Pavučina ✓

32. kapitola - Eliška

„Za všechno můžu já. Říkal, že je v pořádku jen proto, aby mě nerozrušoval. Sakra, vždyť na mě tady nezáleží. To on teď bude ve špitále bůhví jak dlouho.“

Radka zoufale svěsila hlavu a znatelně neměla daleko k slzám. Od doby, co zjistila, v jakém stavu se Tomáš nachází, nenašla sílu se za ním znovu zastavit. A tuhle stejnou poraženeckou rozpravu vedla už několik dní v kuse. Zbavila jsem se jejího otravného přítele, který mě každou hodinu nutil do různých sociálních interakcí, když jsem si procházela obdobím samoty, ale nevím, jestli to Radčino litování bylo v něčem lepší.

Byla jsem špatná kamarádka. Opakovala jí stále stejné fráze a ve skutečnosti v myšlenkách bloudila zpět a zpět k vlastnímu štěstí.

Připadala jsem si před ostatními jako nahá. Že všichni vidí, jaké pocity mnou cloumají a že nedokážu myslet na nic jiného. Že i během hodiny fyziky s Fenclem nedokážu udržet pozornost, musím se obrátit dozadu a aspoň na sekundu Marka zase vidět, přestože mi jeho vlasy připomínající rozbouřené mořské vlny vystupují ve snech i představách každou chvíli.

„Musíš za ním zajít a podpořit ho,“ poradila jsem Radce už snad postodvacátéosmé. „Určitě to není tvoje vina. Ty jsi ho opilého na led neposlala.“

„Ne, ale opil se se mnou,“ opáčila a vzlykla. Čekala jsem, že bude pokračovat, ale do hovoru nám vstoupil někdo, koho bychom tam nečekali.

Fencl.

„Ale děvčata, copak nám to řešíte, že je to důležitější než hodina fyziky?“ postavil se přímo před naši lavici. „Že bych opět zavedl nějaké to malé zkoušeníčko?“

Radka ho pohledem úpěnlivě prosila, aby toho nechal, ale fyzikáře její snahy jen rozesmály. Všichni věděli, že v ní objevil svoji 'favoritku'. Radka totiž s vypětím všech sil bojovala o čtyřku.

„Někoho rozumného, kdo by zvládl odpovědět na ty mé všetečné otázky... o termodynamice... To tady Beránková dost možná neví, co je,“ vystřelil si z ní jako obvykle. „Ale slečna Valentová se minule vyhnula psaní testu. Dnes už nám neunikne.“

Bylo to jako bodnutí nožem do zad. Šok. Rozbušilo se mi srdce. Ne, ve fyzice jsem vážně nevynikala. Zápisky jsem si naposledy přelétla tak před dvěma týdny. Už teď mi bylo jasné, že tohle nemůže dopadnout dobře.

Nervózně jsem vstala a předstoupila před tabuli. Opřela jsem se o křídlo a doufala, že Fencl bude ignorovat fakt, že se třesu jako osika. Pokoušela jsem se najít mezi spolužáky nějakého našeptávače, ale všichni vypadali nanejvýš pobaveně. Zaslechla jsem také, jak nás s Markem někdo ironicky označuje za hrdličky, které nemají na práci nic jiného než randění.

Je pravda, že jsem učení začala zanedbávat. Ale nemůžu za to, že jsem se minulý týden zúčastnila olympiády ve španělštině. Jinak bych si i přes tu nechuť hodinu fyziky ujít nenechala.

„Jen klid, Eliško, o nic tu přece nejde. Začneme něčím jednodušším. Definice 1. termodynamického zákona?“

Musela jsem přemýšlet. Sakra, mozku, přemýšlej! Tohle jsi před týdnem musel vědět! Marku, zmiz mi z hlavy, aspoň na chvíli... Musím se soustředit...

Slyšela jsem šepot. Najednou jsem si vzpomínala, jak Fencl diktuje definici a já si ji zapisuji. Už to mám. Vzpomněla jsem si.

„Celkové množství energie izolované soustavy zůstává zachováno.“

„Správně, nemůže samovolně vznikat ani zanikat,“ přešel profesor k tabuli. „A co takhle Poissonův zákon? Copak to je? Máme ho vůbec v Ústavě?“

Ozývá se jen smích, zatímco přemýšlím, jestli je to zákon u izotermického nebo adiabatického děje. A jak vůbec zní? Adiabatický. Rozhodně adiabatický.

„Nemáme,“ odpověděla jsem, sotva třídou zavládlo ticho. „Platí při adiabatickém ději, ve kterém nedochází k tepelné výměně. Znamená to, že tlak a objem umocněný Poissonovou konstantou je konstantní.“

Fencl se spokojeně usmál. Nechal mě nakreslit několik diagramů a vypočítat jednoduchý příklad.

Zvládla jsem to. Za jedna.

***

Po několika náročných lekcích nás čekala další ještě náročnější - prodloužená. Na kondici, protože toho víc odtančíme, ale i na psychiku, protože toho víc odtančíme před zraky příbuzných. Přišly se podívat sestry a bratranec. Rodiče nemohli, ale slíbili, že dorazí aspoň na závěrečný věneček. Markův doprovod byl početnější, kromě rodinných příslušníků pozval i mnoho svých spoluhráčů, kterým mě plánoval představit.

Vždycky ale chodil na poslední chvíli a i tentokrát si dával na čas. Držela jsem se blízko Radky a vyhýbala se Igorovi, který ze mě minule nespustil oči. Což by mi nevadilo, kdyby zůstalo jen u toho; a kdybych se pár týdnů předtím nedozvěděla, že mě stalkuje.

Ten pocit mi byl nepříjemný. Nikdy toho nenechal. A když tady nebyl Marek, neměl mě kdo chránit. Považovali by mě za blázna.

Doufala jsem, že nebude tak neodbytný jako minule a nezkazí mi celý večer a několik následujících dnů. Kéž by se začal chovat jako normální člověk - věřila jsem, že není takovým psychopatem odjakživa. Když se sem před dvěma roky přistěhoval, byl mi celkem i sympatický. Ale zvláštní. Něco s ním nebylo v pořádku.

„Ahoj! Promiň, zase jsme vyjížděli na poslední chvíli.“ Marek se opatrně vtisknul mezi mě a Radku a přivítal mě polibkem na líce. „Přišel jsem o něco?“

„Ne. Zatím nic. Ale dobře, že jsi tady.“ Čapla jsem ho za ruku a po zbytek povinného tancování ho odmítala pustit. Igor se mohl tisíckrát snažit, ale neměl šanci. Ne dnes. Nebyla jsem tak snadno ovlivnitelná jako minule. Nebude si ze mě dělat svůj majetek. Nebude mě provázet jako vlastní stín.

Během večera se mi ho podařilo přestat vnímat. Připadalo mi, že si tancuji v krásných červených šatech s volánky na širokém pódiu jen sama s Markem. Ani pošlapané nohy mě nebolely. Ani Markovy nemotorné pohyby mě nerozčilovaly. Jako bychom byli v nebi.

Nenechala jsem nikoho, aby nám náš večer zkazil.

„Kraťas, tebe je v hokeji škoda,“ rozesmál se jeden z hokejistů, který nám bez přestání nadšeně tleskal, když jsme se po odchodu lektorů vydali k nim.

„V létě máš o brigádu postaráno,“ přidal se další. „A navíc krásnou tanečnici. Chtěl bych mít tvůj život, kámo.“

Dál jsem si připadala jako v nebi, nebo jako ve snu. Ostatní mě chválili. Konečně jsem si připadala krásná a žádaná. Mohla jsem odhodit ten věčný kabát nervozity. Bavila jsem se, potkávala nové lidi a připadala si, že někam patřím. Vím, že to byly jen povrchní známosti, ale líbilo se mi to. Možná bych v takovém prostředí jednou dokázala třeba i pracovat.

Na chvíli jsem se zastavila u drinků, když mi někdo poklepal na rameno. Očekávala jsem stresovou reakci, ale žádná nedorazila. S úsměvem jsem se otočila - a spatřila před sebou dívku s havraními mořskými vlnami. Tak charakteristickými.

„Konečně tě potkávám! Eliška?“

„To jsem já. A ty budeš určitě Markova sestra.“

„Zuzana,“ podala mi ruku. „Nikdy bych nevěřila, že si brácha najde holku. Musíš být... jiná než ostatní. Zajímavá. Unikát.“

„To přeháníš. Jsem úplně normální holka.“

„Úplně normálně úžasná," objevil se u nás Marek znenadání a objal mě kolem ramen. „Mám štěstí, že jsem tě našel, diamantíku.“

Nemohla jsem se přestat usmívat.

Zamilovanost je jako droga, která z lidí dělá závisláky.