Pavučina ✓

5. kapitola - Josef

„Písemka dopadla celkem dobře, dokonce i pan Líbal se pro jednou vyznamenal. Vidíte, naučit se stupnici tvrdosti nerostů není až tak složité a do života velmi užitečné,“ povídala učitelka během rozdávání opravených testů z minulé hodiny.

Dokonce i můj odvěký nepřítel na život a na smrt dostal jedničku, ubožák jeden. Dokonce ani kámoši si nevedli až tak špatně. Zrádci...

Takže jsem svůj neúspěch nemohl svést na učitelčin rasismus, jak už se mi několikrát podařilo. Pro bílé je to pořád citlivé téma, navíc pro takové upjaté učitelky.

„Ale u tebe, Pepo, zase zklamání. Myslím, že budeš muset ještě zabrat.“

Na lavici přede mnou přistála další pětka. Učitelky mi bylo líto, protože se mě asi snažila něco naučit, ale opět na mě spíš marně vypotřebovala spoustu snahy a také červené propisky, které na papíře bylo víc než mojí modré.

„Myslím, že by ti s tím měl někdo pomoci, děvčata určitě budou laskavá,“ pokývla na skupinku chytrých holek vepředu. „Jsi přece velmi šikovný chlapec, ne někdo, kdo bude v budoucnu pracovat maximálně jako popelář.“

Nechala mě přemýšlet v zadní lavici a ostudně se dívat na tu hnusnou známku. Škola mě fakt nebavila a hlavně ne přírodopis. To třeba čeština nebo dějepis, to byla sranda...

Ale tady jsem měl velké potíže se soustředit.

Proč se vůbec učíme o šutrech? Bylo mi úplně jedno, jak se ty nehybný věci kolem jmenujou. Nebo matika, kterou taky nikdy potřebovat nebudu. Stačí, že vím, že 1 + 1 = 2. Nákup za mě stejně spočítá prodavačka za kasou a k ničemu jinému čísla potřebovat nebudu.

Hodina byla nudná jako obvykle. Raději jsem přemýšlel, kterou holku o doučování poprosím. Stejně mě každá odmítne, tak mi to může být jedno. Půjde jen o to, od které to bude nejmíň bolet. Všechny si ze mě budou jenom dělat prdel.

„Konec,“ oznámila učitelka po zazvonění a s úsměvem vyšla z učebny. „Uvidíme se zase zítra.“

„Hurá!“ zaradoval se Líbal a z druhé lavice se jako každou přestávku přemístil k nám dozadu. Doufal jsem, že bude otravovat Trojana nebo Doležala, ale ne, raději si vybral mě.

Nevím, odkdy si myslel, že se my dva přátelíme. Možná si to nemyslel, jen mě měl za jednoduchý terč svých hloupých fórků.

„Líbale, polib si!“ odpálkoval jsem ho jako obvykle.

„Pepíno, chtělo by to pomocnou ruku, co?“ nedal si říct a naparoval se před mou lavicí jako kohout. „Já jsem tady pro tebe vždycky, kámo. Nemusíš mě odhánět, stejně se ti to nepodaří.“

„Ty mi tak pomůžeš, když se všechno šprtáš nazpaměť.“ Zvedl jsem se ze židle a opustil místnost. Potácel jsem se bez cíle chodbou a během toho sledoval Veroniku postávající opodál s partou kámošek.

Nějaká drbna tam pořád opakovala dění ve městě za poslední týden a pomlouvala ostatní a holky ji zaujatě poslouchaly. Po chvíli si ale Verča všimla, že ji pozoruju, takže ze skupinky poodstoupila a vyrazila za mnou.

„Pepo, chceš abych ti pomohla, viď?“ zeptala se s úsměvem.

„Jo... Vlastně jsem za tebou chtěl jít a zeptat se.“ Byl jsem nervózní, ani nevím proč. Mluvil jsem s ní do té doby jen párkrát a úplně normálně, jen teď jsem si připadal jako ze dřeva. „Víš, mě to fakt nejde do hlavy. Vím že tam je nějakej omastek, klouzavec a tak. Asi potřebuju, aby si mě někdo vycvičil a donutil mě si to do tý hlavy vecpat, jestli chápeš.“