Pavučina ✓

11. kapitola - Luboš

„Mony? Kde jsi? Moniko!“ volal jsem marně do oken jejího domu.

Kdysi na mě ráda shlížela ze svého pokoje a házela mi sem smyslné pohledy, teď však okna jejího pokoje splynula s noční šedí okolního prostředí a jako jediný tmu prozařoval starý lustr v kuchyni.

Buď je tam se svými rodiči, nebo někde pryč. S tím, kam chodila, se mě nikdy neobtěžovala informovat. Za posledních pár týdnů to ale vždy bylo jediné místo: park.

Rozhodl jsem se, že u Moničina domu nebudu budit podezření, aby mě její rodiče náhodou nepřišli vyhodit. Nasedl jsem do auta a opět vyrazil do centra města.

Byl jsem rád, že jsem se uvnitř svého vozu mohl alespoň trochu ohřát, venku vládla zima, ačkoli podle kalendáře stále panoval podzim. O to víc jsem nechápal, jak ta parta bezdomovců společně s mojí holkou vydrží několik hodin vysedávat v tom mrazu na lavičce...

Odbočil jsem kolem kostela a zaparkoval u pustého hokejového stadionu. Dnes očividně lvi nehráli, protože tam stála jen stará dodávka postrojů.

Vstoupil jsem do parku a procházel se ve tmě těžko rozpoznatelnými cestičkami. Prohlížel jsem hlavně lavičky, skoro každá ale zela prázdnotou.

Až jsem došel k té, na které jsem Moniku minule našel.

Vybírali si vždycky tu stejnou.

„Kde je Monika?“ zeptal jsem se jich, když jsem uviděl, že se tam nenachází. Dostal jsem strach, že se přede mnou ukrývá, nebo že jí něco provedli po tom, co se předtím stalo.

„Tady není, ani nebyla,“ odpověděla zase ta divná holka. Pousmál jsem se, když jsem uviděl pěkné čerstvé šrámy na tom jejím ošklivém obličejíčku.

„Nekecej, určitě tady byla. Kde se schovává?“

„Tady ne!“ ozvala se ta druhá, které už jsem se moc vysmívat nemohl, protože ji nějaký rytíř zachránil před kamarádčiným osudem. „Máš zbytečný nervy, kamaráde, nechceš si dát jointa?“

„Nervy!“ prásknul jsem si rukou do stehen. „Ty bys asi taky vyváděla, kdyby ti ten tvůj udatný rytíř pořád někam utíkal! Za nějakýma bezďákama! A schovával se...“

„No dovol! My nejsme žádný bezďáci!“ Zraněná dívka vzbudila chlapce podřimujícího vedle nich a zavelela k útoku. „Johnny, jdeme mu rozbít hubu!“

„Klid, klid. Jdu sám,“ rozhodl jsem se je nedráždit a vydat se zpět. Tohle váżně postrádalo smysl.

Nevím ani, kudy jsem to šel, ale najednou mě osvítil proud světla z baterky. Chvíli mi trvalo, než jsem si na to záření silné jak Slunce po ránu přivyknul, a až poté jsem té osobě věnoval udivený pohled.

Stál tam docela pěkný kluk a byl ze všeho mnohem vyděšenější než já. Okamžitě zhasnul baterku.

„Hej! Co tady děláš?“ zakřičel jsem.

„Ne tak nahlas,“ zašeptal. „Eliška mě nesmí slyšet.“

„Tak proč kurva svítíš?“ Uznal jsem, že ten křik nebyl nejlepší nápad, a opřel se o strom. „Jak dlouho to tady sleduješ? Viděl jsi Moniku?“

Chlapec se začal tiše smát a já se musel ovládat, abych mu jednu nevytetoval. Tenhle slaboch s rukama jako hůlčičkama by mě nepřepral ani náhodou.

„Tak co?“ zopakoval jsem otázku.

„Sorry, nesměju se tobě, ale vlastně si říkám, jak je život vtipný. Jsem rád, že nejsem jediný, kdo na všech místech Zapadákova hledá svoji holku.“ Povzdechl si a napřímil se. „Ne, neviděl. Celou dobu jsou tu jen tihle tři. Ale Pavlína pořád někoho vyhlíží, tak třeba se ještě objeví.“

„Fajn, budu ti věřit.“ Půjčil jsem si bez zeptání jeho baterku a posvítil směrem ke skupině. „A sleduješ je často?“

„Ne. Zbláznil ses? Jsem tady náhodou a je... zajímavé je sledovat.“

„Tahle,“ ukázal jsem na nezraněnou holku. „To je tvoje holka?“

„Jo, něco na ten způsob, ale mám podobný problém jako ty. Prostě se často schází s tím divným týpkem a tou husou Pavlínou. Tráví s nimi víc času než se mnou.“

„Tak to je úplně stejný problém, kámo,“ pokýval jsem hlavou. „To v tom jedeme spolu. Neznáme se odněkud? Ukrajinců na škole moc nemáme...“

„Já jsem Rus,“ opravil mě. „Igor.“

„Jo, Igor Karetnikov! Fyzikální génius,“ usmál jsem se. „Já jsem ten největší antitalent Luboš Pokornej, co bude rád, když odmaturuje.“

„Ty jsi je zmlátil?“ ignoroval mé předchozí stanovení - za což bych mu mohl být vděčný - a ustal pohledem na svaté trojici opodál.

„Cože? Já? Ehm... No, vlastně jo. Myslel jsem, že je tím přivedu k rozumu. Jednu se mi podařilo, ale ta blondýna měla při ruce zachránce.“

„Hokejistu.“

„Jo, ty ho znáš! Proto to byl takovej silák. Fuj, ještě teď cítím, jak mi svíral nohy. A kámoše nakopl do vajec, to teprve bolelo.“

„Nelíbí se mi, že se kolem ní předhánějí nějací siláci, když má mě,“ prohlásil Igor uraženě. „Musím něco udělat.“

„Oba s těma neposlušnýma ženskýma musíme něco udělat, kámo,“ souhlasil jsem. „Nejdřív bych na to šel po dobrém: koupíme jim spoustu serepetiček, ze kterých budou paf, spřátelíme si i tyhle blbce a třeba pak uvidí, že za to stojíme. A neměj strach, já mám peněz dost!“

Plácli jsme si a hned druhého dne se domluvili na schůzce v obchoďáku.

Z Igora sice nakonec vylezlo, že s Eliškou zatím nechodí, ale všechno bude. Náš plán se rozjel na plné obrátky.

***

Druhý den odpoledne jsem konečně potkal Moniku. Přiznala, že s bezdomovci čas neztrácela, ale přespala u kamarádky, kterou dlouho neviděla.

Měl jsem sto chutí všechny obvolat a zjistit, jestli to vůbec byla pravda. Raději jsem se však rozhodl jí důvěřovat - není to podvodnice, ale moje skvělá krásná přítelkyně.

Z plyšáka a nové kosmetiky měla obrovskou radost. Doufal jsem, že nebude zklamaná, že si ji chci koupit a usmířit dárky, protože moc dobře ví, že si můžu dovolit cokoli, ani že se právě ty dárky stanou důvodem, proč se mnou zůstat.

„A je tu ještě něco, co bys chtěla?“ zeptal jsem se stejně, abych měl pro příště nějakou inspiraci.

„Jednorožce v životní velikosti,“ rozesmála se. „Dělám si legraci. Dnes si přeju hlavně krásný večer s tebou.“

Po zbytek dne už jsme se nehádali, nemluvili o tom, co se stalo nebo stane, a jen si užívali jeden druhého. Podívali jsme se spolu na pár dílů Teorie velkého třesku, spořádali naše domácí zásoby jídla a k večeru se dostali do postele.

Opatrně, avšak nedočkavě jsem jí začal vysoukávat z šatů a podkolenek, až se přede mnou ukázala jen v podprsence a kalhotkách. Byla nádherná a odsud už vážně nebylo cesty zpět...