a pokrývalo zemi jako barevný měkký koberec utkaný nejlepšími tkalci z Meldberku.
Léčitel jí odhrnul znovu zakrvácenou košili. Její těžká rána nevypadala jako jizva, která praskla.
"Ta jizva..." Poslouchal jsem řeč těch ničemů. Nedokázal jsem na tu dálku rozpoznat, co se s jízdou stalo. Neměla ji oteklou ani zarudlou. Jenom něco tmavého se jí táhnulo po odhalených žebrech přímo pod srdcem. Snažil jsem se přestat myslet na to, co se nachází nad tou jizvou.
"To není jizva..." Tak co to teda je, když ne jizva? Jsou tak zaostalí, že nerozeznají jizvu nebo co?
Ten starej něco zamumlal tou jejich hatmatilkou a já nepřeložil ani slovo.
"Znamení." Vysoukal ze sebe ten ošetřovatel. Jak by mohla mít místo jizvy znamení, to se už opravdu všichni zblaznili?
"Šíp." Hlas jsem poznal byl Tomův. Co jí to udělali, že má místo jizvy nějaké znamení šípu? S Pavlem jsme se na sebe nechápavě podívali a pokročili rameny. Nevím, kdo z nás vypadal zmateněji. Věděl jsem pouze to, že nechápu nic z toho, co se tady děje a že mě už dost bolí nohy, protože jsem po celou dobu klečel na lipové větvičce se sukem. Ano lípa. Jak nám bylo s Ely tehdy za deště krásně. Tehdy ani jeden z nás nepomyslel na to, že by jsme někdy  mohli být od sebe. Jak rychle se to všechno odehrálo. Člověk ani nestačí mrknout a jeho život se celý otočí vzhůru nohama.
Ten malý chlapec přišel blíž a kleknul si naproti ošetřovateli, takže teď už jsme neviděli vůbec nic. Jenom to, že natáhnul ruku a asi se toho znamení, nebo co to mělo vůbec být, dotknul. Ely ho pohladila po vlasech.
Rozhlédnul se po ostatních. "Takže..." Větu taky nedokončil. Co jim je, to ani mluvit už neumí?
"To je ona." Řekl ten obr. Netušil jsem, kdo by to jako měla být. To jim jako až teď došlo, že je princezna? To asi ne. Kdyby to byla normální holka, tak by ji neunesli. Draha mi říkala, že jim šlo pouze o princeznu. Takže věděli, kdo ve skutečnosti je. Že je to rozená vládkyně a ne posluhovačka z lokálu.
Asi se rozhodli, že už zakotví na tomhle místě. Začali hledat dříví na oheň. Proto jsme se vzdálili, aby nás nenašli. Šli jsme taky rozložit ležení.

Všechno jsme řekli ostatním. Nemohli tomu věřit, dokonce si nejprve mysleli, že si z nich děláme legraci. Nakonec pochopili, že to myslíme smrtelně vážně.
Petr na to nic neříkal. Zarytě mlčel, jako by o tom nechtěl ani slyšet, nebo o tom třeba věděl víc. Znám ho už natolik dlouho, aby věděl, že nemá cenu se ho na něco vyptávat. Dokud nechce nic neřekne. Až přijde čas, ve správnou chvíli, nám o tom poví.
Byl to skvělý učitel i výcvikář. Strávil jsem s ním více času než s matkou a otcem dohromady. Když mi ho před lety představili, jako mého výcvikáře a učitele, nechtěl jsem o tom ani slyšet. Kolikrát jsem mu utekl, tolik naschválů a pastí na něj připravil, až jsem se velice divil, že to se mnou vydržel. Byl to však rozený voják. Nikdy se nevzdával a mě to naučil také. Nemohl bych si přát lepšího učitele než je on. Dlužil jsem mu hodně. Strávil se mnou skoro celý můj život od mých pěti let. Spousta jeho ran byla ode mě. Myslím, že na tom jeho věčně bolavém koleni, nesu také nějakou vinu.
On si na mě nikdy nestěžoval, ať jsem provedl cokoli. Věřil ve mě víc, než můj vlastní otec. Pro něj jsem byl jako jeho vlastní syn, které neměl, stejně jako ostatní kluci, kteří několik let jezdíme stále spolu.
Zachránil mi už mnohokrát život a to díky tomu, že mě vše perfektně naučil a nevyprdnul se na mě, ani když jsem mu nadával, protože jsem byl úplně vyčerpaný a on chtěl, abychom trénovali dál. Je to ten nejlepší voják, jakého znám.

Večer jsem se vrátil na stejné místo, jako předtím. Tentokrát si šel ničit se mnou kolena Oleg. Pavel ho poučil, ať mě drží a nepouští. Málem se ti dva pohádali, který z nich mě zná líp. Když se nemohli dohodnout, tak začali o tom, který mě zná déle. Nikdo z nás se mezi ně nehodlal míchat. Neměli by jsme šanci jim pomoct. Spíš by se to jenom zhoršilo. Nakonec zjistili, že mě oba poznali ve stejný den. Konečně jsme tedy mohli vyrazit.
Hvězda, Dáma i Ely leželi pořád na stejném místě jako předtím. Dáma se zvedla že svého místa a mířila k nám. Ely se podívala naším směrem za Dámou, která už vlezla za námi do houští. Ostatní si mysleli, že si šla ulevit. Olínula mi tvář na pozdrav a já ji podrbal za ušima.
"Hodná holka. Šikulka."