Pavučina ✓

4. kapitola - Radka

Únavné hodiny fyziky a matematiky se konečně staly minulostí. Počítání, počítání a zase počítání a s tím spojená snaha o pochopení abstraktních vzorců a podle učitelů lehce pochopitelných logických procesů.

Pravda byla taková, že logické zůstávaly maximálně tak pro ně a pro některé budoucí matematiky, kteří se na našem gymnáziu samozřejmě také nacházeli, ale já mezi ně ke své smůle nepatřila.

Mým snem bylo stát se veterinářkou, ale i na tu jsem bohužel takové předměty potřebovala. Proto jsem se začínala smiřovat s tím, že tenhle sen se mi asi nikdy nesplní...

S kamarádkou Eliškou jsme se přesunuly do učebny němčiny. Byl to jeden z mála předmětů, na kterém jsme seděly spolu, protože před pár týdny třídní učitelka přisoudila Elišce na starost nového spolužáka, hokejistu Tomáše Havla.

K něčemu se vám přiznám - Tomáš se mi tak trochu líbí. Sice rád 'otravuje' (mně to připadá jako jeho forma socializace, nikoli otravování) všemožnými způsoby, ale na druhou stranu je vždy pozitivní, veselý, například dveře podrží, pomůže, kde je potřeba...

A já každý den sním s hlavou v oblacích a ve skrytu duše doufám, že mě má taky rád, a že není ten sebevědomý děvkař, ve kterého se stylizuje.

Jo, jsem snílek. Ale sny se přece plní.

Jednou za čas...

„Ráďo! Prosím tě,“ zaslechla jsem jeho hlas.

Zprvu jsem si myslela, že je to jen další ze snů s otevřenýma očima, kterým jsem během přestávek tak ráda propadala, ale jeho vysoká sportovně vyrýsovaná postava se už celou vahou opírala o mou část lavice a v ruce držela učebnici rozevřenou na stránce s gramatikou.

„Potřebuju poradit. A tobě přece němčina jde.“

„No, když myslíš,“ odkašlala jsem si. „Ráda ti pomůžu.“

„Já vím. Ráďa ráda rady dává. Pěkně se mi to rýmuje,“ pousmál se a prohrábl si nedbale rozcuchané špinavě blonďaté vlasy, které mu padaly do očí. Až poté ukázal na jeden z bodů v knize. „Tohle tak úplně nechápu.“

Eliška mi zvědavě nakoukla přes rameno, ale rozhovoru se dál neúčastnila. Stačila jsem si za tu krátkou dobu všimnout, že jí Tomáš příliš k srdci nepřirostl. Nesnášela, když se ji každou hodinu snažil zapojit do konverzace a do svých mnohdy zvláštních her nebo si maloval do jejích sešitů.

Možná, kdyby neviděla, jak podobné věci provádí i mnoha dalším dívkám, měla by opačný názor. Ale takhle si připadala jen jako jedna z mnoha obětí...

I když přiznala, že občas je to zábava, třeba při nudných hodinách češtiny. Problém ale byl, že chtěla, aby na Tomášově místě byl někdo jiný. O klukovi, který se jí líbí, ale zásadně nemluvila, což mě rozčilovalo. Jsem přece její kamarádka, tak si zasloužím vědět, co se děje, ne?

„Ráďo? Neříkej mi, že to je i pro tebe tak složité,“ probral mě Tomáš opět ze snění. Vypadalo to, že už mou pomoc nepotřebuje. I ostatní holky se určitě mohly přetrhnout, aby mu látku vysvětlily. Zbožňovala ho každá.

Nebylo snad naivní doufat, že by se někdy rozhodl pro mě?

„Ne, počkej. Jen jsem přemýšlela, jak to zformulovat.“

Získala jsem pár sekund a začala se soustředit na němčinu. Měla jsem štěstí, že mi nedělala žádný problém. Jediná výhoda nad ostatními, která konečně nalezla jiné uplatnění než pouze zisk učitelčina obdivu.