Pavučina ✓

1. kapitola - Igor

Byl to skvělý vynález.

Soustředěné skládání a několikaměsíční hledání součástek na naší staré zaprášené půdě konečně přineslo ovoce. Trvalo sice nějakou dobu, než jsem našel vhodný úhel a zaujal tu správnou pozici, ale výsledek stál za to.

Dřepnul jsem si k oknu na označkované místo a prsty rozložil po všech šesti šroubech. Konaly svou práci téměř automaticky. Čtyřikrát doleva, zmáčknout, dvakrát doprava.

Zaostřeno.

Rozprostřel se přede mnou krásně přesný obraz až do vzdálenosti padesáti metrů.

„Igore, co tam zase vyvádíš s tím dalekohledem? Schovej to a pojď jíst.“

Sledovat sousedy před zraky celé rodiny sice opravdu nebyl ten nejlepší nápad, zároveň mi ale okno v kuchyni poskytovalo mimořádný výhled přímo do míst, kde Eliška trávila většinu času. Ráno vstávala, oblékala se, zpívala, sedávala na parapetu, u psacího stolu nebo jako tenkrát u starého dřevěného klavíru a snažila se na něj svými ladnými prsty hrát.

Škoda, že jsem to nemohl i slyšet - bylo mi jasné, že by to uši potěšilo stejnou mírou jako oči.

Ani trochu mě nezajímalo, co si o mě doma myslí. Nemohl jsem zmeškat ani minutu z jejího života. Nemohl jsem jinak.

Nesměl jsem jinak.

„Igore!“ zavolala máma podruhé.

Neodolatelná vůně pravého domácího boršče doplula vzduchem přes celou místnost až k oknu a přemluvila mě, abych po dlouhé době zahodil dalekohled a vyměnil ho za lžíci.

„Řekni mi, co ty tam pořád sleduješ?“ nenechávala máma ani během večeře svých zvědavých otázek, zatímco táta mlčel jako hrob, ztracen ve svých myšlenkách.

„Ptáky,“ odpověděl jsem jako obvykle.

„Vidíš, děvče, je přece dobře, že má nějaký koníček,“ zastala se mě babička a diskuzi u stolu rázně ukončila.

Až jsem se divil, že mi tato výmluva tak dlouho prochází. Navíc jsem neměl ani tušení, co tu létá za zvířectvo, takže kdyby se mě někdo zeptal na podrobnosti, byl bych nahraný. Biologie nikdy nebyla můj předmět, navíc se ji na průmyslové škole vůbec neučíme. Vždy mě bavila spíš fyzika, výpočetní technika a sestrojování různých modelů, kterých už jsem stihl vytvořit hned několik - například ten dalekohled, na nějž jsem byl obzvlášť pyšný. Celý jsem ho sestrojil úplně sám a jen z nepotřebných věcí, které táta plánoval vyhodit jako nechtěné dědictví od předchozích majitelů.

Nechci znít namyšleně, ale i přes svůj původ to funguje dokonale. Mohl by to být důvod, proč bych se Elišce mohl zalíbit. Mladý geniální fyzik, toho nepotká ani na svém gymnáziu! Pochybuju, že by ti nerdi bez jakýchkoliv praktických dovedností něco takového zvládli.

„Tohle je tvůj koníček, dobře. A co takhle nějaká holka, Igore? Neříkej mi, že se ti žádná nelíbí. A sedmnáct je přece ideální věk na první zkušenost.“

„Líbí,“ zamumlal jsem s plnou pusou. „Brzy vám ji představím, slibuju.“

***

Zůstával jsem schován v bezpečí kuchyně, dokud nenastal čas vydat se do školy. Jediná věc, která mě mrzela, byla, že se naše školy nacházely na opačných koncích města. Toho dne nám však odpadala první hodina a tak jsem mohl Elišku tiše následovat, aniž by o tom měla sebemenší tušení.